J. M. Coetzee: Sám se svým člověkem

Ale abych se vrátil ke svému novému společníkovi. Byl jsem jím opravdu nadšen, a hned jsem se 
také postaral, abych ho naučil všemu, co z něho udělá šikovného a užitečného pomocníka. Zvlášť 
jsem ho ale naučil mluvit a rozumět tomu, co říkám. Učenlivějšího žáka jsem si nemohl přát. 

(Daniel Defoe, Robinson Crusoe)

Boston, ležící na lincolnshirském pobřeží, je pěkné město, píše jeho člověk. Stojí tam nejvyšší kostelní věž v celé Anglii, lodivodi se podle ní řídí při navigaci. Boston leží v kraji plném močálů. Močály oplývají bukači, zlověstnými ptáky, kteří vydávají těžké, sténavé výkřiky, tak hlasité, že jsou slyšet na dvě míle daleko, jako výstřel z pušky.

Močály jsou též domovem mnoha jiných druhů ptáků, píše jeho člověk, kachen divokých a poláků, čírek a hvízdáků, k jejichž polapení lidé žijící v močálech chovají cvičené kachny, jimž říkají volavé neboli „volavky“.

Močály jsou rozsáhlé plochy zatopené půdy. Takové plochy se najdou všude v Evropě, všude na světě, ne všude se jim ale říká fens. Fen je anglické slovo, to se nikam nepostěhuje.

Lincolnshirské „volavky“, píše jeho člověk, jsou chovány ve zvláštních kachních rybnících, a aby nezdivočely, krmí je z ruky. Když přijde jejich čas, vypustí je do Holandska a do Německa. V Holandsku a v Německu se kachny setkají s jinými kachnami svého druhu. A když vidí, jak bídně se holandským a německým kachnám vede, jak jim v zimě řeky zamrzají a země se pokrývá sněhem, neváhají a hned jim dají vědět, jazykem, jakým jim to mohou dát jasně na srozuměnou, že v Anglii, odkud pocházejí, se věci mají úplně jinak. Anglické kachny mají pro sebe celá pobřeží plná vydatné stravy a říčky, jež se plní přílivovými proudy; mají též jezera, prameny, rybníky otevřené i rybníky chráněné před větrem; a také mají pro sebe zemi plnou obilí, jež zbylo po paběrkářích, a žádný mráz a žádný sníh, a když, tak jen lehounký.

A volavé kachny tímhle líčením, jež se odehrává výhradně v jejich jazyce, píše dále, shromáždí obrovské množství cizích kachen, a ty pak dalo by se říct unesou. Z Holandska a Německa je navedou přes moře, zpátky domů, a usadí se s nimi na lincolnshirských močálech. A při  tom bez ustání štěbetají a vykládají tím svým jazykem, že to už jsou ony rybníky, o kterých jim vyprávěly, kde teď budou žít v pohodě a v bezpečí.

A zatímco se spolu takto zabavují, chovatelé volavých kachen neboli jejich páni, skrytí v přístřešcích, jež si na močálech vyrobili z rákosí, házejí nenápadně na hladinu hrsti obilí. A volavé kachny čili „volavky“ plují za zrny, v těsném závěsu za nimi hosté z ciziny. Asi dva tři dny „volavky“ vedou své hosty do čím dál užších a užších říčních ramen, a pořád na ně neustále volají, vidíte, vidíte, jak se v Anglii máme, až je nakonec zavedou až do míst, kde už jsou nataženy sítě.

A pak lidé volavých kachen vypustí svého „volavého“ psa, dokonale vycvičeného, aby plaval za kachnami a štěkal. Kachny k smrti vyděšené hrozivým stvořením vzlétnou do vzduchu, jenže sítě natažené nad hladinou je nutí klesnout zpátky do vody a plavat a plavat, chtějí-li si zachránit život. Síť se však zatahuje čím dál víc, jako nějaký měšec, a u jediného otvoru st st ojí páni volavých kachen a tahají zajatce z vody, pěkně jednoho po druhém. Volavé kachny hladí a chválí, jejich hosty už ale ne, ty na místě zabijí a oškubou, a pak prodávají po stovkách, ba po tisících.

