Archivy | Autoři | Mary Heimann

Mary Heimannová: Pittsburská dohoda a nacionalismus Spojené státy americké    FSP 2013

Pittsburská dohoda, kterou v Americe podepsal Masaryk spolu se zástupci českých a slovenských krajanských organizací, se po roce 1919 stala předmětem vnitropolitického zápasu o autonomii Slovenska. Podle americké historičky Mary Heimannové byl československý stát od počátku odsouzen k zániku a poukazuje při tom na vyhrocený český nacionalismus, který provázel vznik nového státu.

Československo se zrodilo na základě principu sebeurčení národů. Někdy se objevují námitky, že toto sebeurčení se týkalo pouze českého národa, ostatní národnostní skupiny byly v roce 1918 postaveny před hotovou věc…

Československo nevzniklo pouze na základě sebeurčení národů, ale i na selektivním uplatnění dvou různých principů. Prvním bylo zmíněné národní sebeurčení, v tomto případě uplatněné Čechy a Slováky, bez ohledu na Němce a Maďary. Druhým principem pak bylo uplatnění historických práv Zemí Habsburské koruny, tedy územních práv, jež byla dodržena v případě Českého království (Zemí Koruny svatováclavské, ale už ne v případě Uherského království nebo Zemí Koruny sv. Štěpána).

Pro tyto rozpory existovaly pragmatické důvody. Německá populace v Zemích Koruny české tehdy tvořila téměř třetinu a byla tudíž příliš velká na to, aby si česká většina mohla dovolit nárokovat dané území na základě národního sebeurčení. Jedině spojením se Slováky z Horních Uher a dále sloučením Čechů a Slováků v jeden ,,československý“ národ, bylo teprve možné hovořit o vzniku nového ,,česko-slovenského“ státu na národnostním základě. Tímto způsobem došlo k tomu, že Němci žijící na území Československa, ač početnější než Slováci, byli klasifikováni jako menšina. To rovněž vysvětluje, proč slovenští nacionalisté, kteří se v roce 1918 svobodně rozhodli pro vstup do společného československého státu, v něm v období první republiky začali spatřovat hrozbu pro jejich slovenskou národní identitu.

Co konkrétně Pittsburská dohoda Slovákům slibovala a co z toho bylo dodrženo?

Pittsburská dohoda obsahovala příslib, že Slovensko získá v rámci nového společného státu autonomii (včetně vlastního shromáždění, státní správy a soudnictví) spolu s právem na slovenský jazyk. Nakonec se Československo skutečně stalo republikou a slovenština jedním z oficiálních jazyků česko-slovenského národa. Autonomie se však Slovensko dočkalo až v roce 1938 poté, co na základě Mnichovské dohody musela centrální československá vláda postoupit většinová německy hovořící území Německu a byla nucena vypořádat se s Polskem a Maďarskem v otázce menšin. ,,vypořádat se“ s problémem menšin s Polskem a Maďarskem. Autonomie Podkarpatské Rusi, která na rozdíl od autonomie slovenské byla garantována Československou ústavou z roku 1920, musela rovněž počkat až do roku 1938.

Jaký měl význam vznik Československa pro Slováky? Bylo to pro ně výhodné spojenectví?

30. října 1918, těsně předtím než se Maďarsko oddělilo od Rakouska-Uherska, oznámily tři slovenské politické strany v proslulé Martinské deklaraci, že „slovenský národ je součástí jednoho česko-slovenského národa”. Někteří významní Slováci podporující myšlenku osvobození od Maďarska byli zklamáni pražským režimem a velmi citlivě reagovali na to, co vnímali jako projevy antiklerikalismu. Andrej Hlinka v Martině 30. října 1918 podpořil myšlenku Československa, nicméně změnil názor poté, co se dozvěděl o Pittsburské dohodě, o jejíž existenci se na Slovensku příliš nevědělo. Dodržení obsahu Pittsburské dohody se ve 30. letech stalo hlavním smyslem a cílem Slovenského národního hnutí pod Hlinkovým vedením. Ve volbách v roce 1935 to byla právě tato politická strana, jež získala valnou většinu slovenských hlasů.

