Gary Younge: „Susan Sontag: Hazardérka"

Jenže mladá Sontagová tehdy jen těžko potlačovala svou radostnou náladu: „Prostě jsem se nemohla přestat smát,“ říká.
 
„Myslela jsem si, ’Můj Bože, tenhle chlap je dokonalej trouba. Na světě musí být milióny lidí, kteří by měli rádi poznali.’ Věděla jsem, že musí existovat spousta lidí jako já, se stejnými zájmy. Kdo by jinak psal všechny ty knihy a kreslil ty obrazy, a pro koho by to vůbec dělali? Myslela jsem si, že musí existovat dva různé světy a kdyby se mi jen podařilo dostat z tohohle, v tom druhém by byla daleko větší sranda.“
 
Je to tato vznětlivá směs sebevědomí, optimismu a tvrdošíjnosti, tak patrná v její pubertě, která neustále žene esejisty, spisovatele a scénáristy na šedesátou-devátou. „Sontagová symbolizuje nezávislost a bohatost jazyka; stojí si za tím, že život se stále vyvíjí,“ tvrdí spisovatelka Hilary Mantelová. „Během celých čtyř dekád její práce myslitelky a komentátorky kulturního dění, coby spisovatelka, režisérka a scenáristka, neproniklo do její tvorby nejmenší množství poddajnosti, servility.“
 
„Jsem plně oddaná myšlence přetváření, transformace,“ říká Sontagová. „Je to asi moje nejameričtější vlastnost a zároveň je i tím, co na Americe nejvíc miluji; je vám dovoleno změnit svůj život, znovu se utvořit. To je to, co hledám v psaní a umění; ochotu vzdát to a jít dál, uklidit to do šatníku nebo dát někam k ledu.“
 
A tak teď po dvacetiletém období „uskladnění“ ukázala své schopnosti coby autorka esejů v souboru nazvaném Where the Stress Falls (Kde končí nesnáze). Kniha obsahuje okolo čtyřiceti esejů psaných od roku 1982 až do současnosti – předmluvy, doslovy, pocty, články a rozhovory – a vše spojuje do ohromné expozice širokého spektra zájmů a tvůrčích stylů Susan Sontagové. Téma knihy sahá od její záliby v Bunraku, japonské formě loutkového divadla, až po vzpomínku na režírování Čekání na Godota v obleženém Sarajevu.
 
Nejkratší je poznámka o čtyřech stech znacích na téma Don Quijote, jejíž přeložená verze byla vydaná pro španělskou Národní radu pro cestovní ruch; další kusy přecházejí od pocty individuálním umělcům, autorům a filmařům k tématům s širším záběrem, jako je třeba století italské fotografie nebo komplikace při překládání literárních děl. Nejdelším esejem, na který je Sontagová zároveň i nejvíc pyšná, je ten o Rolandu Barthesovi: „Nejambicióznější esej z celého souboru a ten, který mi zabral nejvíc času,“ říká. Je také nejvíce symbolický.
 
Pokud se chystáte na výlet do některé z jejích knih, rozhodně byste neměli cestovat nalehko. Její práce u svých čtenářů předpokládají široký rozhled a inteligenci stejně jako určitou přímočarost. Pokud je zjednodušování skutečně mozkovou obrnou současné éry, pak se Sontagová rozhodně pokusila aplikovat protilék. „Myslím, že píši pro lidi, kteří jsou chytřejší než já, protože tím pádem dělám něco, co bude hodno jejich času. Velmi by mě znepokojovalo psát z pozice, kdy vědomě považuji většinu svých čtenářů za hloupější než jsem já sama.“
 
Nečte kritiky: „Často si myslím, že vím daleko lépe, co se nepodařilo, než jakákoli kritika.“ Její přátelé tvrdí, že jde o jakousi překonávací strategii – způsob, jak získat vládu nad situací, kterou ve skutečnosti vůbec nekontroluje. Proto měří úspěch především z hlediska trvanlivosti. „Jsou eseje, které budou lidé chtít číst i po třiceti, čtyřiceti letech. A to rozhodně není případ většiny esejů,“ říká. „Podle mě eseje fungují, pokud se zaobírají věcmi, které jsou pravdivé a originální, a pokud jsou vyjádřené tak výmluvně, duchaplně a srozumitelně, jak jen to svedu.“
 