Všechny tyhle zprávy z Lincolnshiru píše jeho člověk úhledným, svižným rukopisem, brky, jež si den co den, dřív než se vždy znovu vrhne na nepopsaný list, přiostřuje kapesním nožíkem.

V Halifaxu, píše jeho člověk, stál až do doby, než ho za vlády Jakuba Prvního odstranili, stroj na popravování, který fungoval takto. Odsouzeného položili na podstavec popraviště a hlavu mu dali do žlabu. Pak kat vyrazil kolík, jímž bylo zajištěno těžké ostří. Ostří v rámu vysokém jak kostelní vrata sjelo dolů a useklo člověku hlavu tak čistě jako řeznický nůž.

V Halifaxu však měli takový zvyk, že pokud by se odsouzenému podařilo po vyražení kolíku a před dopadem ostří vyskočit, seběhnout z kopce a přeplavat řeku, aniž by ho kat dopadl, byl by propuštěn na svobodu. Za celá ta léta, co stroj v Halifaxu stál, se tak ale nestalo.

Sedí (teď už on, ne jeho člověk) ve svém pokoji na bristolském nábřeží a čte si to. Už mu jdou léta, skoro by se dalo říct, že už je stařec. Kůži na obličeji, jež mu tropickým sluncem skoro zčernala, než si stačil udělat slunečník z palmového či palmetového listí, má teď bledší, ale pořád svraštělou jako pergamen. Na nose má od slunce bolák, který se nehojí.

Slunečník pořád ještě má, stojí v rohu pokoje, ale papoušek, který se s ním vrátil domů, už zemřel. Ubohý Robin! – skuhral papoušek, sedící mu na rameni – Ubohý Robin Crusoe! Kdo zachrání ubohého Robina? Jeho žena papouškovo naříkání nesnášela, ráno, v poledne a večer pořád Ubohý Robin! Zakroutím mu krkem, říkala, ale nenašla k tomu odvahu.

Když se s papouškem, slunečníkem a truhlou plnou pokladů vrátil z ostrova do Anglie, žil se svou drahou ženou celkem klidně na panství, jež jako zámožný člověk, který po vydání knihy svých dobrodružství zbohatl ještě víc, zakoupil v Huntingdonu. Ale roky strávené na ostrově, a pak roky cestování se sluhou Pátkem (ubohý Pátek, skuhrá si pro sebe Robinson, protože papoušek se Pátkovo jméno zdráhal vyslovit, vykřikoval jen Ubohý Robinson!), ty roky způsobily, že mu život gentlemana připadal nudný. A aby řekl pravdu, i manželský život ho trpce zklamal. Záhy si uvědomil, že se čím dál častěji uchyluje do stájí, ke svým koním, kteří, bůh jim žehnej, v jednom kuse nežvatlali, jen tiše zaržáli, aby mu dali najevo, že vědí, kdo přišel, a pak už mlčeli.

Po návratu z ostrova, kde žil až do Pátkova příchodu mlčky, se mu zdálo, že se na světě příliš řeční. V posteli vedle ženy měl pocit, jako by se mu na hlavu sypala sprška oblázků, s nekonečným šumem a třeskotem, ač on sám netoužil po ničem jiném než po spánku.

Takže když jeho drahá žena vypustila duši, oplakával ji, ale nelitoval toho. Až po nějaké době po pohřbu, aby nepřišel do řečí, si pronajal zmíněný pokoj v hostinci U veselého Pepka v bristolském přístavu. Správu huntingdonského panství ponechal v synových rukou a s sebou si vzal jen slunečník z ostrova, jenž ho proslavil, mrtvého papouška přibitého k bidélku a pár nezbytností. Od té doby žije tady, přes den se prochází po molech a po nábřeží, vyhlíží západním směrem k moři (vždyť zrak mu ještě slouží) a pokuřuje z fajfky. Pokud jde o jídlo, nechává si ho nosit nahoru do pokoje, protože společnost lidí mu nečiní žádné potěšení: na ostrově si zvykl být sám.

