Doctorowova zvláštní dvojice: Homer & Langley

Námět Doctorowova nového románu s názvem Homer & Langley může potkat každého, ke stolu připoutaného spisovatele, který tráví své dny mezi stohy knih, novin a časopisů.

Hlavními hrdiny jsou Collyerovi - bratři Homer a Langley - bohatí, samotářští kramáři z Manhattanu, kteří žili desítky let ve špíně svého domu na 5. Avanue a zemřeli uprostřed bludiště odpadu.

Po jejich smrti v roce 1947 se vyšetřovatelé dostali do domu pouze skrze rozbité okno ve vyšším patře. Mezi nepořádkem brzy našli Homerovo tělo. Zabralo ale týdny odhalit Langleyho, i když ležel jen tři metry od svého bratra. Byl uvězněný pod nastraženou výbušninou, kterou připravil pro zloděje. Společně s oběma Collyerovými bylo z budovy vytaženo na sto tun odpadu.

Ačkoliv je příběh Collyerů naprosto pravdivý, stali se bratři součástí městských pověstí. Jako takoví inspirovali autory ještě dlouho před Doctorowem. Výstřední dvojice se také - ať už bylo zmíněno jejich jméno, nebo vlastnosti - objevila v četných divadelních hrách, v televizních pořadech a filmech. Stejně jako v hororech a kriminálních příbězích.

Doctorowův přístup ke Collyerům je nicméně mnohem méně senzační. Vykresluje bratry jako sympatické, i když excentrické osoby žijící drama uplynulého století. Jsou elegantní dvojicí v truchlivém stroboskopu. Zatímco ostatní autory dráždí jejich historie a ptají se „jak zemřeli?", Doctorow k nim přistupuje s větším respektem a pokládá proto překvapivější otázku: „Jak žili?“.

Při hledání odpovědi sahá k začátkům  Zlatého věku a umožňuje bratrům  žít až do osmdesátých let. Oživuje celé století skrze vymyšlenou zkušenost obou bratrů. Hromadění odpadu se shoduje s kumulací epochálních událostí mimo zdi jejich domova.

Během finále stojí malý Homer na molu. Jednou rukou drží chůvu a druhou mává rodičům. Sleduje, jak odplouvají do Evropy. První světová válka přivede Langleyho do Francie, kde se přiotráví plynem. Zatímco doma rodiče umírají na španělskou chřipku. Během Velké hospodářské krize doma sirotci pořádají divoké večírky a v průběhu 2. světové války odvede FBI jejich americko-japonské služebnictvo do internačního tábora...

Přesto jsou Doctorowovi Collyerovi mnohem víc, než dvojice oportunistů a excentriků s obsedantně-kompulsivní poruchou. Události se rozvíjí nikoliv jako překotné zprávy, ale naopak velmi pomalu a vznešeně. A to díky Homerovi Collyerovi, který je slepý. Homer proměny kolem sebe nevidí, ale dokáže je cítit. Díky svému postižení a závislosti na bratrovi mají jeho vzpomínky zvláštní váhu - jsou ostré a někdy plné vtipu.

„Můj bratr je výjimečný muž. Za tím vším je nějaký inteligentní záměr, ujišťuji vás,“ sděluje čtenářům, když se v domě chystá instalace nejznámějšího auta, vzešlého z Fordovy továrny - Modelu T. „V tuto chvíli ale nemám nejmenší tušení, co to může být.“

Svět může nahlížet na Langley Collyera jako na náladového lenocha s divokýma očima a einsteinovskými vlasy, ale Homer ho vidí jako muže velkých myšlenek, ochránce a hlavně bratra. Langley ho přesvědčuje, aby příliš nelitoval své slepoty. „Vede se nekonečná debata, zda vidíme opravdový svět, nebo jen svět takový, jaký se zdá našim myslím. Není to tedy jen tvůj problém," vysvětluje.

Postupem času je nicméně slepý a nakonec i hluchý Homer problémem. Uvězněný za nepřekonatelným živým plotem je odkázán pouze na dotek bratrovy ruky a svůj deník. „Jsem vděčný za tento psací stroj a stohy papíru.“ Když Langley začíná schraňovat noviny, Homer ho v tom podporuje. Hledá logické vysvětlení pro bratrovu mánii. Langley přichází se svou „teorií náhražky". Homer vysvětluje: „Všechno v životě je nahrazeno. My jsme náhražkou našich rodičů, stejně jako oni byli náhražkou předešlé generace."

Čas, řekl mu Langley „postupuje skrze nás, zatímco sami sebe nahrazujeme. To abychom zaplnili prázdná místa.“ Tato teorie ho pohání k vytvoření „definitivních novin“, jež budou obsahovat místo pro každý typ lidské události.

Lengleyho cíl je „smrsknout americký život do jednoho vydání,“ vytvořit „věčné, aktuální noviny bez data“.

Kdyby Langley žil v době internetu, mohl by hromady dokumentů nahradit dvoukilogramovým laptopem. Tím by ale zbavil New York jednoho z nejvíce zrušujících příběhů. Místo toho zosobňují jeho pomyslný pevný disk právě věže novin, pokrývající prostor od podlahy až ke stropu. Přítomná je například složka „vražda nevinných" (útok na kostel v Birminghamu v roce 1963, nebo střelba na univerzitě města Kent ve státě Ohio v roce 1970, zabití jeptišek v El Salvadoru v roce 1980), nebo „politické atentáty“ (John F. Kennedy, Martin Luther King Jr., Robert F. Kennedy); a započatá složka o aféře Watergate. Doctorowovy příklady připomínají čtenářům, že kdokoliv by dnes chtěl podobný projekt dokončit - našel by sám sebe ve stejné izolaci. Na druhou stranu, kdo jiný než Langley Collyer by se vůbec obtěžoval něco takového dělat?

Když Homer vidí fotografii z novin, na které se Langley šourá po 5. Avanue s kabátem u kotníků, šálou vyrobenou z pytloviny a v bačkorách, ví, že bratrova příčetnost upadla na samé dno. I tak viní městské prostředí. „Na obranu svého bratra chci říct, že toho měl hodně na mysli. Bylo to ale období hrozné morálky."

„Co může být strašnější, než být obrácen v legendární vtip?“ ptá se Homer a v ten moment jsou čtenáři zvyklí na autorovu něhu lapeni. A kdo si pamatuje Lengleyho „teorii náhražky" - otáže se - jakou škatulku si historie schovává zrovna pro tyhle dva? Co je tedy horšího než být obrácen ve vtip? Umírat ve svém domě pohřbený pod stovkou tun harampádí?

Úspěchem mistrně napsaného románu také je, že hlavní hrdinové nevyvolávají opovržení. Doctorow naopak vyzdvihuje Collyerovi nad pouhé karikatury, které nejsou terčem posměchu, ale postavami své doby.

převzato z The New York Times (autorka textu: Liesl Schillingerová)

redakčně kráceno
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha
publikováno 20. září