Archivy | Autoři | Irvine Welsh

Rozhovor s Irvinem Welshem Velká Británie    FSP 2018, 2003

Nedávno jste se přestěhoval do Ameriky. Rozhodl jste se pro tento krok náhle? Co vás k tomu vedlo?

Irvine Welsh: Byla to kombinace několika faktorů, osobních i pracovních. Taky jsem měl dojem, že v Londýně trochu zabředávám do rutiny a že prostě potřebuji nějakou změnu. Navíc žít v současném okamžiku v Americe je velice zajímavé, a to z nejrůznějších důvodů. Zdá se mi, že Amerika stojí v současné době na křižovatce a pokud se vydá tou nesprávnou cestou, jsme všichni v řiti.

Světové popularity jste dosáhl knihami, v nichž se vám podařilo zachytit atmosféru určitého místa, konkrétní sociální skupiny. Je pro vás Chicago výzvou pustit se do něčeho jiného? Budete psát o Americe?

IW: Sloupek, který píšu pravidelně do listu Daily Telegraph, je specificky o Americe. Nechci psát přímo o invazi do Iráku nebo americké politice jako taková, i když je samozřejmě nemožné se tomu vyhnout. Mám, ale pocit, že o tom se píše někde jinde - ať se to člověku líbí či nikoli - a já bych do toho chtěl vnést úplně odlišnou sensibilitu, chci se zaměřit na to, co dělají obyčejní lidé a jaký pocit mají z dění kolem sebe. Co se týče mých románů, přesun do Ameriky jistě bude mít vliv na to, co píšu, ovšem je jasné, že bude nějakou dobu trvat, než to vykrystalizuje. Učím zde několik kurzů tvůrčího psaní a musím říct, že studenti mi přinášejí značnou dávku inspirace.

Prokázal jste, že máte velmi citlivé oko a ucho pro věci kolem sebe. Jak byste popsal současnou atmosféru v Americe?

IW: Přál bych si, aby lidé v Británii, zejména z komunity, ve které se pohybuji já, mohli strávit nějaký čas v Americe a setkat se s lidmi, s nimiž zde žiji a pracuji já. Myslím, že do naší kultury se vplížil jakýsi zabedněný anti-amerikanismus. Je třeba mít na paměti, že vojáky do Iráku vyslal nikoli americký národ, ale vláda, které jde jen o ropu, vedená na prestižní konzervativní univerzitě vystudovaným, bohatým frackem, který využil svých rodinných známostí, aby se vyhnul službě ve Vietnamu. A v mnoha částech světa nyní panuje podobný odpor vůči Britům, a to v reakci na chování naší vlády, která se chová jako loutky. Přitom většina lidí v Británii je proti válce. Britové, kteří by přijeli do Spojených států, by zde našli spoustu lidí, kteří by byli proti válce, stejně jako lidi, kteří válku "podporují", ovšem činí tak s úžasnou erudicí a přehledem. Americká média jsou nechutná: jednostranná propaganda jak ve vysílané, tak tištěné podobě je tak extrémní, až mi to přijde jako vážná hrozba pro demokracii. Dávno předtím, než jsem se do Ameriky přestěhoval, jsem četl v Daily Telegraphu článek Normana Mailera, ve kterém tvrdí, že si dokáže představit totalitní stát v Americe. Tehdy mi to přišlo jako klišé, projev paranoie, nyní aspoň vidím, že to možné skutečně je.

K vašim novinovým sloupkům. V nich píšete zcela jiným jazykem, než jaký používáte v knihách? Lze tento rozdíl mezi více vrstvami jazyka přirovnat k sociálním nebo regionálním rozdílům?

IW: Své sloupky píšu spisovnou, standardní angličtinou. To je skvělý jazyk pro žurnalismus; imperialisticky exaktní, trochu anální, taky trochu nudný, ale jako stvořený pro sdělení informací a instrukcí ve službách impéria! Co se týče románů, pohledu na sociální skupiny a kultury, má tento jazyk mnohem omezenější uplatnění; prostě nejede. Je to jazyk, kterým lidé nemluví ve filmech, televizi ani ve skutečném životě. Proč se jej tedy drží v knihách? Psaní by mělo odrážet obrovskou pluralitu různých současných kultur. Jazyk je živý a neustále se vyvíjí. Spisovatelé přece nemají být nějací podělaní kurátoři.

