Archivy | Autoři | Miloslav Topinka

Miloslav Topinka: O Walteru Sernerovi Česká republika    FSP 2015, 2004

Nešlo ho přehlédnout. Vysoké čelo, tmavé vlasy, oči hluboko zapadlé, s cigaretou v ústech. Hansi Arpovi připomínal vlaštovku: „Při chůzi působil dojmem akrobata, který za bouřlivého potlesku publika tančí v záchranné síti a ještě si přitom hrdě podupává." Jiným připadal jako floutek, někdy až  nepříjemně arogantní. Ale sršil idejemi, nápady. Byl to právě Serner, kdo formuloval principy a základní myšlenky dada. „Dadaista je ten, který pochopil, že ideje můžeme mít jen tehdy, můžeme-li je ve světě uskutečnit," cituje Sernera František Halas ve své přednášce o dada v prosinci 1925.

Narodil se roku 1889 v Karlových Varech jako Walter Eduard Seligmann v zámožné židovské rodině. Otec spolu se svým bratrem vlastnili místní německé noviny Karlsbader Zeitung, orientované spíš na Vídeň. Týdeník vycházel v letech 1887–1923. Syn sice navštěvuje  nejlepší místní školu, ale 1908 propadá u maturity. Složí ji o rok později v Kadani. V květnu 1909 ho otec posílá na studia do Vídně. Walter Seligmann se zapisuje na práva a vzápětí poté si mění jméno na Serner. Zřejmě kvůli dokonalé asimilaci přestupuje i na katolickou víru. V otcových novinách tiskne recenze vídeňských výstav a divadelních představení, 1912 začíná psát pro berlínský časopis Aktion. Cestuje po Německu, seznamuje se s nočním životem Berlína a Mnichova. Po šestém semestru je vyloučen ze studií práv ve Vídni, zapisuje se v Greifswaldu. Otec ho přestává finančně podporovat, a tak se rozhoduje studia dokončit. Sepíše disertační práci, ústní zkoušky však končí fiaskem. Vrací se do Karlových Var a připravuje se na doktorát. Ten se mu nakonec podaří složit 1913 v Greifswaldu. Na podzim navštěvuje Paříž, stěhuje se do Berlína. Tam vychází v jeho překladu a s jeho úvodem spis A.-J.-B. Parent-Duchaleta, Zkáza mravů a prostituce ženského pohlaví v Paříži za Napoleona I.

Začátek první světové války ho zastihl v Berlíně. V prosinci 1914 se setkává s expresionistickým básníkem Franzem Jungem, který řídí časopis Aktion. Jung je stíhán jako válečný dezertér. Serner mu pod falešným titulem doktora medicíny vystavuje fingované lékařské potvrzení. Když se na to přijde, hrozí mu „za pomoc dezertérovi" zatčení. A tak prchá do Zurichu.

Policejně je zde hlášen od 11/2/1915. V Zurichu spolupracuje s časopisem Mistral, jehož třetí a zároveň poslední číslo sám rediguje. Píše prózu, publikuje ji pod pseudonymem Wladimir Senakowski. Ostře vnímá, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat, jak jsou náchylní k nacionalismu a antisemitismu. Spřátelí se s malířem Christianem Schadem. Zakládají spolu měsíčník Sirius, kterého vyjde osm čísel. Poslední 1. května 1916.

Serner mění bez ustání  adresu, jen v Zurichu více než 20x. Ani policie, ani přátelé nevědí, kde zrovna bydlí. Koncem roku 1917 se vynořuje mezi dadaisty. Během tří týdnů  formuluje  v Zurichu manifest, který  dopisuje v březnu 1918 v Luganu. „Poslední uvolnění", nebo též „Nejzazší uvolnění", jak to překládá Ludvík Kundera („Letzte Lockerung", v anglickém překladu „Last Loosening").

78 paragrafů, kde vše je vzájemně propojeno, vše zde souvisí se vším. Každá věta je doslova rozbuškou pro tu následující. Jakákoli teze je okamžitě vyvrácena antitezí. „Každé pravidlo je výjimkou." Veškerá filosofie, jakákoli životní jistota zbankrotovaly. Serner napadá naprosto všechno: lásku, která je bez uzardění schopna udělat z kachny labuť,vědomí, filosofii, vědu, umění, humanitu, náboženství, morálku, řeč, která selhala a stala se z ní prodejná děvka. „Každé slovo je samozřejmě jen kompromis." „Nelze důvěřovat vůbec ničemu." Morálka je jen obchod, „slabost mozku" (Rimbaud, Sezóna v pekle). Serner nešetří nikoho: Napoleona, Dostojevského, malířství, sochařství, hudbu, poesii ani prózu, kubisty, futuristy, všechny možné Gauguiny, anarchisty, ani toho Rimbauda. Všechno je „rasta", obrovský podvod. „Anarchisti jsou pouhou obětí duchovního krachu." „Revoluce je jen hysterická šarvátka mezi totálně netalentovanými bytostmi s organickou vadou." Na rozdíl od mnoha dadaistů nešlo Sernerovi o umění. „Psaní je podvod." Přitom text „Posledního uvolnění" je úžasnou demonstrací toho, co je možné dělat s jazykem: slovní hříčky, neologismy, pohrávání si se zvukovými významy slov, rozbíjení logických a syntaktických vazeb. Používáním slov jen prokazuje jejich nepoužitelnost. „Myšlenky jsou jen náladové myši." Právě Sernerův manifest naprosto jednoznačně inspiroval Tristana Tzaru k napsání známého „Manifestu dada 1918", který vyšel ve 3. čísle časopisu Dada koncem roku 1918.

