Howard Brenton: Bertie z Berlína

Příběh, který se pak po mnoha proměnách stal námětem mé hry Bertie z Berlína, jsem slyšel během své návštěvy ve východním Berlíně v únoru roku 1990. Byla to vlastně jen drobná anekdota. Ale už když mi to tehdy ten člověk vyprávěl, uvědomoval jsem si, že je to semínko, ze kterého by mohla vzklíčit hra, a že se možná pokusím ho „ukrást“ a uvést ho do života, protože to byl dobrý příběh. Ovšem provozovatelé mého řemesla občas propadají pocitu, že by měli jaksi ospravedlnit svoje někdy dosti neskrupulózního chování, a pozměňují to, co kdesi obšlehnou, do té míry, že si jejich zdroje zřídkakdy uvědomí, že byly okradeni.

Když jsem se pak vrátil do Londýna, vypověděl jsem ten příběh v divadle Royal Court Maxi Staffordu-Clarkovi. Nabídl mi zadání hry, ale já jsem spíš potřeboval pomoc.Ta anekdota se v mé mysli už proměňovala a napadlo mě, že by se z toho dala udělat jakási londýnská epizoda, zasazená do nadcházejícího velikonočního víkendu. Připadalo mi to jako důležitý detail: hra o lidech, kteří procházejí mimořádnými proměnami, musí být hluboce „vkořeněná“; představoval jsem si ji zasazenou do přesně vymezených tří dnů.

S Maxovým požehnáním jsem z lidí, kteří pracovali v Royal Court Theatre, dal dohromady monitorovací tým. A v igelitových odpadních pytlích v mém podkrovním doupěti dosud přechovávám všechny noviny z třináctého až patnáctého dubna roku 1990, deset kazet rozhlasového materiálu a videozáznamy všech zpravodajských relací televizních stanic ITV, BBC a Sky; a soubory novinových výstřižků, jež shromáždili moji ochotní monitorci, kteří zachytili všechno, co zaujalo jejich ostříží oči.

A teď, kdy od té doby uplynulo čtyři a půl roku, jsem se tím archívem, který jsme tehdy dali dohromady, začal důkladně zabývat. Je to zvláštní a trochu znepokojivé, zjišťovat, jak nereálno začalo zabarvovat to, co se před pouhými čtyřmi lety zdálo být velmi reálné. Odkud se bere onen podivný, neupřímný tón, který z těch záznamů zaznívá? To těch sotva padesát měsíců dokázalo takhle výrazně posunout důležitost událostí?

Paní Thatcherová se sešla na Bahamách s prezidentem Busem. V interview o tomto setkání působí dost staromódně, frivolně, téměř afektovaně. Když člověk vidí po čase filmové záběry či nyní hlavně videozáznamy s některými politiky, nedokáže si představit, že někdo takový mohl být kdysi u moci; říkejme tomu třeba chamberlainovský efekt.

Tehdy o velikonocích se ve zprávách všechno točilo kolem „iráckého superděla“. Experti hovořili o „značné ničivé síle“ a valnou většinou byli přesvědčeni, že ty „roury“ nemohou patřit k normálnímu dělu. Na koncertě v Baskicku překvapila vychrtlá Madonna krémovým korzetem. Gorbačov se sešel s polským generálem Jaruzelskim. (Vzpomínáte si něj? Sluneční brýle a žehlicí prkno zastrčené na zádech pod uniformou; možná docela hodný člověk.) Západoindičtí reprezentanti v kriketu převálcovali v Karibiku anglické národní mužstvo. Manažer Arsenalu si opatřil americkou přítelkyni – KVŮLI FOTBALOVÉMU ŠÉFOVI OPUSTILA DÍTĚ (palcový titulek v Sunday Mirror).

Sovětská vláda, dosud – jakžtakž – u moci, přiznala zodpovědnost za katynský masakr polských důstojníků. Na Bílou sobotu otiskl Sun na první stránce exkluzivní článek s náboženskou tematikou: NEMRAVNÉ ZVYKY MÝCH JEPTIŠEK. A Nelson Mandela promluvil na natřískaném stadionu ve Wembley na koncertě, pořádaném na oslavu jeho propuštění z vězení před dvěma měsíci. Rozkuráženému obecenstvu, téměř výlučně bílé pleti, které zpívalo „Ty nikdy nejsi sám“ („Co to je za píseň?“ zeptal se Mandela člena doprovodu. „Fotbalová hymna,“ zněla odpověď; trochu ho to vyvedlo z míry.), řekl: „Děkuji vám, že jste se rozhodli projevit svůj zájem.“ Ta poznámka asi nikdy nezačne působit neupřímně.