Vaší asi nejslavnější knihou byla Trainspotting. Kritika hodně chválila vaší předposlední knihu Glue (Lepidlo), přičemž se zdůrazňovalo, že vaše psaní nabralo zcela jiného směru. Nicméně ve svém posledním románu Porno jste se vrátil k Trainspotting. Stýskalo se vám po těch postavách? Co vás inspirovalo k tomuto návratu?

IW: Ve své poslední knize jsem se vrátil k postavám prvního románu, ale ne ke stejným tématům. Jediný důvod, proč jsem postavy znovu použil, bylo to, že jsem k nim měl určitý vztah a chtěl jsem je znovu poznat. Rovněž jsem cítil, že v příběhu, který jsem chtěl vyprávět, jednoduše fungovaly. Lepidlo je v tomto směru úplně jiná kniha, ale já chci, aby se méknihy od sebe navzájem lišily. Společný mají akorát jazyk a určitý cit pro místo. Některé jsou fantazie, jiné realistické. Ale témata mají různá.

V knihách jako Trainspotting, Acid House a dalších jste předestřel portrét světa, který je do značné míry ovládán mocenskými vztahy. Změnil se váš pohled na svět nějak s nástupem internetu, situací po 11. září atd.?

IW: Od té doby, co jsem poznal americká média, jsem mnohem větším příznivcem internetu. Je to trochu ironie, ale svým přeháněním a monolitičností americká média doslova přivádějí lidi k alternativním internetovým stránkám coby zdrojům zpráv a informací. Učím několik kurzů na fakultě svobodných umění a musím říct, že jsem překvapen počtem lidí - v žádném případě extremistů - kteří zde jednoduše už naprosto nedůvěřují médiím, že by poskytovala přesné, nezaujaté zprávy. V Británii lze sice politickou pozici tisku taky snadno identifikovat, nicméně aspoň zprávy samotné nejsou tak zatíženy zaujatými komentáři jako zde. William Burroughs se hodně zajímal o moc a její zneužití. Jsem si jist, že by byl naprosto zděšen, kdyby viděl, jak naprosto bezuzdně je moc zneužívána právě teď, aby byla uspokojena malá skupina lidí, kteří už stejně mají všechno, co chtějí. Nakonec vždyť přece ani George W. Bush nepotřebuje iráckou ropu, aby jeho děti mohli vystudovat vysokou školu.

Vaše knihy (a filmy, které podle nich byly natočeny) mají velmi úzký vztah k hudbě? Jaký k ní máte osobní vztah vy?

IW: Hudba vždy byla první. Vlastně jsem spíš neúspěšný muzikant než úspěšný spisovatel. Hudba mi při procesu psaní neuvěřitelně pomáhá. Pro každou postavu ve své knize si udělám hudební seznam a pak jdu a nakoupím si desky, která by tato postava poslouchala. Pomáhá mi to nalézt jejich osobnost. Co si pouštějí, kde bydlí, s kým spí - to mi slouží jako rámec pro další rozvoj jejich charakteru.

Coby spisovatel - a úspěšný spisovatel, kterého čte spousta mladých lidí - jak vnímáte své společenské postavení v porovnání s hudebníky?

IW: Mám spoustu přátel v řadách úspěšných muzikantů a jak jsem starší, zjišťuji, že jsem strašně rád spisovatel. V porovnání s muzikanty, kteří třeba prodají stejný počet desek jako já knih, mám mnohem větší anonymitu. Rovněž vzhledem k tomu, že hudba se zdá být těsněji svázanější s určitou věkovou skupinou, mladou kulturou a obchodem, čtenáři jsou ke spisovateli loajálnější než posluchači ke kapele. Znám spoustu kapel a hudebních umělců, kteří okusili určitý úspěch, ovšem dnes jsou poněkud v "útlumu". Já mám oproti tomu pocit, že právě začínám, že nebudu skutečný spisovatel, dokud nenapíšu zhruba deset knih. Teď mám za sebou taková učednická léta na veřejnosti a nemůžu se dočkat, až se pořádně naplno rozjedu.

Právo, duben 2003