Doris Lessing: Jak nevyhrát Nobelovu cenu

7. prosince 2007

Stojím ve dveřích a snažím se skrze vířící prach zahlédnout místo, kde, jak říkají, by stále ještě měl stát nepokácený les. Včera jsem projížděla mezi kilometry pahýlů a spálených ostatků na místě, kde v roce '56 stál ten nejkrásnější les, jaký jsem kdy viděla. Teď je vše zničeno. Lidé musí jíst. A musí si také obstarávat palivo na oheň.

Vše se odehrává v osmdesátých letech na severozápadě Zimbabwe. Jsem tu na návštěvě u přítele, který se před tím živil jako učitel v Londýně. Je tady, jak tomu říkáme, „na pomoc Africe“. V duši je to laskavý idealista a to, co našel zde, v této škole, mu způsobilo šok, ze kterého se jen velmi těžko zotavoval. Tato škola je stejná jako všechny školy postavené po osamostatnění země. Sestává ze čtyř velkých cihlových místností, tisknoucích se jedna k druhé přímo v prachu zdejší půdy. První, druhá, třetí, čtvrtá, a na konci řady ještě půlmístnost sloužící jako knihovna. V jednotlivých třídách jsou tabule, ale můj přítel musí křídy schovávat po kapsách, protože jinak by byly brzy rozkradeny. V této škole nejsou žádné atlasy, žádné globusy, žádné učebnice, sešity nebo pera. V knihovně nejsou žádné knihy, o které by snad místní studenti mohli mít zájem. Najdete zde těžké svazky z amerických univerzit, které je problém jen uzvednout, natožpak číst, a pak také přebytky z klasických knihoven, hlavně detektivky a pak tituly jako „Víkend v Paříži“ nebo „Felicity nachází pravou lásku“.

V suché trávě se tu snaží najít nějakou potravu jedna koza. Ředitel totiž zpronevěřil školní fondy a byl odvolán, vyvolávajíce tak otázku, kterou si už asi pokládala většina z nás: Jak je možné, že se lidé chovají podobným způsobem, když jim musí být jasné, že je každý sleduje?

Můj přítel nemá žádné peníze, protože si od něj všichni půjčují, od učitelů až po studenty, a zapůjčené peníze mu pravděpodobně nikdy nevrátí. Žáci jsou ve věku od šesti do dvaceti šesti let. Někteří, kterým se vzdělání dříve nedostalo, se to teď totiž snaží dohnat. Mnozí ze studentů ujdou každé ráno mnoho mil, bez ohledu na rozmary počasí a na řeky, které musí na své cestě překonat. Nemohou dělat domácí úkoly, protože ve vesnicích není elektřina a při světle hořícího polena se jen těžko něco naučíte. Děvčata musejí po příchodu a před odchodem do školy navíc i chodit pro vodu a vařit.

Jak tak sedím se svým přítelem v jeho pokoji, zastavují se u nás stydlivě místní lidé a všichni prosí o knihy. „Prosím, pošlete nám nějaké knihy, až se vrátíte do Londýna,“ řekl jeden z mužů. „Naučili nás číst, ale my nemáme žádné knihy.“ Každý, koho jsem potkala, žadonil o knihy.

Byla jsem tam pár dní. Prach se přehnal a protože se poškodily pumpy, musely ženy opět začít chodit pro vodu k řece.

A tak je na světě další idealistický anglický učitel nešťastný z pohledu na svou „školu“.

Na den mého odjezdu připadl konec školního roku. Zabili kozu, rozkrájeli ji na kousky a vařili v ohromné konzervě. Nastal čas tolik očekávané hostiny u příležitosti konce ročníku, čas kaše a vařené kozy. Odjela jsem uprostřed hostiny, zpátky skrz pole pahýlovitých ostatků bývalého lesa.

Nemyslím, že někteří z těchto studentů vyhrají nějaká školní ocenění.

Druhý den už jsem ve škole v severním Londýně, ve velmi dobré škole, jejíž jméno všichni známe. Jde o školu pro chlapce. Pěkné budovy a zahrady.