A jsou to právě eseje, které ji udělaly slavnou. Za posledních čtyřicet let byl její umělecký projev charakteristický především velkou intelektuální sebedůvěrou, tónem patrným už v první řádce jejího prvního eseje („Zápisky z tábora“ – „Notes on Camp“), který ji v roce 1964 proslavil: „Mnoho věcí na světě není pojmenováno. A mnohé z věcí, které byly pojmenovány, dosud nebyly popsány.“
 
Od té doby byla proslulá především svými příležitostnými kritickými poznámkami: „Amerika je založena na genocidě“; „kvalita amerického života je urážkou možnostem lidského růstu“; a „bílá rasa je rakovinou historie“ jsou jen tři ohnivé věty vhozené sudu s prachem v podobě Ameriky poloviny šedesátých let, bojující se světem a sama se sebou. Obvyklejší je však pro ni jemnější, i když stále ostrý, tón preferující komplexitu před jednoduchostí a vyhledávající intelektuální a emoční výzvy. Její vzpomínky na výlet do Hanoie v roce 1968 ukazují osobu politicky horlivou a zároveň rozporuplnou, to vše v době, kdy se loajalita spíše než z názorů, které máte, odvozovala ze společnosti do níž patříte.
 
Susan Rosenblattová se narodila roku 1933 v New Yorku. Její rodiče, Mildred a Jack, strávili většinu svého života v Tientsinu v Číně, kde se její otec živil jako obchodník s kožešinami, nechávaje Susan, a později i její mladší sestru Judith, v péči irsko-americké chůvy Rosie, kterou si Sontagová vybavuje jako „obří dobrotivou slonici“. Když bylo Susan pět, vrátila se její matka sama Číny, říkajíc, že Jack bude brzy následovat. O pár měsíců později, když se stále ještě nevracel, vzala si matka jednou během polední přestávky Susan stranou a řekla jí, že její otec zemřel na tuberkulózu. Potom poslala dceru zpátky do školy.
 
Tato epizoda ilustruje Susanino emočně spartánské dětství, ze kterého vzešlo uzavřené, ale ne nesnášenlivé, dítě. „Nejsmysluplnější známost, kterou jsem v dětství měla, byla jen v mé hlavě. Zbožňovala jsem svou křehkou odepírající matku, která vlastně nebyla příliš mateřská. Měla jsem sestru, se kterou jsme si nebyly moc blízké, se kterou jsem se opožděně spřátelila až u matčiny smrtelné postele. Neměla jsem nikoho, kdo by mne podporoval, povzbuzoval. Prožila jsem dětství jako odsouzenec ve vězení. Nikdy jsem se neohlížela zpět prostě proto, že nebylo nic, co bych si s sebou chtěla odnést.“
 
Rodina byla pořád v pohybu: New Jersey, pak Florida a potom Tucson v Arizoně. Když bylo Susan dvanáct, její matka si vzala vojenského pilota. Děti převzaly jeho jméno, ale jejich nový otec je nikdy formálně neadoptoval. Sontagová se o něm stále zmiňuje jako o „panu Sontagovi“.Podařilo se jí uniknout ve velmi raném věku: v patnácti jela studovat na semestr do Berkeley.
 
Zatímco čekala na registraci, zaslechla konverzaci dvou starších studentů o Proustovi. To ji definitivně utvrdilo v tom, že se konečně dostala do světa, kde jí bude příjemněji. „Pomyslela jsem si, ‘Tak takhle se to vyslovuje.’ Vždycky jsem to říkala špatně. Myslela jsem si, že teď už bude všechno perfektní.“
 