V létě roku 1991 jsem posléze Bertieho z Berlína sepsal. Celá hra, až na jednu vzpomínku z minulosti, se nakonec odehrává v Londýně, ne v Berlíně. Z těch hodin záznamů a hromad novin, které jsme nashromáždili, jsem toho použil velmi málo (i když na Boží hod velikonoční tehdy opravdu padaly kroupy, jak si stěžuje jedna z postav hry). Coleridge popsal představivost jako studnu, do které se házejí příběhy, zkušenosti, útržky vět; tam se to všechno promíchá, zapadne do sebe jako háčky do oček a promění; a když to potom vytáhnete na světlo, zjistíte že to vzpomínky přetvořily v něco docela jiného… Hm. Ale ano, je to tak.

Neboť si pamatuji, jak jsem jednou v únoru roku 1992, několik měsíců poté, co pukla berlínská zeď a v rozpadajícím se NDR fungovala podivná dočasná vláda, naskočil ve Východním Berlíně do tramvaje, která mě měla dovézt na předměstí, kde jsem měl jakousi schůzku. Drkotala po starých kolejích, zasazených mezi kočičími hlavami dlažby a jednou zůstala z neznámých důvodů na líných deset minut stát. Nikomu to očividně nevadilo. Všichni pasažéři tam seděli velmi … klidně, zahloubaní do svých myšlenek, a setkat se s někým očima bylo zcela vyloučeno.

Pocit narušení pořádku byl přímo drtivý – jako by se v tom místě všechny kosti vymkly z kloubů; ale nikdo nezačal ječet, nikdo ani nehlesl. Když jsem dorazil na místo setkání, usadil se v hnědé, ošumělé místnosti a vyhlížel oknem na sinale modrou oblohu nevlídného, chladného berlínského zimního dne, ten člověk se naklonil nad šálek kávy a řekl: „Jednou večer tady v Berlíně, loni v říjnu…“ A tak ke mně přišla ta hra.

Howard Breton, listopad 1994

Překlad: Miroslav Jindra

[ přesah z předcházející strany 61: Ještě jednou, hluboko v lesích našeho Německa.

Proměna: scéna se obnoví. „Bertie“, přesně jako předtím. ]

‚BERTIE‘: Dobrý večer. To je v Anglii normální? Krupobití o Velikonocích?

[RÓZA upírá pohled na svazek záznamů, který leží všem před očima na koberci. SANDY stojí. Pak ‚BERTIEHO‘ obejde. V této scéně vystupuje ‚BERTIE‘ překvapivě umírněně. Jeho chování se mění zcela nepředvídaně.]

(K ALICI:) Musíte prominout, že sem takhle vpadám.

ALICE: Musím?

‚BERTIE‘: Jistě. Anglické počasí! Měl bych si snad – é… - koupit paraple? Jako suvenýr. (Odmlčí se.) Rózo, prosím tě… (Povzdychne si.) Nemusíš mít žádné obavy - z toho, že jsem tě vyhledal. Ne kvůli tomu, z čeho máš možná strach. Vůbec se nemusíš znepokojovat. (Ukáže na JOANNE, která pořád ještě stojí na hlavě.) Ta tvoje mladá přítelkyně má opravdu talent.

RÓZA (velmi tiše): Co tady děláš?

‚BERTIE‘: Jsem tady v Londýně obchodně. Vyloženě obchodně. Jo ten oblek – já vém. Déderácká      konfekce. Možná bych to tady měl prodat. Někde do sekáče. V té vaší slavné Portobello Road, třeba. Možná bych tu zaved zvláštní novou módu.

[Róza a ALICE mlčí jako zařezané. Ale děláme tu pomalu první klopýtavé kroky, my „výchoďáci“. Jako dávní obchodníci na neznámých březích. Jde to ztěžka. Jsme zároveň důvěřiví i podezřívaví.]

RÓZA: Jak jsi mě proboha vůbec našel?

‚BERTIE‘ (pokrčí rameny): To nebyl problém. Tvoje sestra ti přece psala, ne? A na těch dopisech přece byla adresa. Z materiálů z těch starých časů jsem si leccos vypsal – rozumíš: že by se to někdy mohlo hodit. Prostě šiknout.

ALICE (tiše): Kriste Ježíši…

‚BERTIE‘: Proboha neplašte se. A protože tu jsem čistě obchodně…

RÓZA: Lžeš. Houby obchodně. Mně je jasný, proč jsi přijel do Londýna.