Místní žáky týden co týden navštěvuje nějaká celebrita, otcové, příbuzní nebo dokonce matky studentů. Návštěva známé osobnosti není pro tyto chlapce ničím neobvyklým.

Zatímco se dívám na tyto mírně zaujaté tváře a snažím se jim popsat to, co jsem viděla minulý týden, mi v mysli víří obrazy školy skryté ve vířícím prachu na severozápadě Zimbabwe. Třídy bez knih, učebnic, atlasů nebo alespoň mapy přišpendlené ke stěně. Školy, kde učitelé, sami staří osmnáct nebo devatenáct let, žadoní, aby jim byly zaslány knihy o tom, jak správně vyučovat. Říkám těmto chlapcům, jak tam každý prosí o knihy: „Prosím, pošlete nám knihy.“ Jsem si jistá, že všichni zde přítomní dokážou rozpoznat ten okamžik, kdy se tváře, na které se díváte, zcela vyprázdní. Vaši posluchači neslyší, co jim chcete říci: nedokáží si představit obraz toho, co se jim snažíte sdělit. V tomto případě obraz školy zaváté prachem, kde je nedostatek vody a kde jedna poražená a uvařená koza představuje hostinu, oslavující konec školního roku.

Je pro ně opravdu tak obtížné představit si absolutní chudobu?

Snažím se. Oni se chovají zdvořile.

Jsem si poměrně jistá, že někteří z nich nějaké ceny vyhrají.

A pak je to celé u konce a já se učitelů, stejně jako vždycky, ptám, jak je na tom místní knihovna a jestli žáci čtou. A zde, v této privilegované škole, slyším to samé, co ve všech školách nebo dokonce univerzitách.

„Však víte, jak to je. Spousta těch chlapců ještě nikdy nečetla a knihovna je používána jen z části.“

„Však víte, jak to je.“ Ano, to skutečně víme. Každý z nás.

Jsme součásti rozpadající se kultury. Naše jistoty, staré třeba jen několik desetiletí, jsou zpochybňovány a u mladých mužů a žen, kteří absolvovali léta vzdělávání, je běžné, že o světě neví vlastně vůbec nic. Nic nečetli, znají jen určitou svoji specializaci, například počítače.

Stali jsme se obětí neuvěřitelného pokroku, počítačů, Internetu a televize. Revoluce. Toto není první revoluce, se kterou jsme se jako rasa museli vypořádat. Tisková revoluce, která trvala mnohem déle než jen pár desetiletí, změnila našeho ducha a způsoby myšlení. Tak jako vždycky jsme to vše přijali, ztřeštěná banda, která se nikdy neptá: „Co se s námi stane, teď, po vynálezu tisku?“ A stejně tak jsme se nikdy nezastavili, abychom se zeptali, jak se my a naše mysli změní po vynálezu tohohle nového Internetu, který dokázal svést jednu celou generaci k stupiditě, takže se teď i poměrně rozumní lidé přiznávají, že jakmile se připojí, je těžké se vrátit zpět a celý den tak může být ztracen blogováním, blagováním a podobně.

Ještě před nedávnem každý alespoň mírně vzdělaný člověk respektoval učení, vzdělání a literaturu. Samozřejmě všichni víme, že v těchto šťastných časech lidé předstírali, že čtou a že respektují vzdělání. Je však prokázáno, že pracující mužové a ženy toužili po knihách, jak je doloženo knihovnami, institucemi a univerzitami pracujícího lidu osmnáctého a devatenáctého století.

Četba a knihy byly součástí všeobecného vzdělání.

Když starší lidé mluví s těmi mladšími, musí jim být jasné, jak velká to byla škola, čtení. Mladší lidé totiž vědí o tolik méně. A pokud děti neumí číst, znamená to, že nikdy nečetly.

Tenhle smutný příběh ale všichni známe.

Zatím však neznáme jeho konec.

Nabízí se staré anglické pořekadlo, „Čtení dělá celého člověka“ – a čtení opravdu naplňuje ženy a muže informacemi, znalostí historie a všemožnými vědomostmi.

