Autoři | Alma Guillermoprieto

Alma Guillermoprieto: Tanec s Kubou Mexiko    FSP 2019

Alma Guillermoprieto (foto: Tereza Kunderová)

Kapitola šestá

Turismus a moje svědomí 

Jídlo a pití, dny na pláži a turistické výlety – to byla Kuba, jakou znala většina návštěvníků ostrova. Ale delegáti, kteří přijeli oslavit 26. červenec, se zajímali o zcela jiný typ vycházek. Až na pozoruhodnou výjimku, mexicko-severoamerickou delegaci, to byli všechno profesionální revolucionáři – nebo lidé jako Manuel, který měl jakési povolání, ale praktikoval jej ve veřejné sféře. Byli na revoluci obrovsky zvědaví; chtěli se jí podívat pod kapotu a vidět, jak vypadá její motor, a nechtěli ztrácet ani chvilku. V těch dnech nemohl kdejaký militantní levičák, který chtěl navštívit ostrov svých snů, jen tak požádat o vízum a přijet jako turista: musel mít pozvání, a vláda zvala jen málokoho. Mezi stovkou či dvěma stovkami delegátů, kteří spolu s námi nastupovali do vymrzlých autobusů, byl samozřejmě víc než jeden, který se vezl na vlně rebelství s příčinou, ale většina z nich obdržela pozvání za těžkou práci a přinesenou oběť, jež často obnášela mučení a věznění, z čehož následně vyplynula i revolucionářská prestiž. Byli tu cizinci – především z Latinské Ameriky – , jež Revoluce chtěla oslavovat a nyní jim umožnila spatřit ty ze svých úspěchů, které měla zájem velebit. Jinak řečeno, jezdili jsme navštívit věci, o nichž Revoluce ráda snila. Díky tomu, že všichni delegáti rádi snili o Revoluci, hosté a hostitelé při posledních výletech před 26. červencem stejnou měrou vstupovali do blažené a téměř pomazané říše sdílené fantasie.

Největšího potlesku se dočkaly krávy. Byly neodolatelné, tak klidné, tlusté a hloupé, tak lhostejné k triumfu své vlastní existence. Byly nám představeny na experimentální farmě na havanské periférii, z jejíchž smaragdových plání a bělostných laboratoří bylo nemožné odvodit všeobecnou mizérii kubánského venkova. Byla to tato, jen a jen tato farma, která se chystala navždy zatočit s chudobou, jak vyhlašoval její ředitel. Hovořil, jako kdyby parodoval Fidela, se stejnými odmlkami, opakováními a rozvláčností.

„Náš úkol zde není snadný,“ spustil rozkročen a s hrudníkem nadmutým, jako kdyby čelil popravčí četě. „Ehta rrrevolución“ – pauza – „přijala závazek“ – pauza – „zaručit svým dětem jeden litr mléka denně“ – ukazovák pravé ruky vztyčený, aby značil číslo jedna – „alespoň do osmi let věku.“ Pravá ruka přehodila neviditelnou toreadorskou kápi přes rameno a spočinula na zádech.

„Ale jak to tak bývá, jsou dva druhy krav na světě: kráva, která dává mléko – švýcarská, holandská nebo anglická kráva, která nadojí až třicet litrů denně – a kráva, která má ráda teplo, což je zebu. Samice zebu, která byla vyšlechtěna v Indii. Ale kráva, která má ráda teplo, nedává mléko. Taková kráva je mizerná dojnice! Nadojí jedenáct, dvanáct, možná patnáct litrů mléka denně, víc už prostě ne. No a co zde děláme my? Inu, šlechtíme zde nový druh krávy! Kráva, na kterou právě koukáte, je kříženec holštýnské krávy a zebu“ – pauza a pak plnou parou vpřed – „dokonale odolává našim klimatologickým podmínkám a průměrnou produkci mléka by mohla mít až třicet litrů denně, jakmile bude křížení dovedeno k dokonalosti.“ Jeho ukazovák zamířil dolů a s každou slabikou udělal díru do vzduchu; když dospěl k závěru, hruď se mu triumfálně dmula. „Toto zvíře se jmenuje Deisy.“

