Během studií na univerzitě v Sussexu navštívil dost neochotně Ian McEwan místní kariérní poradnu. Už věděl, že chce být spisovatelem. Možná ale by psaní šlo skloubit s profesí, pomocí které by usmířil rodiče. „Četl jsem Sedm sloupů moudrosti od Thomase Edwarda Lawrence a chtěl jsem být mužem, který dnes nosí smoking a zítra kafíju.“ Do ruky mu dali letáček. Na zadní straně byly dvě tabulky. „Vlevo byl věk, vpravo očekávaný plat. Přepadlo mě zděšení. Byl tam celý můj život. Chystal jsem se strávit třicet pět let dřinou, jen abych prošel celou tabulku.“   

Naštěstí zrovna začínala sedmdesátá léta a být naživu byla prostě rozkoš, opravdu! „Nejlepší roky mého života,“ říká McEwan a potutelně se usměje. „Bylo jednoduché nemít práci a žít naplno život spisovatele. V jižním Londýně jsem měl obrovský byt, který mě týdně stál tři libry. Neexistovaly věci, které by všichni nutně potřebovali, až na hi-fi. Vůbec jsem se necítil být chudý.“ 

Následuje krátká pauza. Přemýšlí, proč to skončilo? Já se jej mezitím snažím srovnat s McEwanem ze sedmdesátých let. Vlasy padající na límec proti verzi ve vkusném světlém saku z 21. století. Říká mi: „Jakmile máte děti a hypotéku, chcete, aby věci fungovaly. Jste uzamčen v lidském projektu a chcete, aby vzkvétal.“ Musím zapnout představivost. Když mi řekli, že se s McEwanem potkám v zasedačce vydavatelství Random House, strašně mě to zklamalo. Chtěl jsem nahlédnout do jednoho z jeho úžasných domů. Najednou mi vše přijde tak akorát. McEwan je v rámci literatury skoro stejně populární jako E. L. James, tudíž křeslo, v němž se nepohodlně ošívá, může klidně představovat trůn. 

Nicméně, zpátky k sedmdesátkám. Zpět do doby, ve které se nová McEwanova kniha Sweet Tooth, odehrává. O ději z pochopitelných důvodů moc mluvit nemůžu. Bylo by hrozné pokazit překvapení. Přesto předkládám základní údaje: Serena Frome je mladá absolventka Cambridge. Naverbuje jí MI5. Ráda čte a oni ji pošlou do propagandistického projektu, jež má kódové označení Sweet Tooth. Vláda skrze projekt tajně financuje umělce a doufá, že na oplátku představí Západ v pozitivním světle. Platí i nadějného mladého spisovatele Toma Haley. Ze všeho nejdřív se Serena zamiluje do jeho povídek. Poté propadne i jemu samotnému. Ne, opravdu není dvakrát zdatnou špionkou.

Jak se tak nezvyklý, ale hlavně špionážní román zrodil? Co bylo dřív: MI5 nebo sedmdesátky? „Těžko říct,“ říká McEwan. „Nejraději se nechávám unášen samotným románem. Dlouho mě zajímala aféra časopisu Encounter (editor Stephen Spender rezignoval na svou pozici v roce 1967 po zjištění, že časopis tajně financovala CIA) a snažil jsem se zjistit, zda z toho nekouká něco i pro mě. Po dopsání On Chesil Beach (Na Chesilské pláži, 2007), jež se odehrává na začátku šedesátých let, mi bylo jasné, že dřív nebo později budu psát o Anglii v letech sedmdesátých. Nakonec to ale dopadlo jako vždycky: vzal jsem do ruky svůj zelený sešit a nechal Serenu, ať se rozmluví – i když to bylo tak trochu proti mé vůli“. Proč? „Protože mám předsudky vůči vyprávění v první osobě. Je to jako břichomluvectví, autoři můžou za charakterizování schovat svůj strašlivý styl a dovolený je neomezený počet klišé.“ 

„Na kulturní studené válce bylo úžasné, že sama CIA nalila miliony dolarů do projektů, které rozhodně stály za to – třeba do festivalu atonální hudby v Paříži v roce 1950. Chtěli přesvědčit levicové intelektuály z Evropy, že Západ je nejlepší a že Amerika není beze smyslu a jen materialistická. Napadá mě ale: proč to dělali v tajnosti?“ 

McEwanův zájem o MI5 v románu zakolísá, a to když se na scéně objeví Tom Haley. Možná proto, že mají oba tolik společného. Haley učí na univerzitě v Sussexu. Sám vydává knihy u Toma Maschlera, který byl McEwanovým prvním editorem. „Ano,“ souhlasí  McEwan. „Správně jste si všiml. Ten román je ztišenou a překroucenou autobiografií. Naneštěstí se mi ale nikdy nestalo, že by mi do pokoje vkročila krásná žena s nabídkou platu.“ 

Co tím přesně myslí? V knize skloubí fakta, fikci, obojakost a k tomu vášnivě popisuje čtení a psaní… Aspoň mě se zdá, že Sweet Tooth je přemítáním o spisovatelích, těch úskočných a bezcitných zlodějích. Mimochodem, neříká to sám Tom Haley? „Ano. Tom se zmiňuje o krutosti, která je při procesu psaní nutná. Přidává se k tomu i Serena a její obava, že o ní napíše.“ Graham Green jednou řekl, že všichni spisovatelé mají v srdcích kus ledu. Platí to i pro něj? 