Jenže my nejsme jediní lidé na zemi. Před nedávnem mi volala jedna přítelkyně, která mluvila o tom, jak byla v Zimbabwe, ve vesnici, kde tři dny vůbec nejedli, ale kde mluvili o knihách a o tom, jak je získat. O vzdělání.

Patřím k malé organizaci, která se zformovala za účelem dodání knih do těchto vesnic. Jednou jsem přišla do styku se skupinou lidí, kteří cestovali po Zimbabwe mezi prostými lidmi. Říkali, na rozdíl od jiných průzkumů, že vesnice jsou plné inteligentních lidí – učitelů v důchodu nebo na dovolené, dětí na prázdninách, starých lidí. Sama jsem si zaplatila jeden menší průzkum; průzkum toho, co by chtěli lidé číst. Výsledky byly stejné jako v případě jedné švédské studie, o které jsem v té době nevěděla. Lidé v Zimbabwe chtěli číst to samé, co lidé v Evropě, tedy ti lidé, kteří vůbec čtou. Různé druhy románů, science fiction, poezii, detektivky, divadelní hry, Shakespeara. Různé příručky, jako třeba jak si založit bankovní účet, byly na seznamu hodně nízko. A ještě k Shakespearovi: oni to jméno znali! Problémem při výběru knih pro vesničany je to, že oni sami nevědí, co všechno je k dispozici. Velmi populární u nich proto byla kniha Starosta Casterbridgeský (Mayor of Casterbridge) ze školní povinné četby. Všichni o ní totiž věděli, že existuje. Z pochopitelných důvodů byla vůbec nejpopulárnější Farma zvířat.

Naše malá organizace získávala knihy odkud se jen dalo, ale musíte brát v úvahu, že kvalitní brožovaná kniha z Anglie stála měsíční mzdu, a to bylo ještě před Mugabeho krutovládou. Teď, s inflací, by stála několik ročních platů. Jenže když jste do nějaké vesnice doručili krabici knih, a to i v době strašlivého nedostatku benzínu, byla uvítána se slzami v očích. Knihovnou se stane třeba jen prkno, položené pod stromem na dvou nohách z cihel. Do týdne se však objeví kurzy čtení – lidé, kteří umí číst, učící ty, co neumí. Celá komunita v pospolitosti. V jedné vzdálené vesnici, z toho důvodu, že v jazyce Tonga prostě žádné romány neexistují, se několik mládenců rozhodlo napsat vlastní knihy. Ve vlastním jazyce. V Zimbabwe je asi šest hlavních jazyků a  romány už byly napsány v každém z nich, všechny násilné, plné krvesmilství, zločinů a vražd.

Naše malá organizace byla už od samého začátku podporována Norskem a později i Švédskem. Bez této podpory by náš zdroj knih brzy vyschl. Romány publikované v Zimbabwe a také různé příručky jsou zasílány těm, kteří po nich prahnou.

Říká se, že lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Já si však nemyslím, že to platí i pro Zimbabwe. Musíme mít na paměti, že tato úcta a hlad po knihách nepochází z Mugabeho režimu, ale z režimu před ním, od bílých. Tento hlad po knihách je úžasným fenoménem, pozorovatelným všude od Keni až dolů k Mysu dobré naděje.

To všechno je až nepravděpodobně propojené s mým vlastním mládím. Dům, ve kterém jsem vyrostla, byl prakticky chatrčí z bláta, s doškovou střechou. Podobné domy se stavěly všude, kde bylo k dispozici rákosí nebo tráva, vhodné bláto a klády na stěny. Například v saské Anglii. Ten, ve kterém jsem vyrostla, měl čtyři místnosti, jednu vedle druhé, a pointou je, že byl plný knih. Nejen že moji rodiče vozili knihy z Anglie do Afriky, moje matka z Anglie objednávala knihy i pro své děti. Knihy ve velkých hnědých balících, které se staly radostí mého dětství. Chatrč z bláta, ale plná knih.

Občas dokonce dostávám dopisy od lidí žijících ve vesnici, která ani nemusí mít elektřinu nebo tekoucí vodu (stejně jako naše rodina v našem stavení). Píší: „Také se stanu spisovatelem, protože žiji ve stejném domě, jaký jste měla i vy.“

Jenže tady se skrývá problém. Ne.