Aktivit kabaretu Voltaire se Serner nezúčastňoval. „Divadlo korumpuje mou hru." Ale 9. dubna 1919 vystupuje v Zurichu na 8. Dada večeru, pořádaném v Sále obchodníků. Oblečen jako na svatbu, obrácen zády k publiku, přistupuje na pódiu ke krejčovské panně, která je bez hlavy, a nabízí jí puget umělých květin. Ty jí pak položí k nohám, vezme si židli a řezavě ostrým hlasem začne číst svůj manifest „Poslední uvolnění". První reakcí na předčítaný text je  přezíravé pohrdání, opovržení. Ale Sernerovi se podařilo vyprovokovat publikum k agresivitě. Zuřivě se na něho vrhají a šprušlemi vytrhanými ze zábradlí ho ženou z pódia. Představení je asi na dvacet minut přerušeno. Když se konečně všichni uklidní, večer pokračuje. Recitace dadaistických textů je rytmována vozembouchem. I Serner může dočíst svůj manifest, ovšem za demonstrativního nezájmu obecenstva. Všechno končí v mrazivém tichu. Vlastně tím končí i zurišské dada.

V Zurichu je Serner pod neustálým policejním dohledem. Je na něho nasazen i špicl, informátor zurišské policie. Množí se udání, že je anarchista či placený bolševický agent. Zurišská pošta ho vede jako „příjemce bolševických tiskovin z Německa", do vyřešení celé záležitosti je vydán zákaz doručovat mu jakoukoli poštu. Nařízená domovní prohlídka končí bezvýsledně, nic se nenašlo. Serner se však ustavičně stěhuje. Nikdo nikdy nevěděl, často ani nejbližší přátelé, kde bydlí. Zda je právě v Zurichu, Ženevě nebo v Luganu. V únoru 1919 píše prózu „U modré opice" (název hostince, kde se scházeli s přáteli). V květnu mu vychází v revue Dada č. 4/5 zkrácená verze „Posledního uvolnění". Tzarův dadaistický manifest, který  vznikl později , byl publikován už předtím. Serner se stěhuje do Ženevy. V červenci odtud posílá do novin zaručenou zprávu o souboji, k němuž došlo mezi Arpem a Tzarou. Popis události je zcela konkrétní: při čtvrté výměně střel byl Arp lehce zraněn na levém zápěstí.

Vše, včetně  uváděných svědků, vypadalo naprosto věrohodně, i když šlo o fikci. Vlastně o jeden z prvních happeningů. V Ženevě také Serner zahajuje 22/12/1919  První světový kongres dadaistů. V květnu 1920 získává československý pas, který si bude neustále obnovovat. 26. května 1920 je Sernerův manifest čten na Festivalu dada v Paříži. Breton jej tiskne v revue Littérature. V létě vychází „Poslední uvolnění" knižně v nakladatelství Paula Stegemanna v Hannoveru. V říjnu je Serner v Paříži. Setkává se tam s Bretonem a Tzarou. Dochází k rozkolu. Serner odjíždí za Christianem Schadem do Neapole. V listopadu se v Berlínském burzovním kurýru objevuje fiktivní zpráva o Druhém světovém kongresu dadaistů v Paříži, který měl vést dr. Serner. Serner se urychleně vrací do Paříže. Píše dopis Picabiovi, stahuje původně přislíbenou spolupráci na antologii Dadaglobe. 9. prosince se ještě objevuje na Picabiově vernisáži v galerii Provolozky, ale roztržka s dadaisty je neodvratitelná. Měl jich až po krk. Jsou to podvodníci, kteří si z dada udělali jistotu. „Lapili se do pasti, co na ně přichystal jejich rozum." Tzara, Picabia a Ribemont-Dessaignes ho v textu uveřejněném v Berlínském burzovním kurýru považují jen za „nejbláznivějšího outsidera". Dadaisté se ho snaží vytlačit, nebo spíš vypudit, ale to už se ho netýká. S dada skončil. V pozdějších šarvátkách mezi Tzarou, Picabiou a Bretonem je sice Tzara obviněn z plagiátorství Sernera, ale to už jde mimo. Čert vem celé dada! Rozhoduje se, že to zkusí jako spisovatel.

