Archivy | Autoři | Jan Erik Vold

Tramvaje, mé modré nebe Norsko    FSP 2012

Jan Erik Vold, foto: Petr MachanBásník, který přivedl do obecného povědomí své země styl jazz and poetry a mezi své hudební partnery může počítat i Cheta Bakera, zahrál minulý týden po okraj naplněné Pražské křižovatce. Vold ale nepřijel do neznámé země; díky Miladě Blekastad se v Norsku potkal s mnoha československými emigranty včetně Karla Kryla, který mu přijel zahrát na chatu. Vyprávěl o tom, jak ho otec, politický reportér z meziválečné Evropy, svou skepsí ohledně politiky zásadním způsobem nasměroval k poezii. Přesto není jeho poezie od politického dění oproštěna; ve svých básních se snaží poukazovat na největší nebezpečí pro současný svět. Nekompromisně kritizuje především svou vlastní zemi za rozmazlenost udržovanou ropným bohatstvím. A na poli umění i občanského aktivismu propaguje svou celoživotní lásku – tramvaje.

Do Prahy spolu s Voldem mezi české čtenáře poprvé vkročila i jeho poezie, kterou do sbírky Malý kruh vybral a přeložil Ondřej Buddeus.

Tomáš Kopečný: Je to poprvé co jste přijel do Prahy, ale s osobnostmi z České republiky se znáte už přes půl století. Jak jste se k takovým vazbám dostal?

Jan Erik Vold: Mám přítele, jehož matka přišla do Norska z Československa ve svých sedmnácti letech a už tam zůstala a vychovala sedm dětí. Tato paní byla dcerou známého místního nakladatele Topiče, jmenovala se Milada Topičová, po svatbě pak Milada Blekastad. Po mnoho let představovala spojení mezi Československem a Norskem; do norštiny přeložila Karla Čapka, Václava Havla nebo Ludvíka Vaculíka, byla významnou komenioložkou a vůbec napsala mnoho věcí o české kultuře, historii a literatuře. Byla o mnoho let starší než já, ale mnoho pro mne znamenala.

Diskutovali jste spolu o politice?

Seznámil jsem se s ní v polovině 60. let a ona samozřejmě sledovala dění ve své vlasti a psala o něm, čímž se stala důležitou zpravodajkou o událostech v Československu. Když pak přišla okupace Československa, byl to pro nás obrovský šok. V roce 1989 nás především překvapilo, jak rychle se to všechno událo. Tomas Tranströmer, který loni obdržel Nobelovu cenu, to geniálně napsal v jedné básni z podzimu toho roku: je to jako světová historie smějící se na špatném místě. To je podle mne úžasné vyjádření.

Ovlivnila Vás nějak svým vyprávěním o české literatuře a historii?

V tvůrčím ohledu ne, ale vyprávěla mi o Komenském, praotci moderní pedagogiky, a to se mi moc líbilo. Ale velký přínos pro mne mělo, když byla jedna z mých prvních knih hloupě kritizována a ona mi přispěchala na pomoc a napsala, že ne kniha, ale kritika je mimo mísu. Ona byla také tím důvodem, proč měl český písničkář Karel Kryl v roce 1969 koncert v Oslu. Nevím sice, jak se tam přesně dostal, ale Milada byla jednou z těch, kteří tu celou věc organizovali. V té době jsem se s ním setkal a on mi věnoval svou desku. Nerozuměli jsme sice slovům, která zpíval, ale věděli jsme, že je tím správným člověkem, aby protestoval proti tomu, co bylo špatné. Jeho hraní mělo takovou moc; bylo z toho jasně cítit, že to byl velice odvážný člověk. Hrál zde norským studentům a na všechny udělal ohromný dojem. Karel Kryl pak přijel i na moji chatu, kde jsme strávili velmi pěkný večer posloucháním nahrávek a probíráním různých záležitostí.

To ale nebyl jediný Čech, kterého jste poznal, že?

U Milady doma jsem potkal Ludvíka Vaculíka, ale jen jsme se pozdravili. Ona pracovala pro Chartu77 a on v rámci tohoto hnutí jel do Norska.

Dům paní Blekastad vypadá jako místo, kde se scházeli čeští emigranti…

Určitě byla klíčovou osobou pro opoziční spisovatele, kteří se v jejím bytě v Oslu mohli scházet. Myslím, že právě Vaculík tam strávil několik měsíců… Pracovala na univerzitě, psala články do novin a překládala. Významná byla právě tím, že nám svými vazbami na střední Evropu připomínala, že Norsko není celý svět.

Promítlo se její působení nějak hlouběji do norské literatury nebo kultury?

To vám nemohu říct. Ale vím, že historicky měl na Čechy velký vliv Bjørnstjerne Bjørnson, současník Henrika Ibsena, který napsal mnoho politických děl, aby pomohl českému a slovenskému národu. Myslím, že částí důvodu, proč přijela Milada právě do Norska, bylo, že věděla o tomto česko-norském propojení.

Váš otec, politický reportér, cestoval v meziválečném období po Evropě a doma v Norsku velice silně varoval proti rostoucími nacistickému nebezpečí.

