Autoři | Michael Cunningham

Vzorové dny Spojené státy americké    FSP 2019, 2010, 2006

Ve stroji


Walt tvrdil, že mrtví se mění v trávu, jenže tam, kde pochovali Simona, žádná tráva nerostla. Byl s ostatními Iry na druhém břehu řeky, kde  byla jen hlína, štěrk a jména na kamenech.

Catherine věřila, že Simon  odešel do nebe. Měla medailon, ve kterém byl jeho obrázek a kadeř jeho vlasů.

"Nebe je pro něj to správné místo," řekla. "Po tenhle svět byl příliš dobrý." Nerozhodně vyhlédla z okna salonu, jako by čekala, že kolem projede zářivý kočár a v něm bude sedět Simon ve své  bezstarostné, poklidné, mléčně bílé kráse, bude se usmívat, mávat  a šťastně mířit do míst, kam odjakživa patřil.

"Když myslíš," pokrčil rameny Lucas. Catherine sáhla na medailon. Ruce měla štíhlé a přesné. Dokázala šít stehy tak jemné, že nebyly vidět.

 

"A přesto je pořád s námi," pokračovala. Přebírala v prstech řetízek medailonku jako růženec.

"Asi ano," kývl Lucas. Catherine si myslela, že Simon je v tom medailonku a v nebi a ještě pořád s nimi. Lucas doufal, že od něj aspoň nebude očekávat, že bude šťastný z té spousty Simonů, s nimiž musí soutěžit.

Hosté odešli a Lucasův otec a matka si šli lehnout. V salonu zůstal jen Lucas, Catherine a trocha zbytků. Prázdné talíře, kůže od šunky. Tu šunku měli Catherine a Simon připravenou na svatbu.  Ještě štěstí, že ji mohli místo toho použít na zádušní hostinu.

Lucas řekl: "Slyšel jsem mluvit mluvky řeči o počátku a konci. Ale já nemluvím o počátku a konci."

Nechtěl mluvit jako kniha. Nikdy to nechtěl, jenže když byl rozčilený, nemohl si pomoci.

 

"Ale Lucasi," povzdechla.

Srdce se mu zatřepetalo a zabušilo o kost.

"Mám o tebe starost," pokračovala. "Jsi tak mladý."

"Je mi skoro třináct," ohradil se.

"Je to hrozné místo. A strašně těžká dřina."

"Mám štěstí. Je to od nich hezké, že mi dali Simonovu práci."

"A už nebudeš chodit do školy."

"Nepotřebuju školu. Mám Waltovu knihu."

"Ty ji znáš celou, viď?"

"Kdepak. Je tam toho ještě mnohem víc. To mi zabere celé roky."

"Musíš být v dílnách opatrný," řekla. "Musíš –" Odmlčela se, ačkoli její tvář se nezměnila. Dál mu nastavovala profil, stejně vážně krásný jako ženský profil na minci. Dál hleděla dolů na ulici, čekala, až tudy projede nebeské spřežení a na něm Simon, chlouba rodiny, nový kníže mrtvých.

Lucas řekl: "T y musíš být taky opatrná."

"Já nemám na co být opatrná, miláčku. Mě čeká obyčejný zítřek a pozítří."

Navlékla si řetízek s medailonkem znova na krk. Medailon zmizel v jejích šatech. Lucas jí chtěl říct… co? Chtěl jí říct, že je nadaný, bdělý a lehkovážně sám, že v jeho těle se skrývá jeho nepevné srdce a ještě něco, něco, co cítil, ale nedokázal popsat. Bylo to pórovité a naježené, měnilo se to skvrnami myšlenek, nutkáním a vzpomínkou; bylo to okořeněno jasem, třpytilo se to bíle, zeleně, světle zlatě jako hvězdy; milovalo to hvězdy, protože to bylo ze stejné látky jako ony. Potřeboval jí říct, že je nemožné, že je nesnesitelné, aby ho neustále všichni měli za znetvořeného chlapce, šilhavého, s hlavou jako dýně, kterého občas přepadají podivné záchvaty řeči.

