Archivy | Autoři | Fernando Arrabal

Dne 7. února 1962 se v noblesní pařížské kavárně Café de la Paix usnesli tři kumpáni, že si založí NEhnutí, v němž se ocitnou všichni, kdo si rádi hrají – ANIŽ BY TO TUŠILI… Je nutné připomínat si události, které se svou malicherností hvězd dotýkají, neboť těmi ostatními zůstáváme přikováni k sobě. Padesát let radostného bláznovství – Arrabal, Jodorowski stále mezi námi a Topor snad žehná z panického nebe.

Fernando Arrabal, španělský divadelní a filmový režisér, básník, malíř, následovník Alfreda Jarryho a vyznavač patafyziky, surrealista. Maličký chlapík v černém. Chodil s průvodcem po rozpáleném Uherském Hradišti, usmíval se a trousil nehoráznosti. Nebo to byly naopak postřehy přesné a jen my se jim ze slušnosti nebo z pokrytectví vyhýbáme?

Slavný španělský dramatik Fernando Arrabal (78) přijel do Prahy minulý týden jako jeden z hlavních hostů 20. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Malý mužík, který v jedné větě míchá filozofii, fyziku, umění i matematiku, je následovník Alfreda Jarryho, vyznavač patafyziky a surrealista. Je také blízkým přítelem Milana Kundery.

Z francouzského originálu přeložila Olga Špilarová.

Rozhovor s autorem byl pořízen během jeho účasti na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Báseň v překladu Milana Kundery.

Pokud byste chtěli určit tři největší filmové režiséry surrealistické kinematografie, nikdo by mezi nimi nemohl opominout dramatika, básníka i spisovatele Fernando Arrabala. Jeden z velkých představitelů modernismu vnesl do filmu svou obrazovou poetiku, ozvuky mexického „panického hnutí“ i jarryovské patafyziky. A hlavně jeho první snímky připomenou slavnou scénu z Buňuelova surrealistického Andalúského psa, kde muž řeže žiletkou bělmo kravské bulvy.

Arrabal v rozhovoru s Michelem Houellebecqem.

Pokud byste chtěli určit tři největší filmové režiséry surrealistické kinematografie, nikdo by mezi nimi nemohl opominout dramatika, básníka i spisovatele Fernando Arrabala. Jeden z velkých představitelů modernismu vnesl do filmu svou obrazovou poetiku, ozvuky mexického „panického hnutí“ i jarryovské patafyziky. A hlavně jeho první snímky připomenou slavnou scénu z Buňuelova surrealistického Andalúského psa, kde muž řeže žiletkou bělmo kravské bulvy.