Aharon Shabtai: J'accuse

Sbírka J´accuse (Žaluji) hebrejského básníka Aharona Shabtaiho pokrývá období šesti let, od zvolení Benjamina Netanyahu ministerským předsedou Izraele v roce 1996 přes záškodníky, zákazy vycházení, lynčování, obléhání, sebevražedné pumové útočníky, pouliční přepadení a nezákonné popravy druhé intifady. Toto povstání začalo 28. září 2000, kdy Ariel Sharon – v té době vedoucí opoziční strany Likud – navštívil muslimskou svatyni starého města Jeruzaléma, které se říká al-Haram al-sharif, Kamenný Dóm, Mešitu al-Aqsa a ruiny židovského chrámu. Na své cestě byl Sharon doprovázen velkou skupinou politiků a ozbrojenou policií. Nazítří, po páteční modlitbě, vypukly v opevnění nepokoje; izraelské úřady použily k jejich potlačení nepřiměřené síly a čtyři palestinci byli zabiti, nějakých dvěstě zraněno. V mraku zhoršující se situace v palestinských komunitách a hlubokém zklamání ze zavedení opatření vyplývajících ze smluv podepsaných v Oslu, se přes okupovaná území přehnaly masové nepokoje, jež byly předpovězeny již pár let.

O nějakých 22 měsíců později, když píši tyto řádky, pohlédlo do tváře smrti v podobě al-Aqsa Intifady čtrnáct set Palestinců a skoro šest set Izraelitů. Izrael vyhlásil válečný stav a rozsáhlé části West Bank a Gazy byly znovu obsazeny nebo se nyní nacházejí v dlouhotrvajícím obležení. Přes všechny úmysly a cíle se roztočil ten nejvystavovanější „nenapravitelný“ historický spor, pod nějž se v Růžové zahradě Bílého domu podepsali Yitzhak Rabin, Yasser Arafat a William Jefferson Clinton.

Netanyahuův thatcherovský styl ekonomiky poskytl onen nepříjemný námět Shabtaiho knize Politika (1999), ze které čerpá také první třetina sbírky J´accuse, oplakávajíc konečný pád humánního, polosocialistického, před-sedmašedesátého étosu. Ostatní básně, počínaje dvěma pojednávajícími o hanebném střílení na dvanáctiletého Muhammada al-Durra v době, kdy se ho jeho otec pokoušel ochránit za betonovým zátarasem v Gaze, jsou převzaty ze závěrečné části Shabtaiho nejnovější sbírky hebrejských básní Artzenu (Naše země). Mnohé z básní tohoto díla byly poprvé publikovány ve víkendové literární rubrice izraelského deníku Ha´aretz - jejíž ekvivalent hraje hlavní roli v New York Times Book Review – a zde se také setkaly s rozzlobenými dopisy adresovanými editorovi a výhrůžkami o zrušení předplatného. Ha´aretz odmítl publikovat „J´accuse“, báseň třetí v řadě (a snad nejdrsnější a nejproročtější ze všech), zato o nějaký čas později, pár dní před izraelskými největšími a nejradostnějšími oslavami roku, vyšla ve speciálním svátečním vydání deníku báseň Passover 2002. Na slavnosti se setkali intelektuálové čtenářské obce celého národa a padla na ní mimo jiné i následující slova:

Čteš Haggadah
jako ta svině...
Oběť je však
silnější, než jsi ty.
Vyjdi ven a uvidíš:
otroci se bouří...

Řádky, jako jsou tyto, dostávají Shabtaie po celých pětatřicet let jeho nakladatelské kariéry neustále do potíží a jeho provokace byly vždy, mírně řečeno, znepokojující. Jako Archilochus Plísnitel se pohybuje, často s rušivou lehkostí, mezi dvěma póly – chválou a výsměchem, nespoutaným rozletem a biologickou věcností. Jestliže v řecké antologii Domácí báseň (1976) Shabtai lakonicky popisuje rodinné záležitosti, oslavuje jejich konkrétnost, ustálenost a mystérium – „V kuchyni je obsažen ráj moudrosti // Moudrost hnízdí v ohni a soli / vodovod / je bájeslovný“ – o několik knih později, v knize Láska (1986) exploduje v chvalozpěvném obnažení rodinného objektivismu svého já: divoký návrat starých potlačenýchvášní vede k měnícím se okamžikům poznání sebe sama a, později v této básni a ve všech dalších několika svazcích, k pohlavně nejexplicitnějšímu a nejnemravnějšímu dílu v historii moderní hebrejské poezie. Také zde se vyskytují vážné opatrovnické nálady jeho básnických linií a komično a sarkasmus nebývají daleko:

Nikdy jsem si nevšímal těch nejkrásnějších dívek;
dokud se nezavrtaly do všemožné šlamastiky a v své situaci
nepřišly za mnou, abych jim pomohl s básněmi či úkoly
a já jim řekl o Phoenixovi, z jehož rtů stékaly perly

moudrosti a jak on, na oplátku za své vědomosti, obvykle
dostal pohodlnou postel s pokrývkami z jehněčiny a, když měl štěstí,
uslyšel ze sousedního stanu,
jak se Patrokles miluje s Ifidou a Diomédé s Achilem.