‚BERTIE‘: A proč teda?

RÓZA: „Pes se vrací očuchávat svoje zvratky.“

‚BERTIE‘: Úžasný.

[Za ‚BERTIEHO‘ zády vezme SANDY do ruky větší kus sádry.]

ALICE: Koukejte vypdanout. Moje sestra se s váma nehodlá bavit.

‚BERTIE‘: Já bych řek, že hodlá.

[SANDY praští tou sádrou ‚BERTIEHO‘ do hlavy. Zapráší se, ale na ‚BERTIEHO‘ to vůbec nezapůsobí. Otočí se a podívá se na SANDYHO.]

SANDY: Pardon.

‚BERTIE‘ (pomalu odloží pršiplášť a kufřík, rozvážně si opráší klopy a ukáže na JOANNE, která se mezitím ve svém stoji na hlavě ani nepohnula):  Nenarušitelný klid Orientu. O tom se nám v Evropě ani nesní. To sebeovládání, které umožňuje mysli vznášet se nad nicotou, ona nádherná absurdita zenového lučištníka se zavázanýma očima, jehož šíp se vždycky zabodne do černého.

[A pak se znenadání prudce otočí a sevřenou pěstí zasáhne SANDYHO přesně na solar plexus. Vyrazí mu dech tak dokonale, že SANDY nedokáže ani heknout. Zhroutí se skrčeně na podlahu a svírá si břicho. RÓZA a ALICE vyděšeně strnou.]

RÓZA: Tamhle to je.

[‚BERTIE‘ nechápe, co tím myslí.]

RÓZA: Přišel sis přece právě pro to.

[‚BERTIE‘ se zadívá na ten svazek dokumentů.Seber si to a zmiz.Chvíli se nic neděje. Pak se ‚BERTIE‘ shýbne k trpícímu SANDYMU a přejede mu rukou po rameni.]

‚BERTIE‘ (potichu): Nesnažte se dýchat moc rychle. Nadechněte se zhluboka, jednou, pak dech na chvíli zadržte a potom teprve vydechněte. Svaly vám povolí, bolest začne ustupovat. (Poplácá SANDYHO po zádech.)

SANDY: Uch…

‚BERTIE‘: Chm… Já vím. Tyhle staré praktiky jsou na nic. Údery karate jsou čerta platný, když člověk vyjednává půjčku v tvrdý měně s manažerem filiálky Barclay Bank na Kensington High Street. Ovšem já se chci udržovat ve formě. (Ukáže na záznamy.) Co to je?

RÓZA (po odmlce): Tvoje „správná víra“.

‚BERTIE‘: Nerozumím.

RÓZA: Ty seznamy, cos mi dal v Berlíně.

‚BERTIE‘: Prosím? (Pak mu dojde, oč jde, a usměje se.) Jo tak.

ALICE: Co to je?

RÓZA: Seznam kolaborantů se starým režimem. Člověk prochází sloupce jmen. Nemá to žádný smysl. Pak mu najednou oči padnou na jedno jméno a vybaví se mu tvář, kterou dobře zná, pohled, který dobře zná, hlas…

ALICE: Chceš říct, že… Joachim je na tom seznamu?

SANDY (sípavě): Na seznamu…?

ALICE (rozhněvaně k němu, ale dívá se dál na RÓZU): Je to seznam agentů Stasi.

SANDY: Myslíš nácků, jo?

ALICE: Kdepak nácků. Agentů STASI. Státní bezpečnosti komunistického režimu Východního Německa.

SANDY: To jako…

ALICE (naštvaná na něj): Tý druhý půlky Nemecka, rozděleného Německa…

SANDY: Já rozumím! (Zarazí se.) Nebo ne?

RÓZA: Proboha! Na tom seznamu je i Joachim. (Chvíli je ticho.)

ALICE: Já tomu nevěřím. Ty modré oči, ten dětský pohled? Ne. To nemůže být pravda.

RÓZA (k ALICI): A proč by ne? Co když to neustál? Kdo tehdy nebyl nakaženém? Kdo se s nimi aspoň jednou nezaplet, něco neproved? Za ty dlouhý roky? Za co se pak třeba strašně styděl?

ALICE: A tys ho tedy opustila? Toho přímo svatého Joachima?

[‚BERTIE‘ se usměje.]

RÓZA: Já byla cizinka. Vždycky jsem mohla odejít. Vrátit se domů. Ke své „vzorné sestře“

‚BERTIE‘: Jistě. Ty seznamy jsem ti dal já. Nemohl jsem odolat. Ale… nebylo to nic příjemnýho.