Čistě bílá a nijak veliká, s jemným čenichem a zakulaceným tělem, Deisy na nás zírala Héřinýma očima ze svého uklizeného chlíva a dál neochvějně přežvykovala píci. Pohroužili jsme se do zádumčivého ticha a oddali se naší lásce. Někteří z nás se jistě oddali myšlenkám na obrovské vědecké úspěchy, které revoluce umožňuje, ostatní na to, co by znamenalo zajistit litr mléka denně pro každé dítě v jejich zemi. Napadlo mě, že jestliže můj chilský přítel Manuel chce být palmou, já bych se nadevše toužila proměnit do tohoto hloupého, neochvějně klidného zvířete a poznat mír a klid. Nakonec se z rohu ozval čísi hlas se silným brazilským přízvukem – vysoký muž, již v letech – se zeptal: „Companheiro, myslí si senhor, že si Kuba tento velký objev nechá pro sebe? Není její povinností podělit se s takovým uma maravilha s ostatními zeměmi Latinské Ameriky? Děti celého kontinentu budou vděčné.“

„Compañero,“ odpověděl ředitel vesele, „všechno, co Kuba má, je i pro její sestry. A samozřejmě, když je v sázce hlad našich dětí, týká se to i Deisy a všech jejích potomků!“

A pak jsme se šli všichni ven najíst a oslavit budoucnost bez hladu.

Během týdne našeho statutu privilegovaných hostů jsme nenavštívili ani jednu uměleckou galerii, ani nezašli na žádný koncert nebo divadelní hru. Nebyli jsme pozváni na setkání s reprezentanty kubánského vydavatelského průmyslu, ani nehovořili s nějakým autorem, ba jsme ani nenavštívili redakci Granma. Nezeptala jsem se proč, protože nevyhnutelnou podmínkou organizovaných výletů je, že otázky typu „Proč je to tak, a ne jinak?“ neexistují. Poslední den expedice jsme jeli na návštěvu kubánského ústavu pro mentálně postižené, protože tehdy šlo o jeden z Fidelových velkých koníčků.

Když jsme spatřili ředitele Národní psychiatrické léčebny, který přišel ke dveřím guagua, aby nás přivítal, zmocnilo se nadšení i nás delegátů. Nikdy jsem se nedozvěděla, zda byl lékař, Commandante Eduardo Bernabé Ordaz, skutečně někdy guerillovým bojovníkem, ale byl to jeden z půl tuctu mužů, kteří měli povoleno napodobovat Fidela a pěstit si divoký plnovous, který si rebelové nechávali růst za války. Podle Manuela Piñeira byl nejznámějším z nich právě dr. Ordaz, jehož vousatá tvář nyní zářila úsměvem dokonalého štěstí. Přitom si se svými vousy nad sněhobílým lékařským pláštěm celou tu dobu hrál a mazlil se s nimi. Působil na nás všechny dojmem muže, který co nevidět začne pět árii, přejde do rychlého lidového tance, anebo zaboří vidličku do obrovského pečeného selete. Když jsem vystoupila z autobusu, přivítal mě objetím, které by znehybnělo lva. Na okamžik mě napadla znepokojivá myšlenka – a nebyla jsem jediná –, že se jedná o pacienta nemocnice, koneckonců, když jsme vstoupili dovnitř, pacienti, které jsme potkali, se zdáli být ponořeni do stejného neutuchajícího štěstí jako jejich lékař. Následovali jsme ho z pokoje do pokoje s úsměvy, které se stále více podobaly tomu jeho, když euforicky vysvětloval: Revoluce věří, že produktivní práce je kořenem a opodstatněním nového člověka a že duševní nemoc je výsledkem nesouladu mezi pacientem a jeho sociálním prostředím. To, co způsobuje chorobu – pokud jsem to pochopila správně –, není osoba sama, ale její vztah ke společnosti. Takže pokud práce dává důstojnost zdravým Kubáncům, proč odmítat i nemocnému šanci pracovat a stát se také revolucionářem? Zde v nemocnici se pacienti účastní produktivní práce na farmách a v dílnách. V nové kubánské společnosti se ani s psychiatrickými pacienty nejedná jako s dětmi. Jeden příklad: ačkoliv ve většině psychiatrických klinik jsou zrcadla zakázána, zde v Siquiátrico Nacional má pacient právo poznat svůj odraz a přemýšlet o sobě.