V roce 1918 přece jen moc jiných alternativ nebylo. Pro Čechy Němci ovládaná Mitteleuropa, kde by na rozdíl od Rakousko-Uherska byli v postavení menšiny; tedy obrovský propad po všech stránkách oproti situaci před rokem 1914. Pro Slováky v samostatných Uhrách by ta situace byla jistě ještě komplikovanější než před rokem 1914.

Nesouhlasím úplně s výrokem, že v roce 1918 neexistovalo více politických alternativ. Naopak. V období po skončení první světové války, ve kterém se hroutily říše, a demokratické a socialistické revoluce probíhaly po celé Evropě, se vytvořil dostatečný velký prostor k politické změně. Pokud máte na mysli fakt, že čeští a slovenští politici v r. 1918 usilovali o něco, o čem byli přesvědčeni, že je v jejich vlastním národním zájmu, pak máte nepochybně pravdu. Těžko soudit, jestli uvažovali správně, když věřili, že nově vzniklá Československá republika poslouží lépe jejich vlastnímu zájmu než kterékoli jiné státní zřízení, jako například federalizovaná habsburská či rakousko-uherská říše. Způsob, jakým roku 1938 skončila první republika (podstatné části jejího území byly podle Mnichovské dohody anektovány k Německu, Polsku a Maďarsku) a rovněž způsob, jakým skončila druhá republika v roce 1939 poté, co Slovensko vyhlásilo svou nezávislost (a vydalo tak Čechy a Moravu na milost nacistickému Německu; Podkarpatská Rus připadla Maďarsku a Slováci zůstali závislí na dobré vůli Němců), naznačují, že československé řešení přineslo zakrátko zklamání nejen Čechům, ale skončilo neúspěchem i z pohledu slovenského národního zájmu. V roce 1939 se zdaleka nedalo předvídat, že československý stát bude opět přiveden k životu. Československo se vrátilo na sklonku druhé světové války jako nezávislý stát, což pomohlo připravit cestu pro vznik dvou samostatných republik v roce 1993. Z tohoto dlouhodobého pohledu tedy „projekt Československo” skončil pro národy Čechů a Slováků úspěchem. Na druhou stranu to, že se události vyvinuly tímto směrem, ještě neznamená, že vznik Československa byl v roce 1918 jedinou alternativou.

Dohoda se stala určitým zdrojem napětí mezi českou a slovenskou stranou. Uvedla jste, že Pittsburská dohoda zřejmě pomohla vykrystalizovat slovenský nacionalismus způsobem, který by bez ní asi nebyl. Dalo by se podle Vás říci, že od samého počátku tedy Dohoda iniciovala zrod československého státu, ale zároveň se stala jednou z příčin nevyhnutelného rozpadu?

Nedávno jsem o tom hovořila v rozhovoru pro Českou televizi. V Pittsburské dohodě bylo obsaženo obojí - vznik i zánik Československa. Tento dokument byl zásadní pro vznik Československa zejména proto, že dokázal jednak spojit české a slovenské národní zájmy a zároveň obejít ty německé a maďarské. Ovšem česká vláda opakovaným odkládáním uznání slovenské autonomie způsobila, že se rozladění Slováků obrátilo proti Čechům. Nakonec byla autonomie získána zásluhou Slovenského národního hnutí v době, kdy došlo k oslabení české vlády Mnichovskou krizí. Ještě horší dopad mělo vyhlášení nezávislosti Slováků 14. března 1939, částečně zaviněné nepovedeným pokusem Prahy udržet na uzdě slovenskou autonomii, což zavdalo Hitlerovi příčinu k zabrání Čech a Moravy a vyhlášení Protektorátu 16. března 1939.