Nečte, čtení ho přestalo bavit. Ale při sepisování svých dobrodružství si navykl na  psaní, člověk si při tom příjemně odpočine. Večer při svíčce tedy vytáhne papíry, seřízne brky a napíše stránku či dvě o svém člověku, o tom muži, jenž mu posílá zprávy o lincolnshirských „volavkách“ a o halifaxském velkém stroji na smrt, jemuž člověk může uniknout, pokud dřív, než dopadne hrozivé ostří, dokáže vyskočit a seběhnout z kopce, a o řadě jiných věcí. Kamkoliv dorazí, odtud pošle zprávu, na tom mu záleží ze všeho nejvíc, tomu podnikavci, jeho člověku.

On, Robin, jemuž papoušek říkával Ubohý Robin, jak se tak prochází podél přístavní zdi a přemýšlí o stroji z Halifaxu, upustí oblázek a naslouchá. Vteřina, není to ani vteřina, než oblázek dopadne do vody. Boží milost je rychlá – ale nebude velké ostří z kalené oceli, lojem promazané a těžší než oblázek, ještě rychlejší? Jak mu ale kdy uniknout? A co je to vůbec za člověka, že se bez ustání honí po království z jednoho konce na druhý, od jedné podívané na smrt k druhé (ubíjení, popravy), a posílá zprávu za zprávou?

Bude to obchodník, říká si v duchu. Řekněme, že to bude obchodník, obchodník s obilím, anebo s kůžemi; anebo třeba výrobce a dodavatel střešních krytin někde, kde je spousta hlíny, dejme tomu ve Wappingu, jenž musí za obchodem hodně cestovat. Udělejme z něho boháče, dejme mu manželku, jež ho miluje, moc nežvatlá, a rodí mu děti, hlavně dcery; v rozumné míře mu dopřejme štěstí. A pak s jeho štěstím udělejme rázný konec. Jedné zimy se Temže vzedme a vyplaví buď cihelny, v nichž se pálí tašky, anebo obilnice, anebo koželužny. Je na mizině, tenhle jeho člověk, věřitelé se na něho slétnou jako mouchy nebo snad jako krkavci. Musí se ženou a s dětmi uprchnout z domova a skrývat se v té nejubožejší čtvrti v Žebrácké uličce pod falešným jménem a v přestrojení. A tohle všechno – povodňová vlna, bankrot, útěk, žebrota, hadry, samota – to vše budiž obrazem jeho ztroskotání a též ostrova, kde on, ubohý Robin, žil v ústraní celých dvacet šest let, až se z toho div nezbláznil (a kdo ví, jestli se, do jisté míry, přece jen nezbláznil?).

Anebo z toho člověka udělejme sedláře, co má dům a obchod a sklad ve čtvrti Whitechapel, a na bradě mateřské znaménko a manželku, jež ho miluje a nežvatlá a rodí mu děti, hlavně dcery, a s níž je velmi šťasten, až do chvíle, než město zasáhne mor. Píše se rok 1665, k velkému požáru Londýna ještě nedošlo. V Londýně řádí mor: dennodenně, v jedné farnosti za druhou, stoupá počet mrtvých, bohatých i chudých, neboť mor nečiní rozdílu mezi stavy, ani sedláře všechen jeho světský majetek nespasí. Pošle ženu s dcerami na venkov a plánuje, že uprchne, ale nakonec to neudělá. Nelekej se hrůzy noci, čte v namátkou otevřené bibli, ani šípu, který létá ve dne; moru, jenž se plíží temnotami; nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Povzbuzen tímto znamením, znamením šťastné plavby, zůstává v postiženém Londýně a dává se do psaní zpráv. V ulici jsem potkal dav, píše, uprostřed davu nějaká žena ukazovala k nebesům. Hleďte, křičela, anděl v bílém mává planoucím mečem! A dav do jednoho přikyvoval, opravdu je to tak, všichni říkali: anděl s mečem! Ale on, sedlář, neviděl meč ani anděla. Viděl jen oblak podivného tvaru, z jedné strany jasnější, jak na něj svítilo slunce.

Je to alegorie! volala žena na ulici; ale on tu alegorii, kdyby ho zabili, ne a ne uvidět. Tolik jeho zpráva.

