Archivy | Autoři | Sylvie Richterová

Sylvie Richterová Česká republika    FSP 1995

Beletristickétexty Sylvie Richterové začaly kolovat již koncem 70. letv samizdatu, a poté v exilových vydáních.Teprve v 90. letech mohla být autorka vydávánaoficiálně i ve své vlasti.

Richterová patříspolu s Věrou Linhartovou a Danielou Hodrovou ke spisovatelkám,které tvoří experimentální dílapomocí nevšedních narativních postupů.

Spisovatelčiny prózymají blízko k deníkovým záznamům,je pro ně charakteristická fragmentárnost avzpomínkový proud. Těmito rysy se vyznačují iautorčiny prozaické texty nazvané Rozptýlenépodoby a Druhé loučení. Lyrickoutvorbu Richterové zastupují básnickésbírky Neviditelné jistoty (1994) a Časvěčnost (2003).

Zcela plnohodnotnousložku jejího díla tvoří i volná„trilogie“ svazků literárněvědných studií(Slova a ticho, Ticho a smích, Místodomova). Analyzuje dílo vyhraněné skupiny českýchspisovatelů, básníků i prozaiků (viz V. Linhartová,M. Kundera, J. Hašek, L. Vaculík, J. Skácel či J.Kolář). Mezi její úhelná tématapatří: domov a exil, ideologie a paměť, etika a estetika,centrum a periferie.

Prvníportugalsky píšící autor, který získalNobelovu cenu, se narodil 16. listopadu 1922 ve vesnici Azinhaga vportugalském kraji Ribatejo. Střední školu musel zfinančních důvodů opustit a vyučil se kovodělníkem.Brzy však začal pracovat v nakladatelstvích, a potév novinách. V roce 1975 byl ale nucen se z politickýchdůvodů tohoto místa vzdát a od té doby se živípouze literaturou.

Debutovalv roce 1947 románem Hříšná země, kterýneměl u kritiky nijak pozitivní ohlasy. Romanopisec se pakodmlčel na dlouhých třicet let. Až v roce 1977 vydal svůjdruhý román Příručka malířstvía krasopisu.

Mezitímse intenzivně věnoval poezii, a to ve sbírkách Možnébásně (1966) a Pravděpodobně radost (1970).K próze se vrací až v roce 1982 románemBaltasar a Blimunda (v originále Pověst oklášteře), kde nacházíme změnu autorskéhorukopisu směrem k větším společensko-historickýmkonstrukcím a zapojení prvků magickéhorealismu. Byl to právě tento román, kterýpřinesl Saramagovi mezinárodní věhlas a v roce 1998 iNobelovu cenu za literaturu.

Románydevadesátých let přinášejí úplnějiný tón. Namísto společenských apolitických skic se najednou v Saramagových kniháchsetkáváme s temnými filosofickými motivy,v nichž účinkují postavy beze jmen, jež se pohybujív nedefinované době a čase. Tuto autorskou linii zastupujídíla: Slepota (1995) a Všechna jména(1997), v němž Saramago vzdává hold FranziKafkovi a jeho Zámku. Zatímposlední Saramagův román nese jméno Zdvojenýmuž.