„Neřekl bych. Philip Roth mi před lety řekl, to když se začal o mou tvorbu zajímat, ať píšu jako by mi umřeli rodiče. Byla to skvělá rada, držím se jí a zpětně mě trošku mrazí v zádech. Nikdy jsem ale neudělal to co Bellow, Roth či Kureishi… nikdy jsem nepsal o bývalé manželce. To bych nezvládl.“ Na chvíli se zamyslí. „Můj kousek ledu je tak trochu… rozbředlý.“ 

McEwan se narodil do rodiny vojáka. Jeho otec David byl Skot pocházející z prostředí pracující třídy, který kariéru zakončil s hodností majora. Ian nejdřív žil v Německu a poté v Libyi. V jedenácti letech ho poslali do státní internátní školy v Suffolku. „Na čtyři nebo pět let jsem úplně otupěl,“ vzpomíná. 

Po studiích na univerzitách v Sussexu a ve východní Anglii se v roce 1974 přestěhoval do Londýna, aby se stal součástí literární skupiny soustředěné kolem časopisu New Review. Tehdy vznikla asi nejdůležitější přátelství s Martinem Amisem, Julianem Barnesem a Christopherem Hitchensem.

Hitchens loni zemřel na rakovinu. Jaký je vlastně svět bez něj? „Je velmi… bezútěšný. Opravdu mám pocit prázdnoty. Z nás všech byl jediným, kdo se zabýval veškerou literaturou; jak čas plyne, nemyslím, že si jej lidé budou spojovat s neobvyklými postoji k Iráku. Namísto toho jim zůstane v paměti jako brilantní autor esejů o ostatních spisovatelích: Chestertonovi, Kiplingovi, Wodehouseovi. Jeho vkus, ty konverzace, opravdu mi to chybí.“ 

McEwanův úspěch přišel později než Amisův. Jeho hrůzostrašné prvotiny – a teď si představte incest, vraždy a sex s figurínami – měly dobrou odezvu a stálé fanoušky. Na druhou stranu si říkám, že asi moc nevydělaly. Pak ale přišel rok 1998 a McEwanův román Amsterdam, za který získal Bookerovu cenu. O devět let později převedli jeho knížku Pokání na filmové plátno. Prodej knižní předlohy se v okamžiku zdvojnásobil, až ztrojnásobil.

Věří, že úspěch má vliv na kreativitu? „Samozřejmě,“ odpovídá. 

„Dřív nebo později se začnete bát, – a nevyhnutelně to přijde – že psaní dál nezvládnete. Hrozí, že člověk nebude duchaplný jako dřív. Navíc je tu možnost, že se bude opakovat. Všichni spisovatelé šedesátníci se s tím musí poprat. Kdy přestat? Stačí vydat sérii mdlých novel? Nejhorší je, že při práci, v tichosti a o samotě, se vůbec nezdá, že by něco bylo jinak.“ Připomíná mi, že Pokání  je anomálie. „Takový úspěch se stal jen jednou. V poslední době se mé knihy moc dobře neprodávají,“ tvrdí. 

To nestačí. Jestli se pokouší, a myslím to metaforicky, vrátit mě nohama na zem, rozhodně to nefunguje. Zvenčí jeho život působí tak smysluplně, tak – použiji slovo, jež obyčejně ke spisovatelům dvakrát neladí – šťastně. Až se z toho motá hlava! Směje se. „Jo, no, myslete si to dál.“ Pak dodává: „Stejně jako většina dalších lidí, podařilo se mi šikovně podruhé oženit (vzal si novinářku Annalenu McAfee, s kterou se seznámil během rozhovoru). Velmi se těším ze svých synů. Jeden je molekulárním biologem, druhý pracuje jako PR.“ 

Život si nejde jen tak naplánovat, podotýká. Jeho rodiče po dlouhá léta skrývali obrovské tajemství: v roce 2007 se McEwan dozvěděl, že má staršího bratra. Jmenuje se Dave Sharp a je výsledkem aférky jeho rodičů během druhé světové války. McEwanova matka Rose byl v té době stále vdaná za svého prvního manžela (Ernesta Worta, se kterým měla dvě děti. Wort byl zabit v Itálii). Dítě s Davidem McEwanem se jí narodilo v roce 1942. Wort zemřel o dva roky později. Syna se dvojice vzdala přes inzerát v novinách. „Hledá se domov pro jednoměsíčního chlapečka; kompletní kapitulace.“ 

„To napsal můj otec,“ vysvětluje McEwan. „Jen on by dokázal napsat kompletní kapitulace – je to po vojensku.“ 

Přinesla mu existence bratra (Sharp je zedník) potěšení? Myslím si, že musela, přestože nejsou zrovna nejlepší přátelé. McEwan mi to nevyvrací. „Život je tak bohatší,“ říká potichu. „Rozhodně.“ 

Kritiky nečte. Souhlasí s mnohými, kteří tvrdí, že jsme svědky konce vydávání knih a možná i pomalé smrti samotných románů? Přesto si nemyslím, že by jiná forma dokázala zprostředkovat tak hluboký vhled.“

 

zpracováno ze zahraničního tisku
přeložil Tomáš Rákos