Spisovatelé se nerodí v domech bez knih.

Tady je mezera. Zde se skrývá ten problém.

Seznámila jsem se s proslovy některých předešlých výherců ceny. Vezměte si například fenomenálního Orphana Pamuka. Řekl, že jeho otec měl 1 500 knih. Jeho talent nevznikl jen tak z ničeho nic, byl odvozen z velké literární tradice.

Nebo V.S. Naipaul. Zmínil se, že indické védy byly úzce spjaty s jeho vzpomínkami na rodinu. Jeho otec ho v psaní povzbuzoval. A když se dostal do Anglie, právem užíval britské knihovny. Takže měl také blízko k tradici.

A co takový John Coetzee? On neměl k velké tradici jen blízko, on byl tradicí: učil literaturu v Cape Town. Tolik mě mrzí, že jsem nikdy nebyla v některé z jeho tříd a nedostalo se mi tak výuky od tak nádherně smělé mysli, jakou měl on.

Aby člověk mohl psát, aby mohl vytvářet literaturu, musí být v úzkém propojení s knihovnami, s knihami, s tradicí.

Mám jednoho přítele ze Zimbabwe. Spisovatele. Černocha – a v tom je právě ten vtip. Naučil se sám číst, z nápisů na sklenicích s marmeládou nebo na konzervách s ovocem. Vyrostl v oblasti, kterou jsem projížděla. V oblasti černých rolníků. Země je tam štěrkovitá a neúrodná, zpestřená jen občasnými nízkými křovisky. Chatrče jsou tam jednoduché a chudé, ne jako upravená obydlí těch bohatších. Škola – podobná té, kterou jsem popisovala dříve. Na smetišti našel vyřazenou dětskou encyklopedii a učil se z ní.

Při osamostatnění v roce 1980 byla v Zimbabwe skupina dobrých spisovatelů, skutečné hnízdo zpěvných ptáků. Vyrůstali ve staré Jižní Rhodézii, pod bělochy, v misijních školách. Lepších školách. Spisovatelé se v Zimbabwe nerodí. Jen velmi těžko. Ne pod Mugabem.

Cesta spisovatelů ke gramotnosti, natož pak ke psaní, je velmi dlouhá a trnitá. Řekla bych, že nápisy na plechovkách s džemem a odhozené encyklopedie nejsou takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. A to mluvíme o lidech hladovějících po standardním vzdělání, které je pro ně jen těžko dostupné. Chatrč nebo chatrče plné dětí, přepracovaná matka, souboje o jídlo a oblečení.

A přesto, přese všechna tato úskalí, se rodí noví a noví autoři. Na jednu věc bychom neměli zapomínat. Toto je Zimbabwe, dobyté civilizací před méně než sty lety. Praotcové a pramatky těchto lidí mohli být vypravěči svého kmene. Ústní tradice. A teď, během jedné, maximálně dvou generací došlo k přechodu od příběhů zapamatovávaných v lidských myslích a předávaných dál k tištěným knihám. To je výkon.

Knihy, doslova vyrvané ze smetišť a z odpadu produkovaného světem bílého muže. Jenže to není vše. I kdybyste přenesli své myšlenky na svazek papírů, musíte ještě najít vydavatele, který vám zaplatí, zůstane solventní a zajistí distribuci nového díla. Doneslo se ke mně několik zpráv o stavu vydavatelské scény v Africe. Dokonce i v privilegovanějších oblastech, jako je severní Afrika, je skutečný vydavatelský trh pouhou hudbou budoucnosti.

Teď mluvím o nikdy nenapsaných knihách, o autorech, kteří nemohou prorazit jednoduše proto, že neexistují vydavatelé. O nevyslyšených hlasech. Není možné odhadnout objem promarněného talentu, ztraceného potenciálu. Ale už před samotným vydáním knihy naráží každý autor na další závažnou překážku.