Jiného dne, při procházce ve Wappingu podél řeky, ten jeho člověk, jenž býval sedlářem, ale teď je bez práce, pozoruje, jak ze dveří jednoho domu volá žena na muže plujícího v dorisu po řece. Roberte! Roberte! volá; nato muž přivesluje ke břehu, vezme z loďky pytel, položí ho na kameny a zase odpluje; žena sejde k řece, sebere pytel a s tváří hluboce zarmoucenou si ho odnese domů.

Jeho člověk sedlář osloví Roberta a vyzpovídá ho. Robert sedláři sdělí, že ta žena je jeho manželka a v pytli jsou zásoby pro ni a pro děti na týden, maso a mouka a máslo; ale že si netroufá přiblížit se k nim, neboť žena i děti mají mor. A že mu to všechno rve srdce. A to všechno – muž Robert a žena, jejichž jediným spojením je volání přes vodu, i pytel zanechaný u řeky – to vše je to, co to je, ale zároveň to jako obraz něco znamená, jeho, Robinsonovu, samotu na ostrově, když v nejtěžší chvíli pln zoufalství volal přes vlny ke svým milovaným v Anglii, aby ho zachránili, a jindy zase když plaval k vraku lodi a hledal zásoby.

Další zpráva z toho času soužení. Neschopen dále snášet bolest z oteklin v tříslech a podpaží, které jsou znameními morové rány, vyběhne s vytím na ulici skoro nahý muž, je to ve whitechapelské Harrow Alley. A tam ho na vlastní oči spatří jeho člověk, onen sedlář, jak poskakuje a křepčí a dělá tisíce podivných posunků, a jak za ním běží žena a děti a volají na něho, aby se vrátil domů. A všechno to poskakování a křepčení je alegorické a znamená jeho vlastní poskakování a křepčení, když po katastrofickém ztroskotání prohledal pláž v naději, že objeví stopy po svých druzích. Žádné nenašel, jen dvě boty, které nešly do páru, a z toho pochopil, že byl vyvržen úplně sám na pustý ostrov, že nejspíš zahyne a že nemá naději na záchranu.

(O čem jiném ještě ale tajně zpívá, říká si v duchu, tenhle ubohý, postižený člověk, o kterém čte, ještě o něčem jiném než o své bídě? Co volá, přes vody a přes roky, ze svého soukromého ohně?)

On, Robinson, před rokem zaplatil dvě guineje za papouška jednomu námořníkovi, který si ho přivezl, jak tvrdil, z Brazílie – pták to nebyl tak nádherný jako jeho milované stvoření, ale i tak byl překrásný, se zeleným peřím a nachovou chocholkou a taky pěkný povídálek, aspoň to tvrdil ten námořník. A opravdu, pták seděl na bidélku v jeho pokoji v hostinci, na noze řetízek pro případ, že by chtěl pláchnout, a opakoval slova Ubohá Polly! Ubohá Polly! – pořád dokola, až mu musel zakrýt hlavu. Žádná jiná slova, třeba Ubohý Robin!, se ale říkat nenaučil, nejspíš na to byl moc starý.

Ubohá Polly, vyhlížejíc úzkým oknem na vrcholky stěžňů a přes ně až na šedou masu Atlantiku. Co je to za ostrov, na němž jsem ztroskotala, táže se Ubohá Polly, tak studený, tak pochmurný? Kde jsi byl, můj Spasiteli, v hodině nouze největší? 

Nějaký muž, jednak že byl opilý a jednak že to bylo pozdě v noci (další ze zpráv jeho člověka), usnul u dveří jednoho domu v londýnské Cripplegate. Umrlčí kára projíždí kolem (stále ještě jsme v morovém roce) a místní, považujíce muže za mrtvého, ho naloží na káru k mrtvolám. Nakonec kára dorazí k pohřební jámě na Mountmillu. Vozka, tvář zahalenou na ochranu proti výparům, se muže chopí a už už se ho chystá shodit do jámy, když tu se muž probudí a zmateně se začne bránit. Kde to jsem? ptá se. Už jsem vás málem pohřbil mezi mrtvé, říká vozka. Takže já už jsem mrtvý? řekne muž. A také to je obraz jeho samoty na ostrově.

