Archivy | Autoři | Miguel Sousa Tavares

Když ženy mění muže Portugalsko    FSP 2013

Hlavní hrdina vašeho debutu Luís Bernando je popisován jako salonní intelektuál s výraznými rysy donjuanství, jehož nadšený boj za lidská práva končí v náruči krásné ženy. Nutno dodat manželky přítele a profesního rivala. Máte s Luísem něco společného? Dejme tomu, pro začátek, ve vztahu k ženám?

My, co píšeme, vždycky nějaké geny svým postavám předáváme, ať chceme nebo ne. Musím přiznat, že ženy můj život provázejí dost výrazně. Ovlivnilo mě už to, že jsem se narodil úžasné matce, která mě jako první slovo v angličtině naučila Shakespeare, v němčině Rilke a tak to šlo dál ve španělštině i v italštině. Recitovat různé velké autory v originálech jsem uměl vždycky ještě dřív, než jsem se jejich jazyk naučil. Doma jsme měli obrovskou knihovnu, chodili k nám na návštěvu fascinující lidé. Sám jsem začal psát dost brzy poezii, a když jsem své první pokusy ukázal matce, ta řekla jasné NE. „Poezie není tvoje parketa, piš prózu.“ Vidíte, i za mým psaním stojí žena. Ne, že by otec měl na mě menší vliv než matka, ale často, když jsem mu potřeboval něco říct, musel jsem za ním dojet do vězení. Vyrůstal jsem v disidentské rodině a byl zvyklý na ledacos. Můj otec byl právník, politik a žurnalista a měl k ženám velký respekt. Naučil mě říkat, že muži pracují a ženy mění muže. Ostatně zažil jsem to doslova a zblízka na jedné ze svých dobrodružných cest po Amazonii. U indiánů Kayapó ze Xicrimu rozhodují o životě kmene ženy a život tam funguje v naprosté harmonii. Tančit a lovit a také bojovat smějí jen muži. Ale co a kdy budou dělat, záleží na rozhodnutí jejich žen. A když muž odejde na dva tři dny lovit, má žena právo přivlastnit si po dobu jeho nepřítomnosti jiného muže, aniž by tím narušila vztah se svým legitimním manželem. Sex je tam součástí přírody a tradičních rituálů a přináší radost, nikoliv starosti. Je to tam trochu jinak než v našich takzvaně civilizovaných krajinách.

Vaše knihy jsou proslulé sugestivními erotickými scénami, jak důležité je pro vás psát o sexu?

Já píšu o sexu jako o čemkoliv jiném. Jako píšu o vaření nebo o prostředí, v kterém jsem rád a které chci popsat. Problém s tím mají občas kritici v Brazílii, kde je společenská atmosféra někdy více puritánská než v Portugalsku, nicméně právě v Brazílii mám hodně čtenářských fanoušků a ti mě nedají. Oni často lépe než kritici poznají, že pro mě je důležité psát o lásce, mé knihy jsou hlavně o ní. A láska, to je také sex, erotika a hlavně žena. Žena je v životě muže stejně důležitá jako muž v životě ženy. A já chci psát o důležitých věcech.

Jak vnímáte ženy v politice?

Já ženy v politice obdivuji a vítám. Ostatně jednu takovou mám doma. Má žena je viceprezidentka v portugalském parlamentu a pro nás pro oba je to naprosto přirozená věc. O politice doma běžně diskutujeme a já se přiznávám, že ji i občas do návrhu nějakého zákona nutím. Ona se ale nedá.

Jak máte mezi sebou rozdělené role?

Přesně. Já pracuji doma, a tak ušetřím spoustu času a mohu se starat o syna, nakupovat i vařit, což mě ostatně velmi baví – má poslední kniha je právě o vaření. Psát začínám až po 22. hodině, končím tak kolem třetí až čtvrté ráno. Taky mám spoustu povinností jako doprovod své ženy, tedy jako „pan Merkel“. Ty ale občas odmítám, snažím se vybírat takové, kde mohu být přece jen nějak víc užitečný... Má žena už si zvykla, že prostě vedle ní vedu několik životů.

Pokud muži v Portugalsku vaří a nakupují, máte u vás v politice asi hodně žen? Jak a čím jiná je vlastně vláda se ženami? U nás to nějak nemáme možnost zjistit.

Ano, máme dost žen v politice, a to je dobře. Komunikace v takové vládě jde lépe a snadněji.

Byl byste tedy sám pro zavedení kvót pro ženy ve společenských institucích, či nikoli?

I když nařizování nefunguje a není to ideální způsob konání, někdy se bez něj lidstvo prostě neobejde. A to je případ kvót. Dnes vychází z univerzit 2 třetiny žen a 1 třetina mužů, co k tomu dodat. V Portugalsku máme zákon, který vytváří kvóty, pouze však v poměru jedné povinné třetiny pro ženy.

Zmínil jste se o komunikaci jako důležitém prvku v politice a vůbec v konání věcí veřejných. Co si sám pod pojmem komunikace představujete?

Představuji si porozumění a empatii. Všechny problémy světa včetně těch, které přináší láska, spočívají v nedorozumění, v míjení se. Měl jsem možnost hodně cestovat a potkávat různorodé lidi. Byl jsem i tam, kde se nemluvilo žádnou z řečí, které znám. Jen jsem pozoroval a oni pozorovali mě, co dělám, a já, co dělají oni. A přesto jsme si porozuměli, protože komunikace se neděje jen skrze slovo. Na cestách po Amazonii mě napadlo, že by si politici světa mohli na čas vyměnit svá místa. Ital by šel do Německa, Němec do Řecka a tak dále. Byl by to takový Erasmus pro politiky. Myslím, že problémy, kterým čelíme v Evropě, to, že nechápeme rozdílnosti kultur, bohatství či nedostatku, by se brzy vyřešily.