Brzy však přišel čas odpovědností spojených s dopělostí. V sedmnácti se vdala za profesora sociologie, osmadvacetiletého Phillipa Rieffa. V devatenácti porodila syna Davida, který je teď novinářem a se kterým jsou si velmi blízcí. “Nejdůležitější vztah, který jsem kdy v životě měla, byl k mému dítěti,” říká, popisujíce mateřství jako “povznášející zkušenost”. Přestěhovali se do Bostonu, kde Sontagová studovala filozofii na Harwardu a nechávala svou mysl zrát mezi pracemi velkých filozofů. Herbert Marcuse s nimi strávil jeden rok. “Kultura, které jsem byl součástí, neměla vůbec nic společného s ničím soudobým. Moje představa moderního světa byly Nietschovy názory na moderní svět.“
 
Vzhledem k mládí strávenému v knihách, v manželství a mateřství přeskočila Sontagová tradiční radosti dospívání. Právě kvůli snaze dohnat, co propásla, se rozvedla s Phillipem a v šestadvaceti zamířila se svým sedmiletým synem do New Yorku. Konec jejího manželství předznamenal začátek její adolescence. Říká: „Prožila jsem velmi krásnou pubertu, od svých dvaceti-sedmi do pětatřiceti, což do šedesátých let krásně zapadlo – užila jsem si je takovým způsobem jakým je prožívali daleko mladší lidé. Bylo mi prakticky třicet a naučila jsem se tancovat. Stala jsem se tancujícím bláznem.” Poté strávila několik let redigováním a přednášením, začínajíce tak svou finačně nejistou, zato však intelektuálně povznášející kariéru.
 
Přestože je známá především jako autorka literatury faktu, je to fikce, kterou píše nejraději. Roger Straus, blízký přítel a editor v Farra, Straus & Giroux, kde v roce 1963 vyšel její první román, říká, že ji na začátku nejvíce fascinovala právě fikce: „Možná proto, že spisovatelé, které uznává nejvíc, psali romány. Pamatuji si ji jako velmi horlivou, velmi hezkou a zajímající se úplně o cokoli.“
 
Smrtící nástroje (The Death Kit), její druhý román vydaný o čtyři roky později, byl kritikou přijat rozporuplně a moc se neprodával. Což, jak Straus říká „vzala za pochodu“.
 
Mezitím však přišlo Proti interpretacím (Against Interpretation), které obsahovalo Zápisky z tábora (Notes on Camp) a nastínilo teorii její vlastní umělecké vnímavosti – spílala v něm „interpretativní kritice a umění napodobenin“ ve prospěch oceňování uměleckých děl jako takových, jaká jsou a ne jaké je chceme mít. „Najednou měla velmi vysoký profil,“ vzpomíná Straus. „Od té doby byla Susan Sontagová jméno, se kterým se muselo počítat.“ Je to právě kvůli této reputaci, které se tak dlouho snažila uniknout, proč její současné kolekce esejů čekala tak dlouho na své vydání. Říká, že tato kolekce reprezentuje delší údobí její práce než jakákoli z předchozích „a důvodem je, že jsem se snažila zbavit návyku psát eseje. Už od začátku totiž, alespoň v mých očích, vyvolávaly velké množství zájmu, což bylo dizorientující. Ale také svůdné.
 
„Fikce šla z mnoha důvodů stranou. Ztratila jsem sebevědomí. Věděla jsem, jak psát eseje. Byla jsem na vrcholu formy, ale nemyslela jsem si, že bych zrovna patřila k nejlepším tvůrcům beletrie na světě, nebo v mé zemi, nebo v anglicky mluvících zemích.“ Potom však napsala dva romány, které byly celosvětově vřele přijaty. První, z roku 1992, Milovník sopek (The Volcano Lover), byl zápisem o milostném trojúhelníku mezi Lordem Hamiltonem, jeho ženou Emmou a jejím milencem Horatiem Nelsonem.
 