Někteří Londýňané žijí dál po starém, domnívají se, že jsou zdrávi a že je smrt mine. Ale vskrytu jim mor již koluje v krvi: pokaždé když nákaza dorazí k srdci, skácí se k zemi mrtví, píše jeho člověk, jako by do nich blesk uhodil. A to je obraz samotného života, jako celku. Řádně se připravit. Na smrt se musíme řádně připravit, nebo nás zasáhne jak blesk z čistého nebe. Jak se o tom nečekaně přesvědčil i on sám, Robinson, když na svém ostrově jednoho dne narazil na lidskou stopu v písku. Byl to otisk, a tedy znamení: chodidla, člověka. Ale bylo to i znamení mnohého jiného. Nejsi sám, pravilo znamení. A dále: odplav se, jak daleko chceš, schovej se, kam chceš, stejně budeš vždy dostižen.

V morovém roce, píše jeho člověk, někteří lidé ze strachu všechno opustili, domovy, manželky i děti, a utekli co nejdále od Londýna. Když mor pominul, všichni jejich útěk odsuzovali jako zbabělství. Zapomínáme ale, píše jeho člověk, jakou odvahu lidé tváří v tvář moru potřebují. Není to pouhá odvaha vojáka svírajícího zbraň při útoku na nepřítele: je to jako útočit na samu Smrt na sinavém koni.

Ani na vrcholku sil nedokázal papoušek z ostrova, jehož měl raději, vyslovit jiná slova než ta, jimž ho naučil jeho pán. Jak na to tedy přijde, že ten jeho člověk, který je vlastně taky papoušek a kterého ani nemá moc rád, píše právě tak dobře jako jeho pán, nebo dokonce ještě lépe? S perem to opravdu umí, ten jeho člověk, to se mu musí nechat. Jako by útočil na samu Smrt na sinavém koni. On sám se naučil psát v účtárně, při inventurách a při účtování, a ne při vymýšlení řečnických obratů. Sama Smrt na sinavém koni: na ta slova by sám nepřišel. Taková slova ho napadají, jen když se poddá svému člověku.

A volavé kachny neboli „volavky“: co kdy on, Robinson, věděl o volavých kachnách? Vůbec nic, dokud mu jeho člověk nezačal posílat zprávy.

„Volavky“ v lincolnshirských močálech, velký popravčí stroj v Halifaxu; zprávy z velké cesty, kterou jeho člověk, zdá se, podniká po britských ostrovech a která je obrazem jeho vlastní cesty, již podnikl kolem svého ostrova ve skifu, který sám postavil, cesty, jež ukázala, že jeho ostrov má i odvrácenou stranu, skalnatou a temnou a nehostinnou, které se potom vždy vyhýbal. Možná že i ji ale jednou někdo prozkoumá a osídlí, jestli v budoucnu na ostrov dorazí nějací další kolonisté. A také to je obraz, jak temné stránky duše, tak i té světlé.

Když se jeho historie ostrova zmocnili první plagiátoři a imitátoři a zahltili veřejnost vlastními, padělanými příběhy trosečníkova života, nezdály se mu o nic lepší než hordy kanibalů vrhajících se na jeho tělo, čímž mínil vlastní život; a také to bez obalu řekl. Když jsem se bránil proti kanibalům, kteří se mě snažili srazit k zemi a opéct a sežrat, napsal, myslel jsem si, že se bráním přímo věci samotné. Nenapadlo mě, napsal, že tito kanibalové jsou jen obrazy ďábelštější nenažranosti, jež se prokouše až k samé podstatě pravdy.

Teď ale, když o tom přemýšlí, vkrádá se mu do duše pocit, jako by byl s těmi imitátory spřízněn. Najednou se mu zdá, že na světě je jen hrstka příběhů. A zakážeme-li mladým, aby se přiživovali na starých, bude jim už navždy souzeno jen sedět a mlčet. 