Lidé se často spisovatelů ptají: Jak píšete? Na počítači? Psacím stroji? Husím brkem? Hlavní otázka však zní: „Našli jste prostor, ten prázdný prostor, který by vás měl obklopovat, zatímco píšete?“ V tomto prostoru, který je jakousi formou naslouchání, pozornosti, pak vykrystalizují slova, která vkládáte do úst svých postav. Nápady. Inspirace.

Pokud autor nedokáže tento prostor objevit, pak zůstanou jeho básně a příběhy nenarozeny.

Když mezi sebou mluví sami spisovatelé, točí se jejich rozhovor vždy kolem tohoto prostoru, tohoto stavu vědomí. „Našel jsi to? Držíš to pevně?“

Přeskočme teď ke zdánlivě úplně odlišné situaci. Jsme v Londýně, v jednom z velkých měst. Objeví se nový autor. A my cynicky zjišťujeme: A jaké má poprsí? Vypadá dobře? Je to muž, charismatický? Pohledný? Zdá se, že vtipkujeme, ale není to legrační.

Tento nový objev je vychvalován, nejspíše i štědře sponzorován. Hojně se kolem něj rojí paparazzi. Je oslavován, veleben, hnán všemožně po světě. My staří, kteří jsme to všechno už viděli, tohoto nováčka upřímně litujeme. Nemá totiž vůbec žádnou představu, co se s ním vlastně děje.

On, nebo ona, je polichocen, potěšen.

Jenže když se po roce zeptáte, co si myslí, uslyšíte: „To je ta nejhorší věc, která se mi mohla přihodit.“

Tolik  opěvovaných nových autorů už nikdy nic nenapsalo. Nebo nenapsali to, co skutečně chtěli.

A my staří máme chuť šeptat do těch nevinných oušek: „Stále máš svůj prostor? Svoje základy? Tvé vlastní jedinečné místo, kde k tobě promlouvají tvé vlastní hlasy? Kde můžeš snít? Drž se ho pevně a nenech ho proklouznout mezi prsty.“

Nějaké vzdělání je naprosto nezbytné.

Má mysl je plná krásných vzpomínek na Afriku. Obrazů, které si můžu kdykoli vyvolat z paměti a dosyta prohlédnout. Západy slunce, zlaté, purpurové a oranžové, rozpínající se večer po obzoru. Motýli, můry a včely poletující kolem vonných keřů v Kalahari. Posezení na břehu řeky Zambezi, tam, kde se líně převaluje, lemovaná vybledlou trávou, uprostřed období sucha, kdy je voda temně zelená a lesklá a obletovaná ptáky celé Afriky. Ano, sloni, žirafy, lvi a všichni ostatní. Všech tam bylo plno. Ale co taková noční obloha, nezakrytá mračny výfukových plynů, černá a nádherná, plná neúnavných hvězd.

Jsou tam však i jiné vzpomínky. Mladý muž, tak osmnáct let, v slzách stojící před „knihovnou“. Jeden americký návštěvník si všiml knihovny bez knih a poslal jich plnou bednu. A tento mladý muž nábožně vyjímal jednu po druhé a balil je do plastových schránek. „Ale,“ říkáme, „tyhle knihy sem jistě byly poslány proto, aby se četly.“ „Ne,“ odpovídá, „ušpinily by se a kde bych pak sehnal jiné?“

Chce, abychom mu z Anglie poslaly knihy, které by ho naučily, jak má učit. „Studoval jsem vyšší vzdělání jen čtyři roky,“ žadoní, „ale nikdo mě nenaučil, jak učit.“

Viděla jsme učitele ve škole, ve které nebyly žádné učebnice, dokonce ani žádná křída na tabuli – všechna byla rozkradena, učit šesti až osmnáctileté žáky tak, že prachem přesunoval kameny a prozpěvoval „Dva krát dva jsou čtyři…“ a tak dále. Jedna dívka, ne víc než dvacetiletá, zase řešila absenci učebnic, sešitů, per a všeho ostatního kreslením písmen A, B, C klacíkem do prachu, to vše pod žhnoucím sluncem a ve vířícím prachu.

Na těchto případech je jasně vidět, že obrovský hlad po knihách v Africe a vůbec všude ve třetím světě – nebo jak to vlastně nazýváme ty části světa, kde rodiče touží po tom, aby jejich děti získaly vzdělání a vymanily se díky němu chudobě – je vzdělávání rozhodně ku prospěchu.