Druhým románem, z roku 2000, byl příběh V Americe (In America) o polské herečce, která skončila svou kariéru a pokusila se v Kalifornii založit komunu, román, za který Sontagová vyhrála National Book Award. „Bylo to až poté, co jsem napsala dva romány, které se mi líbily, že jsem se rozhodla posbírat do kolekce ty eseje, které za to podle mne stály. Odpustila jsem si, že mi to trvalo tak dlouho.“
 
Sontagová nikdy neměla pravidelnou práci a proto si nikdy nemusela zvykat na omezení spojená s pracovní dobou. Neměla žádný pracovní režim nebo rozvrh, žádnou jinou strukturu než tu, kterou na sebe uvalovala sama. „Necítím potřebu psát každý den nebo každý týden. Když už ale jednou začnu, sedím u práce třeba osmnáct hodin a najednou si uvědomím, že potřebuji na záchod. Často jsem začala ráno a najednou si uvědomila, že už je tma a já za celou dobu nevstala. Je to velmi špatné na kolena.“
 
Stejně tak však nezná ani jistotu pravidelných příjmů. „S penězi byla vždycky potíž,“ říká Straus. „Je to až posledních patnáct let, co si může žít skutečně pohodlně.“
 
Sontagová říká: „Bylo to v pořádku, protože jsem na to nehleděla jako na nějaké obětování se. Dokážu se smířit s věcmi, které nechci dělat. Pomáhalo mi několik asociací a grantů – měla jsem dva Rockefellery, dva Guggenheimy a jedno členství v MacArthurovi. Jenže já nechtěla auto, televizi nebo domek na venkově. Chtěla jsem jen mít na nájemné a na věci, které potřeboval David.“
 
V jejím bytě v nejvyšším patře domu na levém břehu Seiny má výhled na zpěněnou Seinu a může pohodlně přecházet po svém střídmě vybaveném obývacím pokoji. Je vysoká, výrazná, oblečená v pohodlném a neformálním černém oděvu. Konverzace s ní bere dech, velký vypravěč pracující ve svém vlastním tempu. Plynule pokračuje ve své úvaze a při tom neustále prochází další a další nekonečné odchylky od tématu, aniž by někdy skutečně ztratila ze zřetele hlavní téma rozmluvy.
 
„Všechno mi připomíná něco jiného,“ říká. „Je to příběh mého života.“ Rozhodně to však je konverzace. Sontagová mě nebombarduje anekdotami ani nedává najevo žádnou převahu, což je u velkých myslitelů vzácné. Chce zaujmout a být zaujata. Odejdete s dlouhýmseznamem knih („Jsem si jistá, že tohle se vám bude líbit“), ale co je ještě důležitější, také s myšlenkou, že ona by ocenila, kdybyste jeden napsali i vy pro ni. „Je to osoba, jejíž kořeny sahají hluboko,“ říká herečka a dlouholetá přítelkyně Vanessa Redgraveová. „Možná část z nich zapustila i v Sarajevu.“
 
Jak tvrdí její přítel a italský překladatel Paolo Dionardo, miluje chození do kina. Vždycky trvá na tom, že bude sedět uprostřed třetí řady. „Většinou chodí do malých klubových kin, takže to dává smysl. Člověk si připadá, že je součástí filmu,“ říká.
„Susan je něco jako geniální starší sestra,“ říká její přítel spisovatel Darryl Pinckney. Sontagová nemá trpělivost s novinářskými zkratkami, které podle ní často křiví a deformují význam. Sama se popisuje jako bisexuálka, ale o svém osobním životě se téměř nezmiňuje. Pinckney říká: „Myslím, že se lidé často zlobí, že s ní nemohou mluvit tak, jak to měli v úmyslu. Nikdo ji totiž nepřinutí použít výrazy, které neuznává.“
 
Dionardo ji poprvé potkal poté, co odmítla první překlad Milovníka sopek do italštiny, a požádala ho, jestli by se ho mohl ujmout on. Jel do New York, aby tam na překladu mohl pracovat dohromady se Sontagovou, která jazyku také rozumí. „Pracovali jsme na knize společně slovo po slovu,“ vzpomíná. „Miluje jazyk. Je schopná celé hodiny diskutovat o významu jediného slova.“
 