Prohlásil: "Slavím sám sebe, a co si osobuji, ty si osobuj."

Usmála se. Přinejmenším se na něj nezlobila. Řekla: "Už bych měla jít. Doprovodíš mě domů?"

"Ano," souhlasil. "Ano."


Venku na ulici se Catherine zachytila rukou jeho lokte. Snažil se jít pevně, jako muž, ačkoli nejvíc ze všeho by byl rád nešel vůbec, vznesl by se jako kouř a  plul nad ulicí plnou večerních chodců, dělníků vracejících se z práce, kamelotů nabízejících noviny. Bláznivý pan Cain chodil tam a zpátky na svém rohu, oblečený v prachově šedém kabátě, bezmyšlenkovitě se oháněl po čemsi, co se mu hemžilo ve vousech, a křičel: "Zlobo, odešlá a zapomenutá, co jsi učinila roztříštěným srdcím?" Ulice byla plná své vlastní vůně – hnůj a petrolej, štiplavý kouř – vždycky něco někde hořelo. Kdyby mohl Lucas vystoupit ze svého těla, mohl by se stát tím, co viděl, slyšel a cítil. Ovinul by se kolem Catherine, jak to dělá vzduch, dotýkal by se jí všude. Byl by do ní vtažen jejím dechem.

Řekla: "Nejmenší výhonek dokazuje, že skutečně není smrti."

"Přesně tak, miláčku," odpověděla Catherine.

Jeden z kamelot vykřikl: "Žena brutálně zavražděna, přečtěte si podrobnosti!" Lucase napadlo, že by možná mohl dělat kamelota, ježe se za to moc neplatilo, a kromě toho na něj nebylo spolehnutí, že by opravdu vyvolával zprávy. Mohl by se na ulici zapomenout a začít vykřikovat: "Každý atom, který je můj, je nejinak tvůj." V dílnách mu bude líp. Když ho to nutkání přemůže, může křičet do Simonova stroje. Stroji to bude lhostejné, stejně jako to bylo lhostejné Simonovi..

Catherine při chůzi nemluvila. Lucas se také přinutil mlčet. Dům, kde bydlela, stál tři bloky na sever, na Páté ulici. Dovedl ji až před na podestu a tam se spolu chvilku zastavili před otlučenými dveřmi.

Catherine řekla: "Tak jsme tady."

Kolem projel vůz, který měl na boku namalovanou zlatou krajinu. Dvě krávy se pásly mezi zakrnělými stromy a třetí kráva vzhlížela ke jménu  mlékárny, vznášejícímu se na zlaté obloze. Mělo to snad být nebe? A chtěl by tam Simon být? Kdyby Simon přišel do nebe a ono se ukázalo, že je to pole plné uctivých krav, který Simon by se tam dostal? Byl by to ten celý, nebo ten rozdrcený?

Ticho mezi Lucasem a Catherine houstlo. Bylo to jiné než společné mlčení po cestě. Lucas si pomyslel, že je načase něco říct, něco, co nebude z knihy. Zeptal se: "Zvládneš to?"

Zasmála se; při tom tichém, šepotavém zvuku mu naskočila husí kůže. "Tuhle otázku bych měla položit já tobě. Zvládneš to?"

"Ano, ano, určitě."

Pohlédla na místo těsně nad Lucasovou hlavou a zavrtěla se; byl to jen drobný pohyb uvnitř tmavých šatů. Na okamžik se zdálo, že její šaty s vysokým límcem, s šepotem skrytého hedvábí, žijí svůj vlastní život. Zdálo se, jako by Catherine chviličku váhala, zda  se má ze svého oblečení vznést, ale pak se rozhodla raději zůstat, vrátit sama sebe svým šatům.

Řekla: "Kdyby se to stalo o týden později, byla bych vdova. Teď nejsem nic."

"Ne, ne. Jsi úžasná, jsi krásná."

Znova se zasmála. Podíval se dolů na podestu a všiml si, že jsou v ní nějaká lesklá zrníčka. Slída? Krátce se vnořil do kamene. Byl chladný a třpytivý, neměnný, šťastný, že se po něm chodí.