A tak já nebudu spát s nejkrásnějšími dívkami.
upravím jejich básně, zarazím jejich hloupé tlachání
a pozdě v noci, uspokojím sám sebe, když položím prst ...
Srdce, 1994

Prvořadou zodpovědností básníka je, jak objasňuje Shabtai, svěžest, pečlivost a překvapení (alespoň co se týče literatury). A když se všechno rozpadne, zodpovědný spisovatel nemůže než aplikovat tyto hodnoty co možná nejlépe a snad i u těch nejchoulostivějších literárních témat, jakými jsou politika a záležitosti věcí veřejných. „Bude se v dobách temna také zpívat?“, ptá se Bertolt Brecht. „Ano“, odpoví mu na to, „také se bude zpívat – o době temna“.

Doby temna, o nichž je řeč, jsou jistě nejtemnějšími pro lid Palestiny a Shabtai je upřímně zaujat jejich situací a špatným zacházením, jímž tak dlouho trpěli. Přesto nám hebrejský titul jeho posledního díla Artzenu, jež může být také přeložen jako Naše země, připomíná, že to, co Shabtai zná nejlépe a co pulsuje jeho žilami, je hebrejská kultura. Co ho žene ke stolu v tu „temnou hodinu / kdy je tak slyšet dunění papíru / dopadajícího na schod“, je porozumění, že osud hebrejské morální kultury, ve které byl vychován, je nezvratně spojen s osudem palestinské společnosti a lidem Palestiny, jehož vlastní vláda dělá, co může, aby všechno tohle zničila. Hebrejská řeč, morální opora Izraelské společnosti, prostota, skromnost a každodennost, které ve své tvorbě obsáhl a za něž ve svém spisovatelském životě v některých ze svých nejvlivnějších a nejoriginálnějších hebrejských poetických dílech posledních třicet let bojoval, to vše je nyní ohroženo: „Průzračná slova, jež jsem sál z matčiných prsů: člověk, dítě, spravedlnost, soucit a další / jsou odcizena před našimi zraky, uvězněna v ghettech, zavražděna na kontrolních stanovištích.“ Shabtai se uchýlí k těm nejteatrálnějším z básnických gest, aby jaksepatří vyjádřil rozměr této hrozby a podnítil čtenáře k bdělosti, a bude, jak říká, riskovat „básnickou sebevraždu“.

Činí tak ohlížeje se na jiné básníky, kteří v mechanismech státu nalezli příhodný a potřebný námět pro poezii, vzdor hluboce zakořeněnému a často nevědomému předpokladu mnoha čtenářů, že politika nevyhnutelně pohltí, či nějak zmaří vnitřní život jedince, o němž se domnívají, že je tím, o co se básník vlastně zajímá. V básních sbírky J´accuse uslyší čtenář dobře uvážené odezvy nebo pocty vzdávané Brechtovi a Mandelstamovi, Hikmetovi a Akhmatovovi, Poundovi, Eluardovi a mnoha dalším. Pod tím můžeme také zaznamenat znovunalezení morální perspektivy a apokalyptického tónu, universálnosti klasických hebrejských učitelů, kteří zuřili na korupci národa v biblické Samarii (Amos) a politické scéně v předvečer zničení Prvního chrámu (Jeremiáš). Znovu cítíme zejména přítomnost řeckých básníků a dramatiků, jejichž tvorbou Shabtai žije a jíž po čtyřicet let vyučuje. Nehledě na svůj status postrachu společnosti, jímž v Izraeli proslul, je Shabtai nejznámější svými překlady řeckých tragedií a komedií, které studentská generace studuje v brilantně anotovaných knihách s dodatky obsahujícími také velký výběr řecké lyrické poezie. Někdo by mohl říci, že sbírka J´accuse implikuje středomořské upotřebení lekcí naučených od všech výše jmenovaných autorů, stejně jako od přímých protějšků z Hesiodova příběhu o Dobrém a Špatném městě (Works and Days) z 8. století př. Kristem:

...Jsou-li soudci města stejně spravedliví
k cizincům jako k místním obyvatelům,
jejich město prosperuje a lidé rozkvétají;
vzhledem k tomu, že v zemi je mír, jejím dětem se daří

...

ale jsou tací, kteří pěstují pole pýchy
a dělají špatnosti; Zeus je má poznačené,

a často celé město pyká
za jejich zlé pletichaření a na tyto lidi sám Kronos
veliké tresty z nebe sesílá...

V mnoha z jejich děl, stejně jako v mnoha básních sbírky J´accuse, osobní není totéž, co politické; místo toho se politické stává osobním a osud polis je také osudem našich vlastních JÁ.

A toto nejsou básně pro potěchu tváří v tvář tragédii, jak bychom v americkém kontextu mohli předpokládat. Jde spíše o odsuzující básně poety, který o barbarství a krutosti odmítá mlčet. Splňují nejen tradiční funkci politické poezie – svědeckou, vzpomínkovou, protestní – ale také, ve své smělosti, slouží jako básníkovo zrcadlo nastavené jeho lidu: navržené k tomu, aby nyní, jako ve dnech, které přijdou, ukázalo národu jeho pravý odraz.

Peter Cole
Jerusalem
Srpen 2002

Přeložila Michaela Červenková