Výsledkem je žena často popisovaná jako arogantní, dogmatická a budící strach. Mnoho lidí, kteří slyšeli o její reputaci dříve než ji sami poznali, připouští, že před prvním setkáním s ní cítili obavy. Pinckney si vybavuje jeden výrok ze začátku jejich přátelství: „Podívej, musíš se přestat bát a začít říkat, co si myslíš.“ Je mnohem méně hrozivá než by její pověst napovídala. Ano, ozvláštňuje své věty intelektuálními narážkami, ale jen proto, aby svou úvahu lépe vysvětlila a ne aby poukazovala na svou genialitu. Je dostatečně sebevědomá, co se jejího intelektu týče, aby neměla potřebu poukazovat na případné nedostatky toho vašeho. Nepředpokládá, že budete vědět všechno co ona, protože ví, že budete znát něco, co nezná zas ona.
 
Její intelekt navíc doplňuje pronikavá emoční inteligence. Je stejně tak připravená mluvit o svých pocitech, jako o svých úvahách, a také si přesně uvědomuje, že pocity mohou formovat myšlenky a naopak. „Cítím, že moje veřejná osobnost je jen klubkem nedorozumění a mylných dojmů. Nejraději bych před tím utekla,“ říká. „Jak jen to, proboha, mohu napravit?“
 
Jenže přestože je názor veřejnosti nefér, nevzniknul jen tak sám od sebe. Částečně pramení z některých podivnějších aspektů její osobnosti. I její přátelé ji popisují coby „pyšnou“ a občas i „strohou“. „Ona nestrpí hlupáky a do sporů jde po hlavě,“ říká Alan Little, reportér BBC, který se se Sontagovou spřátelil během bosenského konfliktu v Sarajevu.
 
Recenze Washington Postu na Where the Stress Falls (Kde končí nesnáze) ji obvinila z nadutého spisovatelského stylu: „Její způsoby jsou teď prakticky totožné s manýry George Steinera v jeho žalostném období posledního intelektuála, zaujímajíce onu slavnostní pózu vtělení veškeré serióznosti – posazené na ruinách západní civilizace,“ napsal Scott McLemee.
 
Neodmítá sebechválu. Občas o sobě říká věci, které jsou sice pravdivé, ale které by správně asi měl pronést někdo jiný. „Jsem jedním z velmi mála esejistů, kteří se stále ještě vydávají,“ říká. „Moje eseje už jsou v oběhu dvacet let a pořád ještě se dotiskují. Bylo přeloženy do osmadvaceti jazyků. To je neobvyklé.“
 
„Není úskočná,“ říká Pinckney. „V mnoha ohledech je až překvapivě bezelstná. V této době celebrit, kdy lidé chtějí, aby se o nich mluvilo a psalo, chce být známá svou prací a ne jen svou osobou jako takovou. Pochází z rozdílných tradic.“ Mnoho kritiky však pochází z toho, jaká je spíše než z toho, co napsala či řekla. Něco z toho má nepochybně kořeny v sexismu. „Být ženou je klišé,“ říká. „Pokud vypadáte, nebo jste vypadala, dobře, stejně jako já, když jsem byla mladá, je to dvojité klišé. Chytré ženy jsou snadná kořist. Být inteligentní ženou je svým způsobem nemístné.“
 
Jedna z nejhorších věcí, o kterých věří, že o ní byly řečeny, byl ve skutečnosti kompliment od Jonathana Millera, který stále zůstává jejím dobrým přítelem. „V jednom rozhovoru řekl, že jsem ‚nejchytřejší žena v Americe.’ Cítila jsem se kvůli tomu tak zostuzená a ponížená. Za prvé je to tak útočné a urážlivé. Celé to totiž vychází z předpokladu, že jste pro zmiňovanou kategorii, tedy být ženou, naprosto nevhodná. Za druhé to není pravda, protože žádná taková osoba neexistuje.“
 
Její transatlantický životní styl, sdílený mezi New Yorkem, Paříží a do menší míry také Berlínem a Londýnem, má zřejmě kořeny v jejím naprosto rozpolceném vztahu ke Spojeným státům, který mnozí američtí komentátoři chápou jako naprostý nezájem. „Nemám Ameriku dost ráda na to, abych chtěla bydlet někde jinde než na Manhattanu,“ říká. „A to, co mám na Manhattanu tak ráda, je to, že tam žije spousta cizinců. Amerika, ve které žiji, je Amerikou měst. Zbytkem jen projíždím.“
 
Také je intelektuálním členem toho, co ona sama nazývá „tím zakrnělým živočišným druhem – staromilským liberálním demokratem“. A to v zemi, která nemá liberály a intelektuály moc ráda. Poté, co napsala do New Yorkeru krátký článek týkající se nedávného jedenáctého září, se dokonce stala něčím na způsob veřejného nepřítele.
 