"Jsem stařena," řekla

Zaváhal. Catherine bylo hodně přes pětadvacet. Mluvilo se o tom, když byla oznámena svatba, protože Simonovi bylo sotva dvacet. Nebyla ale stará tak, jak to myslela. Nebyla zatrpklá ani vyprázdněná, nebyla pohaslá.

Řekl: "Přede mnou nejste vinni, ani neúrodní nebo zavrženíhodní."

Položila mu prst na tvář. "Jsi milý."

Zeptal se: "Uvidím tě ještě?"

"Samozřejmě. Budu pořád tady."

"Ale to nebude stejné."

"Ne, úplně stejné to bohužel nebude."

"Kdyby tak…"

Čekala, jak dopoví. I on čekal. Kdyby tak stroj nebyl pohltil Simona. Kdyby tak on, Lucas, byl starší a zdravější, se silnějším srdcem. Kdyby si tak mohl vzít Catherine on sám. Kdyby tak mohl opustit své tělo a stát se šaty, které měla na sobě.

Mlčení pominulo a ona ho políbila. Položila svoje rty na jeho..

Když je odtáhla, řekl: "Ovzduší není parfém, nechutná destilací, ničím nepáchne, je navždy pro má ústa a já je miluji."

Vybídla ho: "Musíš teď jít domů spát."

Přišel čas od ní odejít. Nebylo už co udělat ani říct. Přesto ještě setrvával. Cítil, jako to občas cítíval ve snu,  že stojí na jevišti před publikem a má zpívat nebo recitovat.

Obrátila se, vytáhla ze své taštičky klíč, zastrčila ho do zámku. "Dobrou noc," řekla.

"Dobrou noc."

Sestoupil  ze schodů. Z chodníku se díval za její odcházející siluetou. "Jsem stár i mlád, z bláznů jsem i mudřec."

"Dobrou noc, " opakovala. Pak byla pryč.


Nešel domů, ačkoli to bylo jediné místo, kam měl mířit. Místo toho se vydal na Broadway, kde se procházeli živí.

Broadway byla sama sebou, vždycky byla sama sebou – řeka světla a života, která plynula stíny a ohníčky města. Jako vždy, když tudy kráčel, cítil Lucas nezdravé, kradmé vzrušení, jako by byl špeh vyslaný do jiné země, do říše bohatých. Kráčel se záměrnou nonšalancí a doufal, že bude pro ostatní stejně neviditelný, jako byli oni pro něj viditelní.

Na chodníku kolem něj předávali poslední nakupující ulici prvním hýřilům. Dámy v šatech barvy holubičích prsou, barvy deště, šustily kolem s rukama plnýma balíčků a  tiše spolu hovořily pod klobouky s peřím. Muži v převlečnících kráčeli sebejistě a šířili kolem sebe ponurý parfém svých doutníků, blýskali zuby, bubnovali o kámen botami černými jako lékořice. Kolem jezdily kočáry vezoucí své paní domů a kameloti vyvolávali: "Žena zavražděna ve Five Points, přečtěte si podrobnosti!" V oknech hotelů se vzdouvaly rudé závěsy a obloha s nadcházející nocí zrudla ještě víc. Někde někdo hrál "Lilith" na parní varhany, ačkoli se zdálo, jako by se hudba linula ze samotné ulice, jako by lidé chůzí tak jistou, tak spokojenou vyvolávali hudbu z chodníku.

Jestli je Simon v nebi, mohlo by vypadat nějak takhle. Lucas si uměl představit duše zemřelých, které se věčně procházejí, z dlažebních kostek se line hudba a závěsy zhášejí světla. Ale bylo by tohle nebe i pro Simona? Jeho bratr je (byl) hlučný a bujný, radoval se z písní a z jídla. Z čeho ještě byl šťastný? Nestaral se o závěsy ani o šaty. Nestaral se o Walta ani o knihu. Co z toho, oč stál, by mu tohle nebe mohlo poskytnout?