ALICE: ‚Nic příjemnýho!‘ Zničilo to její manželství! (K RÓZE) Spal to, ten škvár!

‚BERTIE‘ (K ALICI): Cs cs – to nejde jen tak. Je to historie, chápete.

ALICE: Jen to spal. VŠECHNY ty seznamy spal.

‚BERTIE‘: Já sám, slečno Alice, s tím nemám problém. Ale jsou mezi námi moralisti, kteří z toho mají těžkou hlavu. Padl návrh, aby se seznamy ‚BERTIE‘:‚BERTIE‘: z ministerstva státní bezpečnosti uložily do speciálního zatravněného návrší přímo v centru Berlína. Něco jako Hitlerův bunkr? Ten pahorek by se stal památníkem abnormální normality naší doby, rozumíte? Podobně jako byl Hitlerův bunkr památníkem jiné masivní abnormální normality. A až my budeme už dávno mrtví, budoucí archeologové budou moct vykopat pravdu o nás všech.

ALICE: No prosím…tak to všechno publikujte. Všechny ty svině. I s Joachimem.

‚BERTIE‘ (jemně): Má drahá, společnost by se naprosto rozpadla. Cožpak může celý národ kolaborantů sám sebe zavřít? (Upřeně se na ni dívá.) Chci říct – kdo z nás vede naprosto bezúhonný život? Vy ano?

ALICE (najednou celá vyplašená): Vy o mně přece vůbec nic nevíte. Co o mě vy můžete vykládat?

RÓZA: Přišel sis pro ty seznamy, protože na nich jsou tví noví přátelé. Zničily by tě.

‚BERTIE‘: Co tě vede. My jsme teď všichni „znovu narodili“, já a moji soudruzi. Já jsem teď Holanďan, jak o tom svědčí můj pas. Dokonce se učím holandsky. Nudnej jazyk, nizozemština. Ale báječně se hodí pro konzervativního měšťáka, kterým se hodlám stát. A taky se chystám podstatně ztloustnout… (Zasměje se.) Obézní lidi mívají v obchodě úspěch. (Nahne se ALICI přes rameno.) V Amsterodamu jsem se leccos dozvěděl o drogách. Není to náhodou taky váš problém?

[ALICE zůstane jako opařená.]

RÓZA: Nech ji laskavě na pokoji, ano? Ty seznamy jsi mi dal ve chvíli, kdy se v tobě hnulo svědomí. A teď toho hořce lituješ.

‚BERTIE‘ (s povzdechem): Kdepak. Kvůli tomu tady nejsem. (Odmlčí se.) Přijel jsem si pro tebe, Rózo. Odjeď se mnou, vezmi si mě.

[Nastane mrtvé ticho, nikdo ani nehlesne. ‚BERTIE‘ se usmívá. JOANNE konečně zruší stoj o hlavě a zahledí se na ‚BERTIEHO‘.]

My dva k sobě patříme. Oba jsme se narodili, abychom propadli velké víře, nemyslíš? Můj táta byl za nacistů členem podzemní organizace komunistický strany – patřil k té hrdinské generaci. Já byl potom privilegovaným synkem hrdiny boje proti fašismu. Měl jsem velkou moc. Jako příslušník Stasi jsem moh spláchnout každýho, koho jsem potkal na ulici.

[SANDY vykročí směrem k ‚BERTIEMU‘; ten se otočí a s opovržením se na něj zadívá. SANDY se zastaví.]

(K Róze): Ano, patříme do stejný branže. Z nás obou tu velikou víru dočista vydrhli. Ze mě socialismus, z tebe Pána Ježíše.

RÓZA: Je to zvláštní. Když je člověk křesťan, nebo byl křesťan, chodí za ním spousta lidí, kteří si s ním chtějí popovídat o Ježíšovi. Náboženství je jako počasí, každý je přes něj expert…

‚BERTIE‘: Ba ne, Rózo. Když jsem tě tehdy v Berlíně poznal, cítil jsem, že už tě tvá víry opouští. Jako bys ji sladce vypocovala. Pořád ten pot cítím, přilepil se na mě.

ALICE: Prosím tě, nebav se s ním. Vykašli se na něj, na toho šaška.