Říká se o vás, že máte coby komentátor velký vliv na veřejné mínění v Portugalsku. Čím si to vysvětlujete? Je to zkušeností, popularitou, osobním šarmem?

Ani jedním. Pokud nějaký vliv mám, je to tím, že jsem nikdy nebyl spojen se žádnou politickou stranou. Nikdy jsem nebyl v politice, vždy jen jako novinář a komentátor. Byl jsem vychováván k nezávislosti a naštěstí už je pozdě to měnit. Žije se mi s ní dost dobře.

Původně jste vystudoval práva a dvanáct let se jako právník živil. Souviselo to také s potřebou nezávislosti?

Práva jsem vystudoval, protože jsem vyrostl za diktatury a připadalo mi, že je to jediná cesta, jak mít alespoň trochu svobody. Obhajoval jsem ale většinou zločince typu neplatičů složenek, tak jsem posléze vystřízlivěl z toho být velkým advokátem typu Perry Masona, kterého jsem miloval jako kluk. Byla to ale velká škola života i materiál pro psaní. Hodně jsem tady toho odpozoroval ze života. Cesta od právničiny k řemeslu spisovatele není tak nelogická.

Dnes ve svých sloupcích často bráníte svobodu jednotlivců – další společný zájem s hrdinou vašeho románu Rovník Luísem Bernardem.

Jsem známý tím, že bráním třeba i práva kuřáků, coby vášnivý kuřák, nebo lovců, protože rád chodím lovit zajíce. Bráním taky sňatky homosexuálů a zájmy venkovanů a zájmy všech, kdo nechtějí být zařazováni do žádné škatulky. Já sám nemám rád, když mě někdo nazývá levičákem a jiný zase pravičákem. Necítím se být ani jedním. Lidé občas těžko chápou, že otázky i odpovědi jsou důležité z podstaty, v tom je svoboda vyjadřování a nikoli v tom, co komu předepíše ten který politický směr.

Jak se vám líbí, že dnes svobodný svět žije v diktatuře ekonomie?

Je mi velmi proti srsti, že směřování Evropské unie, kterou jsem uvítal, protože má význam zvlášť pro malé země, jako je Česko či Portugalsko, je určováno ekonomy. Pokud se normální lidé nebudou zajímat o ekonomii a přenechají ji technokratům, je to špatně. Něco podobného se stalo třeba ve starověké Spartě, kde veškerá moc přešla pod generály, aby ji politici nemohli zneužít, a skončilo to diktaturou. Diskuse o jednotné Evropě se musí odvíjet od svobody jednotlivce a od kultury a historie národů, nikoli od otázek ekonomických.

Budovat evropskou jednotu bez Řecka či Itálie, které byly u kolébky evropské kultury od antiky po renesanci, je nesmysl a vlastně i velká arogance.

Jaký vztah k vlastní historii mají Portugalci?

Jsme jedním z nejstarších evropských národů. Od roku 1143 máme nezávislost, tytéž hranice a totéž náboženství. Portugalci žili ale stovky let na okraji Evropy, zasahovali jen do dění ve svých afrických koloniích či v Brazílii, proto vznik Evropské unie a příslušnost k většímu celku uvítali. Jiný vztah panuje ale k historii koloniální. To téma se v portugalské literatuře neobjevuje moc často.

Souvisí úspěch Rovníku s tím, že jste v románu to téma zpracoval, a to velmi otevřeně?

Nejspíš ano. Kolonie padly, ale portugalská nostalgie a láska k Africe trvá. V Angole žije dodnes 200 tisíc Portugalců. Stali se součástí národa a dodnes tam najdete asimilované potomky portugalských kolonizátorů. Naopak do Portugalska zamířil po dekolonizaci milion obyvatel z bývalých kolonií, což byla celá pětina tehdejší populace. Všechno to ale byla a je citlivá otázka i citlivé téma. Senegalský prezident a básník Léopold Sédar Senghor situaci vtipně a po svém popsal tak, že hlavní rozdíl mezi portugalskými a anglickými kolonizátory spočíval v tom, že Portugalci spali s ženami domorodců, a tak jim na rozdíl od Angličanů porozuměli a nebyl pro ně problém stát se přirozenou součástí národa a jeho kultury. To ale samozřejmě z Portugalců nesnímá trauma bývalých otrokářů. O tom všem je Rovník.

V roce 1974 jste na vlastní kůži, jako dvaadvacetiletý, prožil karafiátovou revoluci, která nasměrovala Portugalsko k demokracii. Co se ve vašem životě změnilo?

Všechno. Byl jsem srozuměný s tím, že nemohu cestovat ani číst zahraniční knihy či časopisy. Zbývaly mi tři měsíce do odvodu na vojnu a já byl rozhodnut, že do koloniálních válek nenastoupím, dezertuji a opustím rodinu i zemi. V tu chvíli přišla revoluce. A s ní svoboda. Svět se mi obrátil naruby a já, ač velmi nerad lítám, od té doby neúnavně cestuji, abych si té svobody užil.

 

Rozhovor připravila Dagmar Sedlická
Publikovaly Literární noviny (15. srpna 2013)