Derek Walcott, muž mnoha hlasů
06. ledna 2011 16:02
Vypadá to, že více než kterýkoliv jiný současný básník je Derek Walcott tím, kdo splňuje básnický program T. S. Eliota. Vynikl ve všech třech Eliotových „hlasech poezie“: v lyrice, příběhu či eposu a v dramatu.
Vypadá to, že více než kterýkoliv jiný současný básník je Derek Walcott tím, kdo splňuje básnický program T. S. Eliota. Vynikl ve všech třech Eliotových „hlasech poezie“: v lyrice, příběhu či eposu a v dramatu. Od publikování knihy Uprostřed léta vydává Walcott v těchto dnech lyriku nazvanou Bílé volavky (k vydání připravil Farrar, Straus & Giroux), jež se dá popsat jako „zřetězená“ - jednotlivé básně postupně střádá tak, aby tvořily koncepční celek.
Stejně jako Eliot, je i Walcott zároveň autorem divadelních her. Během dlouhé spolupráce s trinidadskou divadelní dílnou nashromáždil působivý soubor děl – ať už jde o prózu nebo o záludnou formu, známou jako veršované drama.
Příbuznost s Eliotem ale v případě Walcotta přesahuje žánry. V eseji Tradice a individuální talent Eliot míní, že „čím dokonalejší je umělec, tím oddělenější v něm bude muž, který trpí a mysl, která tvoří“. Walcott záměrně upustil od zpovídání, jehož průkopníkem byl jeho přítel a stoupenec Robert Lowell a místo toho vsadil na post-romantický hlas. Ten je těsně spjatý s krajinou, ve které působí jednotlivosti života – co se vztahu k širší poetickému vidění týče – náhodně.
Walcottovova nová kniha Bílé volavky je velmi působivá. Je vizionářská v tom nejlepším slova smyslu a je také hluboce osobní, dokonce autobiografická. Je knihou starého muže, bažícího po vřelosti a po světle dalšího dne; ale je i knihou stoického rozvažování. Toto přemítání bere v potaz několik úrovní: hmotnou (kde se vyrovnává s „tichým pustošením těla cukrovkou“) a společenskou (smrt přítele a básníka; přílišný komerční rozvoj Walcottovy rodné Svaté Lucie, který nazývá jako „otroctví bez řetězů, bez rozlité krve“).
Bílé volavky jsou knihou, která se odvrací od všeho, co je v literatuře módní - od „úmyslného potěšení z nesouvislosti, toho závanu chaosu / čnícího z první strany nové knihy“. Jde vstříc divákům, i když jen k několika málo z nich, vstříc „tobě, můj nedražší příteli, čtenáři.“
Básně dosahují výjimečně důvěrného tónu. Čtenář v nich nachází celé spektrum odpovědí na smrtelnost. Jsou klidné („Tiše se ve mně odráží to, že brzy odejdu“), zesměšňující („Cože? Budeš Supermanem v 77 letech?“) a také hrůzné („hřiště paralyzovaného hororu / pro něhož je nejdůležitější minulost“). A právě onen klid dokáže po všem tom povyku nejvíc uchvátit. Walcott mluví o „míru / přesahujícím tužby a lítost / ke kterému možná nakonec dojde“.
Bílé volavky také pracují s celoživotní uměleckou činností neboli poměřováním sebe sama s nesmrtelnými: mezi básníky to jsou Wyatt, Surrey a Clare a mezi umělci (Walcott je zároveň uznávaným malířem, i když sám sebe posuzuje velmi přísně) pak Mantegna, Rubens a Rembrandt.
Ta jména ve skutečnosti připomínají Walcottova snažení. Skrze spletitosti se pokouší tlačit na euro-centrickou kulturu a tradiční básnickou formu a odkaz imperialismu. V této knize má vyprávění vpravdě spád, je pravidelně usazené v básních připomínajících sonety, ačkoliv málokdy mají 14 řádků, v rýmech tak přirozených, někdy nemotorně improvizovaných a jindy tak brilantně oportunistických.
Na jedné straně Walcott tvrdí, že Evropa je „pro poezii počasím, a to je její opravdový domov.“ Poté ale píše o Josephu Conradovi jako o „parchantovi“, a to kvůli jeho zaujetí pro „prázdnotu“ míst, jako je Svatá Lucie. Hrdě to uzavírá slovy: „Tento verš / je součástí prázdnoty stejně, jako je údolí Santa Cruz / pravým blahořečením stejně jako je jeho pravým prokletím“. Walcottova láska k rodnému ostrovu je zajisté zprostředkovávaná skrze jeho znalost okolního světa; ujišťuje nás že, „toto malé místo nevytváří víc, než krásu.“
Vůbec nepochybuje o tom, že jeho poezie je absolutně závislá na inspiraci, kterou vyvolává právě tato malá geografická tečka. Walcott připomíná irské básníky, když píše: „má láska k tomu ostrovu nikdy nezmizela / ale postupně shoří, až budu pryč.“ Tyto básně se často podobají modlitbám. Podle Walcotta jsou věrnost a vděčnost za krásu světa tou nejmenší a zároveň největší cenou, kterou každý spisovatel musí zaplatit.
Opravdovým úspěchem jeho nové knihy není jen to zmíněné povědomí o geografické poloze, ale něco co bychom mohli nazvat zaoceánským básnickým vědomím. Walcott je tak trochu „bezdomovcem ve vlastním domově,“ jak jednou řekl Richard Wilbur.
Duch těchto básní existuje na Svaté Lucii a zároveň na Sicílii (nakonec, Svatá Lucie – svatá patronka světla a zraku – pochází z italského města Syrakusy); v přístavu, který je jednou zátokou Rodney, pak Benátkami a pak Stockholmem; pod horou, která je jak Petit Pitonem, tak Matterhornem. To je to paralelní vidění, které Walcottovi umožnilo stvořit epos Omeros, jež hravě překonává Atlantický oceán a odehrává se ve Starém i Novém světě. V nejnovější práci ale vlny tlačí silně východním směrem: „jakmile duše začne odpočívat, / její další pláží bude Dakar.“
A jaký význam mají v názvu knihy bílé volavky? Jsou „nečekanými anděly,“ „tím zběleným žalem / vzpomínek starého muže,“ a „roztrhanými básněmi.“ Jsou symbolem upřímného sebepoznávání, jsou rozhodnutím přežít a přijmout „aspoň trochu žalu, který cítil při tvorbě sebe sama.“ A pro básníka, jehož představivost celý život rozjímala nad protiklady, jinak považovanými za neslučitelné, jsou možná nakonec symbolem jednoty a umožňují mu skončit s obyčejnou blažeností.
Úryvek převzat z deníku The New York Times
přeložil Tomáš Rákos