RÓZA (K ALICI): Ale ne, má pravdu. (K ‚BERTIEMU‘): Je to zvláštní. Toho večera ve Východním Berlíně jsi mi připadal úžasnej. Nebezpečném. Strašnej. Ale tady v Londýně, když tady takhle stojíš, po několika málo měsících… jseš tak nějak… zmenšeném. Plytkej. Vynulovanej. (Naštvaně.) Mluvíš o víře, o ztrátě víry. … Nemáš představu o tom, co to znamená. Ani ponětí. Najednou vidět Stvoření světa… ne jako dílo Boží ruky, ale jako nejaký příšerný druh… jsoucnosti. Jakousi obrovskou amébu… života, který nemá smysl a všechno potáhne slizem, který kolem sebe šíří, všechno, tvoje myšlenky, dokonce i všechny věci kolem, tvoje šaty, to, co jíš… nemáš sebemenší ponětí o tom, jak je to hnusný.

‚BERTIE‘: Tak se zkusme předělat, zrekonstruovat.

ALICE: Co to melete? Jako fingovaný holandský pár, někde s baráčkem u kanálu, klopýtající po okolí v dřevácích?

‚BERTIE‘ (otočí se k Alici, nenávistně): Vy jste ze Západu. Nemůžete pochopit, co nás spojuje, mě a vaši sestru. To strašlivě intimní pouto, co nás k sobě váže. (K RÓZE) Pojď, svlíknem ze sebe tuhle naší kůži. Vezmi si mě. (S úsměvem k ALICI) Jasně, stanou se z nás Holanďani. Holanďani jsou báječnej národ, v tý jejich provlhlý zemičce přece vynalezli moderní kapitalismus. A jsou to skvělí obchodníci. Holanďani umějí prodávat všechno na světě – diamanty, zbraně, se vším si dokážou poradit. (Tiše k RÓZE) Moc jsem na tebe myslel. Máš… (Zaváhá.) Tady uvnitř v sobě. Jsem k tobě naprosto upřímný.

ALICE: Prášť ho, Rózo. A až upadne, šlápni mu na krk.

[Ticho. RÓZA a ‚BERTIE‘ se na sebe beze slova dívají. Nakonec se on s povzdechem odvrátí.]

‚BERTIE‘: Ale svým způsobem, kdoví – třeba nejsem. (Sáhne po kufříku.) Ujišťuju tě, že na tyhle mizerný, zbytečný stránky jsem dávno zapomněl. (Odmlčí se.) Musel sis přece hned uvědomit, že ty seznamy jsou bezcenné. (Do hlasu se mu vrátí stará drsnost.) No jistě. Ty seznamy jsme jistým způsobem upravili. Takzvaná „dezinformace“. Byla to větší operace, pracovali jsme na tom celé léto. Výplaty naprosto nevinným lidem, zfalšovaný zprávy od naprosto nevinných lidí… a všechno pěkně promíchaný se skutečnýma Jidášema. Tak, aby se to nedalo oddělit. (Zašklebí se.) Dívej se na to jako na jakémsi ohromnej kanadskej žertík. (K SANDYMU) Bez starosti – už je mi líp.

RÓZA: Ohromnej kanadskej žertík…

‚BERTIE‘: Žádný konečný zúčtování s minulostí, Rózo. (Prudké gesto.) Jednou provždy. Bude z toho pěknej galimatyáš. Nikdo se v tom nevyzná. Nové „demokratické“ Německo je nakažený, ještě než vůbec začalo fungovat. (Zvedne seznamy a podává je RÓZE.) Nech si to. Jako kuriozitu. Jako úlomky berlínský zdi, starý vyznamenání Hrdinů socialistický práce, starý uniformy Státní bezpečnosti.

[RÓZA od něj tu dokumentaci převezme, roztřesenýma rukama.]

(‚BERTIE‘ se usměje.) Jak vidím, není moc velká naděje, že bys chtěla pokračovat v té terapii, kterou jsi tak zkušeně zahájila v Berlíně…

ALICE: Jděte už. Prosím vás, zmizte odtud.

‚BERTIE‘: Ještě okamžik, jestli prominete. Ještě by tu možná přicházel v úvahu menší kšeftík. Člověk nesmí propást žádnou příležitost, kdy si může něco vydělat – v tom spočívá veškeré tajemství volného trhu. (K SANDYMU) Vy máte nějaké zaměstnání, příteli?

ALICE: Cože?

[‚BERTIE‘ postaví kufřík na zem a sedne si k němu na bobek. Vyndá z něj malý černý přístroj. RÓZA, JOANNE a ALICE se na něj dívají. SANDY projeví živý zájem.]

SANDY: No ne! To je Sega Megadrive?

‚BERTIE‘: Šestnáctibitovej.

Překlad: Miroslav Jindra