Naše vzdělání, které je teď tak ohroženo.

Zkuste si představit, že jste v jižní Africe, v nějakém indickém obchodě, v chudé oblasti a v dobách sucha. Stojíte v zástupu lidí, především žen, a každý má nějakou nádobu na vodu. Do tohoto obchodu každé odpoledne přijíždí z města cisterna s vodou a všichni tito lidé tu čekají právě na tuto drahocennou tekutinu.

Indický prodavač stojí s rukama přitisknutýma k přepážce a pozoruje černou ženu, která je skloněná nad svazkem papírů, které vypadají jako vytržené z nějaké knihy. Čte Annu Kareninu.

Čte pomalu, rty v neustálém pohybu, jak bezhlesně vyslovuje čtená slova. Vypadá to na náročnou knihu. Je to mladá žena, se dvěma dětmi, které se jí drží u nohou. Je těhotná. Ind ji smutně sleduje, protože její šátek, který by měl správně být bílý, je celý žlutý od prachu. Prach je na jejích prsou a pažích. Tento muž je sklíčený pohledem na všechny tyto lidi. Všichni trpí žízní a on přitom nebude mít dost vody pro ně pro všechny. Zlobí se, protože ví, že venku, za mračny prachu, lidé umírají žízní. Před tím zde pracoval jeho starší bratr, ale řekl, že potřebuje přestávku a odešel do města. Nemůže ho však vinit, byl ze všeho toho sucha skutečně nemocný.

Tento muž je zvědavý. Ptá se mladé černošky: „Co to čteš?“

„Je to o Rusku,“ odpovídá dívka.

„A víš ty vůbec, kde Rusko leží?“ On sám to pořádně neví.

Mladá žena se zadívá přímo na něj. Její oči, rudé od prachu, jsou plné hrdosti. „Byla jsem nejlepší ze třídy. Moje učitelka říkala, že jsem nejlepší.“

Vrátí se zpět ke čtení. Chce dočíst odstavec.

Ind se zadívá na dvě děti a natáhne se pro Fantu, ale matka ho zastaví. „Po Fantě mají žízeň.“

Ind ví, že by tohle neměl dělat, ale sáhne dolů pod sebe pro velký plastikový kanystr s vodou, naplní z něj dva umělohmotné kalíšky a podá je dětem. Sleduje dívku, jak se dívá na své pijící děti a její rty se naprázdno pohybují s nimi. Podá jí hrneček s vodou. Sledovat ji, jak pije, mu způsobuje přímo fyzické utrpení, tak moc byla žíznivá.

Teď mu podává plastovou nádobu, kterou pro ni naplňuje. Mladá žena a děti sledují každý jeho pohyb. Ujišťují se, že mu neukápne ani kapka.

Dívka se opět skloní nad knihou. Čte pomalu, ale odstavec ji fascinuje a čte ho proto ještě jednou.

„Varenka vypadala překrásně. Své havraní vlasy měla skryté pod bílým šátkem a zatímco se vesele a dobromyslně zaobírala dětmi, kterými byla obklopená, bylo z ní cítit i její vzrušení nad možnou žádostí k sňatku od muže, jehož měla ráda. Koznyšev kráčel vedle ní a čas od času po ní vrhal obdivné pohledy. Jak se na ní díval, vybavovaly se mu všechny ty krásné věci, které slyšel z jejích rtů, všechny její dobré vlastnosti a čím dál víc mu docházelo, že to, co vůči ní cítí, bylo něčím vzácným. Něčím, co zažil jen jednou, velmi, velmi dávno, v dobách jeho mládí. Radost z toho, že je s ní, se zvyšovala s každým krokem a nakonec dosáhla toho bodu, že když vložil do jejího košíku obrovskou bedlu, pohlédl jí do očí a když spatřil, jak se zarděla potěšením a také váhavým vzrušením, dočista se zapomněl a v nastalém tichu jí věnoval úsměv, který řekl příliš mnoho.“

Svazek potištěného papíru zůstává ležet na přepážce, společně s kopiemi nějakých starých časopisů, stránkami z novin a obrázky dívek v bikinách.