Broadway by byla Lucasovo nebe, Broadway, Catherine a kniha. Ve svém nebi by byl vším, co viděl nebo slyšel. Byl by sám sebou i Catherine; byl by varhánkami i lampami; byl by botami dopadajícími na chodník a byl by i chodníkem pod botami. Jel by s Catherine na dřevěném koni z Niedermeyerovy výlohy, který by byl tak velký jako skutečný kůň, ale tak dokonalý, jak jsou dokonalé jen hračky, a pohyboval  by se vyrovnaně po chodníku na jasně červených kolech.

Řekl: "Jsem širý, mám v sobě davy." Muž v převlečníku, který procházel kolem, se po něm divně podíval, jak to lidé obvykle dělávali. Ten muž by v Lucasově nebi patřil k andělům, byl by právě tak obtloustlý a blahobytný jako na zemi, ale v tom příštím světě by Lucase nepovažoval za divného. V nebi by Lucas byl krásný. Mluvil by jazykem, jemuž všichni rozumějí.


Když se vrátil, byly jejich pokoje tmavé a tiché. Byl tu krb, židle a koberec, jehož vzor vypadal ve tmě přízračně. Na stole ležela hrací skřínka, která rodinu zničila. Dosud si vesele stála na desce stolu, malá skříňka s růží vyřezanou do víčka. Ještě pořád uměla hrát "Sfoukni svíci" a  "Ach, nevyslov jméno jeho" stejně dobře jako v den, kdy ji matka koupila.

A byly tu také tváře, shlížející ze stěny, uctívané, často žádané o radu a pravidelně oprašované. Uprostřed Matthew, šestiletý, tmavooký a upjatě  vážný; už tehdy nacvičoval na chřipku, která ho o rok později změnila ve fotografii. Byl tu lstivý strýc Ian, který považoval za legrační, že jednoho dne bude jen tváří na stěně; a kulatý spokojený obličejík babičky Aileen, která věřila, že život je jen dočasná nepříjemnost a smrt její jediný a pravý domov. Podle matky byli všichni v nebi, ačkoli ona nebem myslela Irsko, kde nikdo nehladověl.

Matka bude muset udělat místo pro Simonovu fotografii, ale zeď byla plná. Lucase napadlo, jestli bude třeba sejmout někoho ze starších mrtvých.

Zastavil se přede dveřmi do ložnice rodičů. Cítil jejich dech na druhé straně, uvažoval o jejich snech. Chvilku tam postál, sám ve dřímající tmě, a pak odešel do svého a Simonova pokoje.

Tady byla jejich postel a nad postelí oválný rám, z něhož vyhlížela svatá Brigid, trpící a u vytržení,  korunovaná ohnivým kruhem; když byl Lucas mladší, myslel si, že kruh představuje bolest hlavy. Byly tu kolíky, na nichž visely šaty, jeho a Simonovy. Svatá Brigid hleděla smutně na prázdné šaty, jako by hleděla na prázdná  těla pravověrných, když jejich duše odešly. Zdálo se, jako by pod svým kruhem světla přemítala: Kde jsou ony mechanismy přání a potřeb, které dřív nosily košili a kalhoty? Odešly do nebe. Bude vypadat jako Broadway nebo jako Irsko? Odešly do truhel v zemi. Odešly do obrázků a medailonů, do pokojů, jež se odmítají zbavit své vzpomínky na ty, kdo v nich jedli, hádali se a snili.

Luca s se svlékl a vlezl do postele na Simonově straně. Simonův polštář byl ještě cítit po Simonovi. Lucas se nadechl. Byly tu Simonovy šťávy: olej a pot. Byl tu podtón mazadla a ještě i ta další vůně, pro kterou Lucas neměl jiný výraz než "Simon", vůně, která připomínala chléb, ale nebyl to chléb, byla to jen vůně Simonova těla, když se pohybovalo a dýchalo.

A oknem bylo vidět osvětlené závěsy Emily Hoefstaedlerové naproti přes dvůr. Emily pracovala s Catherine v Mannahattě, přišívala rukávy k živůtkům. V soukromí jedla rahat ze stříbrné plechovky, kterou si schovávala ve svém pokoji. Lucas si pomyslel, že ho nejspíš jí i teď, tam za tou záclonou. Jak by vypadalo nebe pro Emily, která milovala sladkosti a lačnila po Simonovi? Byl by tam Simon, jehož by mohla sníst?