V článku zpochybňovala užití slova „zbabělé“ v souvislosti s útoky, obvinila komentátory události z oblbování veřejnosti a článek zakončila slovy: „Naše země je silná, to nám tvrdí pořád dokola. Já to ale ani v nejmenším nepovažuji za útěšlivé. Kdo pochybuje o tom, že je Amerika silná? To ale není všechno, co musí Amerika být.“
Sontagová říká: „Doufám, že se na stará kolena nestávám bojácnou.
 
Myslela jsem, že jen dávám najevo centristický a jednoznačně všeobecný názor, jen používám hlas zdravého rozumu. Jen jsem se snažila říct: truchleme společně, ale nebuďme společně hlupáky.“ Reakce byly zuřivé; dostávala nenávistnou poštu a výhružky smrtí a přibývalo návrhů, aby byla zbavena občanství. Na pár dní byla součástí příběhu. V listu New Republic vyšel článek zamýšlející se nad tím, co mají Usáma bin Ládin, Saddám Husajn a Susan Sontagová společného. Odpověď zněla: všichni si přejí zničení Ameriky.
 
Sontágová o tom říká: „Pořád si myslím, že moje reakce byla správná. Byla jsem z toho však dost užaslá. Všechno to jde velmi, velmi hluboko. Názor Američanů je takový, že Spojené státy jsou vyjímečné a nemají stejný osud jako jiné národy. Kdykoli se cokoli stane v Americe, lidé jsou pobouření. Američané pořád mluví o ztrátě své nevinnosti, ale nakonec ji stejně vždy dostanou zpátky.
 
Říkají: ‘Předtím jsme byli bezelstní; byli jsme naivní, důvěřiví, lehkomyslní. Ale teď jsme si uvědomili, že se takové věci mohou stávat i tady u nás a že jsme zranitelní.‘ Mojí nejhlubší obavou je, že tentokrát mají pravdu. Tato země už není taková, jaká bývala. Tendence posilující konformismus a bezduché podvolování se autoritám rozhodně sílí.“
 
Přátelé ji nejčastěji popisují jako štědrou – jejím časem, kontakty, intelektem i penězi. „Když jsme oba bydleli v Berlíně a já neměl peníze,“ vzpomíná Pinckney, „bylo tam období, kdy mě Susan zvala na večeři třicet večerů po sobě.“ Where the Stress Falls je sám o sobě velkým aktem štědrosti. Asi polovina kolekce je věnována chvále ostatních spisovatelů, umělců a filmařů.
 
Sontagová sama zachránila množství méně známých spisovatelů před vyhynutím tím, že se zasazovala za jejich práce a bojovala za jejich vydání. „Velmi se zajímá o ostatní spisovatele,“ říká Straus. „Přinesla nám množství významných autorů, o kterých bychom jinak vůbec neslyšeli.“
 
Sontagová tvrdí: „Jsem velmi ambiciózní. Ale nemyslím, že bych byla soutěživá. Myslím, že kdokoliv, kdo stále dělá dobré věci, je součástí neformální asociace či skupiny, která posiluje ostatní. Nikdo nechce být posledním dobrým spisovatelem, nebo posledním seriózním spisovatelem, nebo posledním opravdovým člověkem na Zemi. Musíte cítit, že tam venku jsou další lidé, co dělají věci, které uznáváte a respektujete.“
 
Sontagová má svým způsobem štěstí, že je stále naživu. V roce 1976 jí doktoři diagnostikovali metastazující nádor prsu. „Měla jsem být ve čtvrtém stupni, což je závěrečné, smrtelné stadium,“ říká stroze. „Když mi doktoři řekli, abych si ještě vyjela někam na dovolenou a užívala si, začala jsem hledat nějakou alternativní léčbu.“ Neměla žádné zdravotní pojištění, tak její přátelé uspořádali sbírku, aby si mohla dovolit nejlepší dostupnou péči.
 