Ano, on byl skutečně do této věci velice ponořený a napsal o tom mnoho článků. Ostře vystupoval proti tomu, aby se Norsko zúčastnilo olympijských her v Berlíně v roce 1936. Ale většina jeho kolegů z redakce Dagbladet naopak byla pro, aby měli větší počet čtenářů. O několik let později už všichni chápali, že pravdu měl Ragnar Vold. V roce 1934 vydal knihu Německo na pochodu a vše, co tam napsal, se za pár let vyplnilo. Kromě toho vytrvale psal o vzestupu nacistického Německa. Antologii jeho politických článků z třicátých let jsem sám vydal. Jsem si jistý, že byl i v Praze, ale nevím, jestli jsem do této antologie zařadil i jeho příspěvky odsud. Ta kniha se jmenuje Odboj (Resistance) a vyšla při stém výročí jeho narození, v roce 2006. Otec skutečně celou dobu varoval před katastrofou, a přesto k ní došlo.

Ovlivnilo vás to v tom smyslu, že Vás politika tolik nezajímá?

Ano, myslím, že to byl ten důvod. Otec mi vždy říkal: synu, nikdy nechoď do politiky, to je jen podvod, lži, propaganda a nic dobrého z toho není. Takže mou pozornost nasměroval jinam. Ale nyní, po tolika letech, píši řadu politických básní, kterými protestuji proti různým věcem, zvláště proti těm, co se dějí v Norsku.

Proti čemu? Kde jsou zde podle Vás hlavní problémy?

Norsko je hrozně rozmazlená země. Jsme nejbohatší v Evropě a myslíme se, že si to zasloužíme. Těžíme ropu ze dna oceánu, na které žádný Nor nikdy nevstoupil. Je to od nás tak daleko, že si myslím, že by to mělo patřit světovému společenství. Nikdy jsme v Barentsově moři v Severním ledovém oceánu nebyli; proč by to mělo patřit Norsku? Všechny země mají problémy s ekonomikou, jen my ne – a tak se stáváme čím dál více rozmazlenými. Přitom na železniční systém vláda peníze nedává; co před dvaceti lety trvalo ve vlaku čtyři hodiny, dnes trvá sedm. A vláda se bojí, aby neutratila o cent navíc… Přeju Vaší zemi, abyste nikdy nenašli ropu, protože to ničí morálku vládních elit.

Navíc tu přitom žije tolik emigrantů, kteří k nám přijíždějí a čekají zde na povolení k pobytu až patnáct let, mají zde děti a přitom jim po celou dobu hrozí, že je vyhostí. Včetně těch dětí, které nikdy nežily jinde než v Norsku – a tak děti platí za to, co jejich rodiče udělali špatně. Ale to je přece špatně! Tyto děti by z tohoto měly být vynechány, na děti by se mělo myslet především. Ale naše vláda chce celé rodiny odeslat zpátky do Etiopie a dalších hrozných zemí. A to je tak bezcitné a hrozné, že se stydím za to, že jsem Nor! Přitom totiž nejde o peníze, ale jen o princip.

Říkal jste, že by se norská ropa měla sdílet se světovým společenstvím…

Před dvaačtyřiceti lety jsem navrhnul parlamentu, aby byly všechny výdělky z ropy šly do OSN. Nikdy se to neprojednalo. Vím, že to je utopie, ale přesto bychom takové vize neměli zahazovat.

Když mluvíte o utopii a snech, mám dojem, že jejich podstata se mění s každou generací. Co bylo snem pro generaci mých rodičů, my dnes bereme za samozřejmost. Co je tím Vaším snem, Vaší utopií, kterou by další generace mohly brát za samozřejmost?

Zastavme globální oteplování. Oceán bude stoupat a svět zkolabuje, Lower Manhattan bude pod vodou. Proto to přirovnávám k hrozbě nacismu – může to být horší, než si kdokoli dokáže představit. A vědci nám to říkají. Teď je to jen na vládách; samotní lidé mohou změnit velice málo. V Norsku tomu můžeme pomoci tím, že snížíme automobilovou dopravu a budeme víc podporovat železniční systém.

Jak jste se vlastně dostal k tomu, že jste v posledních letech začal psát více politicky angažované básně?

Protestní básně jsem psal už dříve; psal jsem proti vietnamské válce. Během válek na Balkáně jsem o hrůzách, co se tam děly, napsal několik básní. V tu samou dobu, co tam byli v Sarajevu zabíjeni lidé, v Norsku nezajímalo lidi nic než zimní olympijské hry v Lillehammeru. Tak jsem tyto dvě věci porovnal v jedné ze svých básní.

Jedno z témat, ve kterém se angažujete jak umělecky tak občansky, jsou tramvaje v Oslu. Myslel jste na tramvaje v tomto ekologickém rozměru od začátku Vašeho vztahu k nim?

To ne. Vyrostl jsem v ulici, ve které tramvaje jezdily. Takže my jsme tramvaje přirozeně milovali. Tramvaje jsou pro mne to samé, co byla řeka pro Terje Vesaase, velkého spisovatele venkova. Tomu před domem plynula řeka, nám tramvaje, které jsou v Oslu stejně modré jako řeka. Diskuze, které jsem se před chvílí účastnil, nesla název My blue heaven. Tím mým modrým nebem jsou právě tramvaje…

 

připravil Tomáš Kopečný
foto: Petr Machan

Jan Erik Vold

Jan Erik Vold: Básně

12.03.2012 Ukázky

Výbor básní Jana Erika Volda vyjde v dubnu 2012 v nakladatelství Archa při příležitosti návštěvy autora na Festivalu spisovatelů Praha.

Celý článek >




CZ | EN