A tak ve vyprávění o svých ostrovních dobrodružstvích uvádí, jak se jedné noci vzbudil hrůzou z přesvědčení, že na něm leží ďábel v podobě obrovského psa. Vyskočil z postele, popadl tesák a oháněl se jím na všechny strany za vyděšeného skřehotání papouška, který spal u jeho postele. Až o mnoho dní později pochopil, že na něm neležel ani pes, ani ďábel, ale že dočasně ochrnul, a protože nemohl pohnout nohou, domníval se, že mu na ní leží nějaká potvora. Z této události vyvodil ponaučení asi v tom smyslu, že všechna neštěstí, včetně ochrnutí, pocházejí od ďábla a samy jsou ďáblem; a že když člověka navštíví nemoc, lze to zobrazit jako návštěvu ďábla anebo jako návštěvu psa zobrazujícího ďábla. A naopak, tu návštěvu lze zobrazit jako nemoc, tak jako v sedlářově historii moru; a proto by nikdo, kdo píše příběhy, ať už o tom či onom, o ďáblu či o moru, neměl být znevažován jako pouhý padělatel nebo zloděj.

Když se, už před lety, rozhodl, že sepíše příběh svého ostrova, zjistil, že ho nenapadají vhodná slova, že pero se ne a ne rozepsat, i prsty že má ztuhlé a zdráhavé. Avšak den za dnem, krok za krokem se mu postupně podařilo věc psaní zvládnout a v době dobrodružství s Pátkem na zamrzlém severu už plnil stránky jednu za druhou, lehce až lehkovážně.

Běda, tehdejší schopnost lehce tvořit ho již opustila. Když se posadí ke svému psacímu stolku u okna, z něhož je vidět na bristolský přístav, ruce má stejně neobratné a pero mu připadá jako nástroj stejně cizí jako kdysi.

Jestlipak pro toho druhého, toho jeho člověka, je věc psaní snadnější? Příběhy o kachnách a strojích smrti a o Londýnu zasaženém morem plynou dost hladce; jenže kdysi tak plynuly i jeho vlastní příběhy. Možná že ho posuzuje nesprávně, toho upraveného mužíčka s čilou chůzí a s mateřským znaménkem na bradě. Možná zrovna v tuto chvíli sedí i on v pronajatém pokoji kdesi v tomto širém království, namáčí pero, namáčí ho podruhé, plný pochybností, váhání a nejistoty.

Jak jen ty dva zobrazit, toho jeho člověka a sebe sama? Jako pána a otroka? Jako bratry, bratrská dvojčata? Jako druhy ve zbrani? Nebo jako nepřátele, soky? Jaké jméno má dát tomuto bezejmennému příteli, s nímž sdílí večery a někdy i noci a jenž bývá nepřítomen jen za dne, kdy se on, Robin, prochází po nábřeží a pozoruje příchozí, zatímco jeho člověk se koňmo žene tryskem po království, prováděje svá vlastní pozorování?

Zavítá ten člověk na svých cestách také někdy do Bristolu? Tak rád by toho chlapíka poznal osobně a zblízka, potřásl si s ním pravicí, prošel se s ním po nábřeží a poslechl si jeho vyprávění o návštěvě temného severu ostrova nebo o dobrodružstvích ve věci psaní. Obává se ale, že se žádné takové setkání neuskuteční, aspoň ne v tomto životě. Kdyby si pro ty dva, pro sebe a svého člověka, musel vybrat nějaké přirovnání, napsal by, že jsou jako dvě lodě plující opačnými směry, jedna na západ, druhá na východ. Anebo ještě lépe, že jsou lodníky pachtícími se v lanoví, jeden na lodi plující na západ, druhý na lodi plující na východ. Jejich lodě kolem sebe proplují v těsné blízkosti, dost blízko na pozdrav. Jenže moře se rozbouřilo, již burácí vichřice: do očí je řeže vodní tříšť, do dlaní pálí lana. A tak ti dva jeden druhého minou, příliš zabraní do díla, než aby si třeba jen zamávali.

Z oficiální verze uveřejněné na webové stránce Nobelovy nadace přeložila Alena Dvořáková. Vyšlo v Souvislostech 2/2004, zveřejňujeme se souhlasem redakce.

© The Nobel Foundation 2003