V lednu 1921 mu totiž v Hannoveru Paul Stegemann vydává prózu „U modré opice". Kniha je příznivě přijata kritikou, 1923 dojde dokonce k 2. vydání.  Rovněž je avizován připravovaný „dada-román" „Tučná prokletí", ten však nikdy nevyšel. V dubnu 1921 pobývá Serner v Hannoveru, pak v Berlíně a v Mnichově. Píše „Tygřici", „podivnou love story", jak říká. Ale stále je na cestách. 1922 se objevuje v Drážďanech a  v Mnichově, pak se toulá všude možně po Evropě. Avizuje knihu 25 kriminálních příběhů a cestuje do Janova. 1923 si na československém konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem obnovuje pas. Pak Vídeň, Paříž. Při setkání s Picabiou se zajímá o praktiky špionáže. Nikdo nikdy nevěděl, z čeho vlastně žije. Šíří se zvěsti, že je majitelem bordelu v Argentině, mezinárodním obchodníkem s bílým masem, že obchoduje s heroinem v Šanghaji, že se živí jako dobře placený mezinárodní agent nebo jako pasák. V roce 1924 mění svého hannoverského nakladatele za berlínského. 1925 mu vychází „Tygřice". Hrdinkou je prostitutka Bichette, přezdívaná tygřice, a podvodník Fec. „Tygřice", mimochodem zfilmovaná v roce 1992, je glorifikací zločinu a bizarnosti. Serner si hraje s jazykem podsvětí, pohybuje se na hranici kýče. Náhodu povyšuje na základní životní princip. Kniha vyvolá skandál, obvinění z pornografie. Prager Tagblatt tiskne 10/5/1925 článek, který vynáší Sernera jako Maupassanta kriminalistiky. Tytéž noviny však uveřejňují anonci jeho dřívějšího hannoverského nakladatele Paula Stegemanna: „Dr.Serner je mezinárodní podvodník, majitel bordelu." V Německu se objevují první antisemitské útoky. V červnu 1925 vydává Serner autobiografickou skicu, nazvanou „Já". Dementuje v ní pověsti o svém údajném kriminálním životě. „Když skončila válka," píše, „nasedl jsem zase do vlaku. Už mě to totiž začalo nudit." 1926 cestuje Serner do Lyonu, pak do Basileje, v září do Vídně, pak neznámo kam. 1927 se vynořuje v Basileji a Ženevě. V Berlíně vydává znovu „Poslední uvolnění", jako „příručku pro hochštaplery a všechny ty, kteří se jimi chtějí stát". Do roku 1927 napíše 99 kriminálních příběhů, které vycházejí ve 4 knihách. Pak mizí. Ani přátelé, ani jeho nakladatel o něm nic nevědí. Mizí po něm jakákoli stopa. Šíří se fáma, že se ztratil někde v Rusku, při hledání beztřídní společnosti.

Skutečnost je prostší. V letech 1927–28 Serner přestal psát: „Psaní je a zůstane obrovským podvodem, i když jaksi vznešenějším." Stahuje se do soukromí. Bez ustání cestuje, mění „místo a formuli," jak tomu říkal Rimbaud. Ženeva, Zurich, Vídeň. V září 1929 si v Praze obnovuje cestovní pas. Rok nato navštěvuje Mariánské Lázně, znovu Prahu, Vídeň, pak odjíždí neznámo kam. V září 1931 se v Německu „Tygřice" objevuje na seznamu zvrhlých knih, jako „brak a špinavost". Hrozí zákaz prodeje, který se podaří zvrátit jen díky intervenci Döblina. V roce  1933 se však ocitá na seznamu znovu, jako „škodná". Změna židovského jména, ani československý pas Sernerovi moc nepomohly. 10. května 1933 jeho knihy hoří na hranici. Ale  to už je Serner z Německa pryč. Barcelona, Zutích, Rakousko. V říjnu 1937 ještě nocuje ve vídeňském hotelu. 5. února 1938 se žení se svou dávnou přítelkyní, Berlíňankou Dorothee Herzovou. 2. září 1937 se policejně přihlašuje v Praze, Revoluční 30. Od 11. ledna 1939 bydlí v ulici V Kolkovně 5. Jako polyglot se zřejmě živí jako učitel jazyků. Nic bližšího však o něm nikdo neví. Týden po německé okupaci žádá o vystavení „vysvědčení zachovalosti" kvůli vystěhování do Šanghaje. Zkoušejí to s ženou, která je podle norimberských rasových zákonů Židovkou jen napůl, ještě několikrát, naposledy v prosinci 1940. (Šanghaj nebyla zvolena náhodou. Bylo to jediné otevřené město na světě, kam nebylo zapotřebí ani vízum, ani pas. Před nacisty se tam zachránilo 17 000 Židů.) Marně. Výjezd se nepodařil. V židovské obci jsou evidováni pod čísly 36213 a 36212, jako Walter Israel Serner, učitel jazyků, a Dorothea Sara Serner.

10. srpna 1942 jsou oba deportováni do Terezína. Pár dní nato, 20. srpna 1942, nová deportace „nach Osten" - cíl neurčen. V dobytčáku, transportem „Bb", pod čísly 803 a 804, s asi tisícem dalších Židů. Stopa končí ve vyhlazovacím táboře kdesi poblíž Rigy.