Je čas, aby opustila útočiště Indova obchodu a vyrazila na zpáteční čtyřkilometrovou cestu do její vesnice. Je čas… venku povykují a stěžují si zástupy čekajících žen, ale Ind váhá. Ví, jak namáhavá bude pro mladou matku a její děti cesta. Dal by jí ten kousek literatury, který jí tak fascinuje, ale tak úplně nevěří tomu, že by jí ta zubožená dívka se svým obrovským břichem skutečně rozuměla.

Jak vlastně došlo k tomu, že třetina Anny Kareniny skončila tady, na přepážce v indickém krámě na konci světa? Asi takhle.

Jistý vysoce postavený úředník, shodou okolností ze Spojených národů, si koupil kopii tohoto románu těsně před tím, než vyrazil na svou cestu přes několik oceánů a moří. V letadle, pohodlně usazen v sedadle v první třídě, roztrhl knihu na tři části. Rozhlédl se po ostatních cestujících a spatřil to, co očekával. Šok, zvědavost, ale také pobavení. Usadil se, zapnul si pás a nahlas pronesl ke všem okolo: „Vždycky to dělám na začátku dlouhých cest. Nikomu se nechce vzpírat velké, těžké knihy.“ Kniha byla sice jen brožovaná, ale, pravda, také dost dlouhá. Muž je zvyklý na to, že když mluví, lidé naslouchají. „Vždycky to na cestách dělám,“ svěřuje se. „Cestování je v těchto dobách dost náročné samo o sobě.“ A jakmile se ostatní usadí, otevře svou část Anny Kareniny a začne číst. Když někdo pohlédne jeho směrem, ať už zvědavě nebo ne, sděluje mu: „Ne, ve skutečnosti je to jediný způsob, jak cestovat.“ Zná ten román. Má ho rád. A tento originální způsob jeho četby jen dodá šťávu tomu, co už je samo o sobě velmi známou knihou.

Když dosáhl konce některého z úseků knihy, zavolal si letušku a poslal přes ni přečtenou část své sekretářce, která cestovala v nižší třídě. Jeho počínání vzbuzovalo velký zájem, nelibost a také značnou zvědavost, pokaždé, když některá z částí ruského románu dorazila, zmrzačená ale čitelná, do zadní části letadla. Jako takové zanechalo toto vynalézavé čtení Anny Kareniny dojem a je možné, že na něj žádný z pasažérů nikdy nezapomněl.

Dole v Indově obchodě se zatím mladá žena opírá o přepážku a její děti se jí drží za sukni. Na sobě má džíny – je to moderní dívka – ale přes ně má přetaženou těžkou vlněnou sukni, část tradičního oděvu jejího lidu. Děti se mohou jejích hojných záhybů snadno přidržovat.

Pošle děkovný pohled Indovi, o kterém ví, že má pro ní slabost a že s ní soucítí, a vyjde ven do vířícího prachu.

Její děti už dávno odvykly pláči. Jejich hrdla jsou stejně ucpaná prachem.

Bylo to těžké. Ó ano, velmi těžké, tohle trmácení se. Pokládat jednu nohu před druhou, skrze prach, který jí leží pod nohama v hebkých, ale zrádných kupách. Těžké, velmi těžké. Ale ona je na těžkosti zvyklá, ne snad? Myslí se jí honil příběh, který četla. Pomyslela si: „Je taková, jako já. Se svým bílým šátkem. A také se stará o své děti. Mohla bych být tou ruskou dívkou. A tamten muž ji miluje a požádá ji o ruku (Přečetla jen ten jeden odstavec). Ano, a nějaký muž přijde i pro mě a odvede mě od tohohle všeho. Mě a mé děti. Ano, bude mě milovat a postará se o mě.“

Jde dál. Konev s vodou ji tíží na ramenou. Pokračuje. Děti slyší, jak se v nádobě přelévá voda. V polovině vzdálenosti se zastaví a položí konev. Děti kňourají a dotýkají se konve. Ví, že jí nemůže otevřít. Navál by tak dovnitř prach. Není žádná možnost, jak tu nádobu otevřít dříve, než se dostanou domů.