Slepě hledíc na řadu pacientů v obyčejných šatech, kteří nám nabízeli spektákl svého nezměrného veselí, jsem si s hořkostí uvědomila nepřítomnost zrcadel v Cubancánu, ale v tu chvíli mé oči spočinuly na delegátovi, jehož jsem si předtím nevšimla, a pacienti a zrcadla se rozplynuli ve vzduchu, jelikož v tu chvíli jsem věděla, že jsem se narodila jen a jen pro něj.

Jmenoval se Luis, byl v guerille a já s ním nepromluvila víc než třikrát, a vždycky jen krátce, a pak už jsem ho nikdy neviděla. Za ty dny a týdny, kdy jsem jej ve svých myšlenkách přivolávala dlouhým prosebným sténáním, nikdy nepřišla žádná odpověď, ale jsem mu vděčná za zkušenost té okamžité spalující vášně: nikdy předtím ani potom se mi to nestalo. Neřekl mi toho o svém životě příliš. Neměla jsem čas všimnout si, zda je nebo není pohledný. Nikdy jsem se nedozvěděla, jaké má povolání nebo zda se mu líbí stejné knihy jako mně. Pochopila jsem, ještě než mi to řekl sám, že byl v guerille a že byl ve vězení; byl velmi hubený a měl výraz člověka, který urputně bojuje s překonáváním únavy; a cosi v jeho způsobu chůze a lehce nachýlený trup k jedné straně naznačovalo, že byl děsivě týrán. Nebyl velký ani malý; měl velké oči a ladnost způsobů, jež se u někoho, kdo byl mučen, zdály nepředstavitelné. Kromě jiných pocitů mi jeho přítomnost přinesla intenzivní úlevu od všudypřítomného kubánského machismu, který i názory mého přítele Gala přetvoří v hlasitá a nevyvratitelná prohlášení. Před tím vším, před arogancí a zmatením, řečněním a napomínáním, před mými pochybami a absolutními odpověďmi, které mě ničily, se Luis od první chvíle zdál být útočištěm a ochranou.

„¡Hola!“

„¿Qué tal?“

„Horko, co?“

Tak začal první zářivý milostný dialog.

V nemocniční zahradě nás pacienti dr. Ordaze pozvali na svoje hudební vystoupení. Stála jsem vedle Luise tak blízko, až jsem cítila jemnou pryskyřičnou vůni jeho kůže. Vystoupení se mohlo zdát komické – nebo, v konečném úsudku, vysoce zajímavé pro tu avantgardní propast mezi kodifikovanými gesty interpretů kubánské tradiční hudby a touto jejich imitací předváděnou skupinou nadšených schizofreniků – ale v tu chvíli mi připadalo jako božské. Mezi jedním a druhým hudebním číslem jsme si s Luisem vyměnili pár vět, ačkoliv já jsem musela vyvinout značné úsilí, abych vůbec dokázala vypustit hlas z hrdla. Nepamatuji si ani slovo, které jsme si řekli, až na to, že všechna byla úplně triviální.