„Řekli mi, že mi zbývají ještě dva roky, Davidovi (její syn) řekli, že jen šest měsíců. Tehdy jsem prohlásila: ‘Jen se chci podívat, jestli nejsou ještě nějaké možnosti.’ Hledala jsem experimentální léčbu tady v Paříži a vyšlo to. Od té doby jsem v New Yorku za zázračného pacienta.“ Její odezva nebyla jen lékařská, ale i intelektuální.
 
V roce 1978 vydala Nemoc jako metaforu (Illness as Metaphor), ve které hlásá, že společnost zatemnila a mystifikovala svůj vztah k nemocem tím, že jej transformovala v metaforu sociálního, kulturního či morálního úpadku. V jejím asi nejčtenějším díle užila svou vlastní zkušenost jako odrazový můstek pro přiblížení problému. Esej nikdy nezabředla do sebelítosti nebo autobiografie, ale upozorňovala na škodlivost netečnosti a apatie, která ničí pacienty ve chvílích, kdy je zapotřebí spíše bojovnost a energie.
 
Sontagová vážně onemocněla ještě jednou, tentokrát vzácnou formou rakoviny dělohy, diagnostikované roku 1998, u které je pravděpodobnost přežití dalších pěti let pouhých deset procent. Několik měsíců, před pár roky, trpěla velkými bolestmi. Nebyla schopná chodit a přežívala na derivátech morfinu. „Několikrát jsem si myslel, že o ni přijdeme,“ říká Andrew Wylie, její literární agent. „Tentokrát je to jiná rakovina,“ řekla Sontagová, „ale jsem v raném stadiu.“
 
Říká, že překonání téměř jisté smrti, pouze abyste jí museli čelit znovu, ve stejné formě, jen na jiném místě, vás přinutí přehodnotit vnímání sebe sama. „Z boje se smrtelnou nemocí nikdo neodejde nepoznamenán. Pokud jste jednou měli rozsudek smrti, začnete mnohem více vnímat svou vlastní smrtelnost. Stejně jako nezíráte do slunce, nehledíte přímo do tváře ani smrti. Něco z těchto dramatických a bolestivých zkušeností získáte, ale také z vás něco ubude. Něco ve vás se stane permanentně smutným a tak trochu náhrobním. A něco z vás naopak trvale posílí nebo se prohloubí.
 
Říká se tomu žít.“
 
Bylo to tohle psychické rozpoložení, které ji na začátku devadesátých let přivedlo do obleženého Sarajeva, kde měla za zvuku padajících bomb a odstřelovacích pušek režírovat Beckettovo Čekání na Godota. Alan Little, který byl přítomen při premiéře, přisoudil její přítomnosti „obrovský symbolický dopad v době, kdy bylo symbolů skutečně zapotřebí. Nešlo o to, že by se jen na tři dny stavila a pak zas odešla. Ona zůstala a pracovala.“ Jak ale sama říká, jen pár jejích přátel tomuto jejímu činu skutečně porozumělo.
 
„Přijela jsem zpátky a moji přátelé říkali: „Jak jen si mohla jet na tak nebezpečné místo?“ A já si říkala, že je to v pořádku. Nemyslela jsem si, že jsem nezranitelná jen proto, že jsem párkrát o vlas unikla, a také bych neřekla, že úmyslně vyhledávám vzrušení z ohrožení života. Jen si myslím, že je v pořádku jednou za čas trochu zariskovat, a pokud se někdy dostanu do fáze, kdy už si to myslet nebudu, berte mě už jen na výlety do továrny na lepidlo.“
 
Susan Sontagová bohužel 28. prosince 2004 rakovině nakonec podlehla.
 

Gary Younge

Překlad: Dominik Malý