„Počkejte,“ říká dětem. „Počkejte.“

Musí se dát dohromady a pokračovat v cestě.

Vzpomíná. Má učitelka říkala, že existují knihovny větší než supermarket. Obrovské budovy plné knih. Mladá žena se usmívá, když pokračuje v cestě. Vítr jí žene prach do tváře. Jsem chytrá, říká si. Učitelka říkala, že jsem chytrá. Nejchytřejší z celé školy – to říkala. Moje děti budou chytré jako já. Vezmu je do knihovny, na místo plné knih. A půjdou do školy. A stanou se učiteli – moje učitelka říkala, že já sama bych mohla být učitelka. Budou žít daleko odsud a vydělávat peníze. Budou bydlet blízko knihovny a žít dobrý život.

Možná se ptáte, jak ten kus ruského románu skončil na tom pultu v Indově obchodě.

Byl by to docela dobrý příběh. Možná ho někdy někdo vypoví.

Naše ubohá dívka zatím pokračuje v cestě, posilovaná myšlenkou na to, jak dá doma svým dětem napít a sama si také trochu vody vezme. Jde dál… skrze obávaný prach afrického sucha.

Jsme přepracovaná banda, lidé v našem světě – v našem ohroženém světě. Ironie, nebo dokonce cynismus, nám jde velmi dobře. Některá slova a myšlenky naopak skoro nepoužíváme, tak moc už jsou opotřebované. Ale možná bychom měli chtít obnovit některá z těch slov, která už ztratila svou sílu.

V literatuře máme obrovský poklad, a to už od dob Egypťanů, Řeků a Římanů. To vše čeká, veškeré bohatství literatury, aby bylo znovu objeveno. Kýmkoli, komu se to podaří. Poklad. Představte si, že by tento poklad nikdy neexistoval. O co všechno bychom byli ochuzeni. Jak bychom byli prázdní.

Disponujeme dědictvím jazyků, básní, historie. A je to zdroj, který nikdy nevyschne. Vždy tady bude.

Náš odkaz. Příběhy prastarých vypravěčů, u kterých někdy známe jména a někdy ne. Tito vypravěči se táhnou dál a dál do minulosti, až na lesní mýtinu, kde hoří obrovský oheň a kde tančí a zpívají staří šamani. To vše proto, že naše dědictví má své kořeny v ohni, magii a spirituálním světě. A na tom samém místě je uchováno i dnes.

Zeptejte se jakéhokoli moderního vypravěče a on vám odpoví, že pokaždé dojde k momentu, kdy se ho dotkne oheň. Žár, kterému jsme si zvykli říkat inspirace. A to samé platí už od samého počátku naší rasy. Od dob, kdy oheň, led a dující vítr zformovaly svět a nás samotné  do podoby, v jaké teď jsme.

Vypravěč je skryt hluboko uvnitř, v každém z nás. Tvůrce příběhů je vždy s námi. Představte si, že do našeho světa zavítá válka. Hrůzy, které si každý z nás umí snadno představit. Městy se valí potopa, hladiny moří se zvedají… ale vypravěč bude vždy s námi, protože je to právě naše představivost, která nás formuje, drží při životě. Vytváří – ať už k dobrému nebo k zlému. Jsou to naše příběhy, náš vypravěč, které nás znovu stvoří v okamžiku, kdy jsme trháni, zraňováni nebo dokonce úplně zničeni. Je to právě vypravěč, snílek, tvůrce mýtů, který je naším fénixem, tím nejlepším v nás, ve chvílích, kdy jsme nejtvořivější.

Tato ubohá dívka se plahočí prachem a sní o vzdělání pro své děti. Jsme snad lepší než ona – my, dobře krmení, dobře oblečení, rochnící se v přepychu?

Myslím si, že právě tato dívka a žena, která mluví o knihách a vzdělání, ačkoli už tři dny nejedla, je tím, v čem bychom měli hledat naše budoucí sebeurčení.

přeložil Dominik Malý