Bylo by nasnadě myslet si, že se česká vláda mohla vyhnout tomuto řetězci událostí, který vyvrcholil Mnichovskou krizí, pokud by dodržela všechny body Pittsburské dohody (včetně udělení autonomie Podkarpatské Rusi zakotvené v Ústavě z roku 1920). Problém byl v tom, že pokud by Slovensku a Podkarpatské Rusi byla přiznána autonomie, pak by se i Sudety dožadovaly stejných práv. Podstatnější je tedy otázka, jestli by pro Československo nebylo lepší, kdyby bylo založeno na principu federace, nebo napodobilo švýcarský systém kantonů, který silně prosazoval Beneš, když v roce 1919 ve Versailles předkládal argumenty na podporu vzniku nového československého státu. Ale jak známo, po bitvě je každý generálem.

Tzv. německá otázka v českých zemích se stala později velmi palčivým geopolitickým problémem. Většina českých Němců vznik ČSR odmítla, usilovali o připojení pohraničního území k rakouskému státu, což se jim nepodařilo. Jaké byly příčiny vyhrocení vzájemných vztahů?

V okamžité reakci na vydání manifestu rakousko-uherského císaře Karla 16. října 1918 a při vědomí, že bude svolána mírová konference, která určí poválečné uspořádání v Evropě, vznikly doslova stovky národních rad v celé habsburské říši. Předlitavská (rakouská) území se rozdrobila podél česko-německých hranic v Čechách a na Moravě, přes německo-polsko-české hranice ve Slezsku, až na slovenské, maďarské, židovské a rumunské hranice v Horních Uhrech. Z velkého množství požadavků a protinávrhů podaných v této době si často vybavíme pouze ty, které nakonec uspěly, aneb dějiny píší vítězové. 29. října 1918, tedy v mezidobí mezi vyhlášením československé nezávislosti vydané Českým národním výborem 28. října 1918 a Martinskou deklarací vydanou 30. října 1918 Slovenskou národní radou, vydaly čtyři tzv. německé prozatímní vlády další prohlášení. První vláda, která požadovala zahrnutí do nově vyhlášeného státu německého Rakouska, byla prozatímní vláda německých Čechů (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci (Reichenbergu). Jednota Čech tudíž byla od prvého dne československé nezávislosti horlivě diskutovaným tématem. Sotva by to někoho překvapilo, přihlédneme-li k českoněmecké národní rivalitě trvající nejméně od roku 1848, která se stala vážným problémem přinejmenším od poslední čtvrti devatenáctého století. Poslední dny první světové války byly poněkud chaotické a budoucnost této oblasti natolik nejasná, že téměř každé myslitelné národní uskupení tehdy učinilo pokus o získání autonomie nebo nezávislosti. Nepochybně se tak stalo pod vlivem Wilsonových „Čtrnácti bodů“ a manifestu císaře Karla, které vnukly těmto skupinám myšlenku, že autonomie či nezávislost jsou nadosah a je tedy potřeba získat pro sebe co nejvíce ještě předtím, než zasedne Mírová konference.



Mary Heimannová
přednáší moderní dějiny na Strathclyde University v Glasgow a je členkou Královské historické společnosti. Žije v Glasgow ve Skotsku. Je autorkou řady publikací zabývajících se dějinami náboženství v Británii. Její kniha Czechoslovakia: The State That Failed (Československo – stát, který selhal, 2009) vyvolala rozporuplné reakce napříč odbornou veřejností.  


Marie Fišerová, Lucie Vermach Drvotová

Mary Heimannová: Československo. Stát, který selhal /ukázka/

14.09.2013 Cesta dvou národů

Z anglického originálu Czechoslovakia: The State That Failed (2011) přeložil Richard Olehla.

Celý článek >

foto (c) Petr Machan

Československý stát neuspěl, říká americká historička Mary Heimannová

26.06.2013 Rozhovory

Publikoval deník Právo 7. května 2013.

Celý článek >

Mary Heimannová: Československo. Stát, který selhal

22.11.2012 Ukázky

Z anglického originálu Czechoslovakia: The State That Failed (2011) přeložil Richard Olehla.

Celý článek >




CZ | EN