Umírala jsem touhou vyptat se ho na všechno – Proč Vietnam? Proč ne umění? Proč se musím cítit tak nepatřičně? – a nakonec jsem se ho zeptala, kde bydlí, a on mi řekl svým charakteristickým, sladkým a ochranářským tónem, že z bezpečnostních důvodů nemá povoleno tuto informaci nikomu sdělovat. Pak jsem si uvědomila, že je mu moje přítomnost nepříjemná, a ačkoliv se mi zdál stejně okřídlený a průzračný jako anděl, byla jsem odporná a netaktní, nic víc než bezcenná tanečnice stojící vedle vykupitele světa. Nemohla jsem se rozhodnout, zda je horší stát vedle něj, dýchat jeho vůni a dělat ze sebe blázna, nebo si protlačit cestu mezi ostatními delegáty a uchýlit se do útočiště autobusu. A právě tehdy jedna stará žena v žabkách a s bandanou uvázanou kolem hlavy vkročila doprostřed improvizovaného jeviště a chraptivým hlasem začala falešně zpívat „La Bayamesa“. Ve stejném okamžiku jsem za jejími zády spatřila skupinu delegátů, jak se ubírají dolů z kopce od parkoviště, aby se připojili k naší skupině.

„To je úžasné!“ zvolal ředitel nemocnice, vybuchl štěstím a přerušil „La Bayamesa“. „Právě dorazili naši hrdinní vietnamští compañeros. Compañeros, por favor, zatleskejme. Tito soudruzi nás poctili, opravdu poctili svou přítomností. Prosím, compañera,“ a obdařil úsměvem na uvítanou dívku, jejíž krása byla křehká jako křidélko motýla, na sobě tradiční, červenou barvou vyšívané ao dai. Oči zvlhly a hrdla se stáhla, všichni jsme tleskali a ona skryla svou hlavu v rozpacích a děkovně se uklonila v pase jakoby postrčena lehkým vánkem.

„Naše soudružka byla poslána na několik měsíců na Kubu,“ řekl ředitel. „Ještě jí není ani jednadvacet, ale tím, čím se neuvěřitelně odlišuje, je to, že deaktivovala, sama, více než tři sta tříštivých bomb, které na její vlast svrhli imperialisté. A protože Kuba chce přispět hrdinnému vietnamskému boji, nabídla této velké hrdince operační zákrok spočívající v rekonstrukci rukou.“ Tehdy jsem postavě, která se tam před námi pořád usmívala, pohlédla na ruce, dvě sešité boule jizev ozdobené několika výčnělky zohýbaného masa.

Ty jsi comemierda, řekla jsem si. Ty jsi nenapravitelná.

Trochu ticha a samoty jsem našla na nemocniční toaletě a stála jsem tam a hleděla na sebe do zrcadla, aniž bych nacházela někoho, s kým bych se chtěla přátelit.

Alma Guillermoprieto na 29. ročníku festivalu

A. Guillermoprieto: V Latinské Americe spravedlnost nehledejte

04.11.2019 Rozhovory

Mexická spisovatelka a novinářka Alma Guillermoprieto působí na první pohled křehce, jako tanečnice, kterou prvních dvacet let svého života skutečně byla. Když ale začne mluvit o Latinské Americe, o které od poloviny 70. let píše články a které se věnují i její knihy Samba (1990) nebo třeba Dancing With Cuba (2004), vytratí se z jejího výrazu veškerá křehkost a nahradí ji tvrdost a preciznost, se kterou odkrývá bezpráví a nebezpečí, kterému jsou místní obyvatelé vystaveni.

Celý článek >

Alma Guillermoprieto - Orwell Latinské Ameriky

28.05.2019 Články

Ten podvodník, co nyní okupuje Bílý dům, vyvolal takový vzestup nenávisti kolující po světě, až mě z toho jímá závrať a bojím se, že každou chvíli omdlím. Využívá nenávisti a latentního násilí vždy, kdy cítí potřebu utéct taxikáři nebo prokurátorovi. A neexistuje snad žádná skupina lidí, které nemůže přijít na jméno víc než Latinoameričanům, a to už od prvního dne, kdy se postavil na eskalátor ve své ryze soukromé věži. Jen se koukněte na jeho logiku: na rozdíl od Afroameričanů, Židů a dokonce i Latinos – etablovaných migrantů z Latinské Ameriky ve Spojených státech neboli amerických občanů Latino původu – bývají zoufalí Latinoameričané utíkající před zoufalými podmínkami doma beztrestně označováni za násilníky, zloděje a vrahy: nesoudí se, nežijí zde, nevolí a z definice nemají volební obvod.

Celý článek >




CZ | EN