Rozsvítil, vytáhl knihu z jejího místa pod matrací. Začal číst.


Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti;

Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?


Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje.


Nebo, myslím, je to kapesník Páně,

Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,

Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli, povšimli si a ptali se Čí je to?


Četl to znova a znova. Pak zavřel knihu a zvedl ji, prohlédl si Waltovu podobenku, malou vousatou tvář, která na něj hleděla z papíru. I když to bylo špatné, myslet si něco takového, nemohl si pomoci: věřil, že Bůh musí být podobný Waltovi, s těma bystrýma, laskavýma očima a rozlévajícím se plnovousem, který vypadal téměř jedlý. Dvakrát Walta potkal na ulici, a myslel si, že jednou viděl i svatou Brigid, melancholickou, zahalenou v plášti, jak vklouzla do dveří. Na hlavě měla klobouk, který jí zakrýval kruh světla. Těšilo ho vědomí, že  někde na světě jsou, ale byli mu milejší tak, jak sídlili tady, na papíře a na stěně.

Lucas vrátil knihu pod matraci. Zhasil lampu. Přes dvůr viděl světlo za Emiliným závěsem. Zabořil tvář do Simonova polštáře. Simon byl ještě s nimi. Jeho polštář jím dosud voněl.

Lucas zašeptal do polštáře: "Už bys měl jít. Vážně myslím, že je načase."


Ráno uvařil čaj pro sebe a pro otce a položil na stůl chléb. Otec seděl u stolu se svým dýchacím přístrojem, trubkou a měchy na kovové tyči se třemi jemnými hranatými nožkami. Jeho matka ještě nevstala.

Když Lucas snědl chléb a vypil čaj, řekl: "Nashledanou, otče."

Otec se na něj udiveně podíval. Roky v koželužně změnily v kůži i jeho. Vyleštěná pokožka s jemnou strukturou se dokonale hodila k jeho lebce s mohutnou čelistí. Tmavé oči měl v lebce zasazené jako drahokamy. Simon svou krásu, své veliké, vzdorné rysy podědil většinou po otci. Nikdo nevěděl, jak se stalo, že Lucas vypadá, jak vypadá.

"Tak nashledanou," řekl otec. Pozvedl trubici ke rtům, vtáhl do sebe vzduch. Malé měchy se zvedla a klesly. Teď, když byl z kůže a místo očí měl drahokamy, dýchal za něj stroj.

"Postaráš se o maminku?" zeptal se Lucas.

"Hm," odpověděl otec.

Lucas položil svou malou ruku na otcovu větší a hnědou. Miloval sám sebe za to, že miluje otce. Nic lepšího neuměl.

"Jdu do dílen," řekl.

"Hm," odpověděl otec a znovu se nadechl z trubice. Stroj dostal darem z koželužny. Dali mu stroj a trochu peněz. Za Simona žádné peníze nedostali, protože to byla jeho vlastní chyba, že umřel.

Lucas políbil otce na čelo. I otcův mozek byl teď z kůže, ale dobrota v něm zůstala. Ztratil jen svoje komplikace. Pořád ještě mohl dělat to, co dělat musel. Pořád ještě dokázal milovat Lucasovu matku a starat se o ni. Lucas doufal, že to ještě dokáže.

"Tak nashledanou večer," řekl.

"Hm," odpověděl otec.

 


(Michael Cunningham – Vzorové dny. Překlad Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2006)

Michael Cunningham

Domov na konci světa: Doslov

09.01.2008 Články

Michael Cunningham

Celý článek >

Michael Cunningham

Kdo se nebojí Virginie Woolfové: Doslov

09.01.2008 Články

Michael Cunningham

Celý článek >

Michael Cunningham

Vzorové dny: doslov

09.01.2008 Články

Michael Cunningham

Celý článek >

Michael Cunningham

Jeden čas mi nestačí

22.09.2007 Rozhovory

rozhovor pro časopis Instinkt připravil Josef Rauvolf

Celý článek >




CZ | EN