Jak odlišit fakta od fikce?

Tohle všechno láká čtenáře, aby v její letos vydané sbírce nebeletristických textů, které jsou upřímné až kousavé, zkoušeli najít nejrůznější odchylky. Nadine Gordimer popisuje „jeptišky s obličeji jak žemle“, které jí učily ve škole, ale také svůj „talent vytahovat se“. Jediná věc, která ji mohla odradit od práce, jak jednou napsala, bylo „propadnutí lásce“. Přes to nejel vlak.   

Letošní rok je pro Gordimerovou rokem sbírek. Vedle již zmiňovaného souboru textů vyšel také stejně tlustý svazek povídek. Jsou mezi nimi práce z padesátých let minulého století, kdy autorka s psaním začínala, stejně jako příběhy sepsané v současnosti. Jde o obrovské množství materiálu. Pořád to ale není vše.

„Nic to není,“ říká o svých esejích spisovatelka. „Jde jen o část mé práce. Fikce – to je to, na čem opravdu záleží“. Její díla o politice se nicméně účinkem neminula, není-li pravda?   

„Posloužily svému záměru jen proto, že se určité věci prostě udály. Člověk není jen spisovatelem, ale také lidskou bytostí se zodpovědností. V jiných podmínkách bych určitě literaturu faktu psát nezačala. Dokonce ani ten můj úplně první esej z roku 1951. Poslala jsem ho do New Yorkeru proto, že jsem potřebovala peníze.“

Ve zmíněné eseji Gordimerová psala o dospívání uprostřed „namyšleného loje bílého provincialismu“ v malém hornickém městě nedaleko Johannesburgu. Její otec, lotyšský imigrant, pracoval jako hodinář. Matka měla anglické předky. Spisovatelka si pamatuje, jak její prarodiče i dlouhé roky po odchodu z východního Londýna objednávali poštou anglické noviny. Gordimerová říká, že každý bílý liberál její generace se narodil dvakrát: první porod byl ten opravdový, druhý nastal ve chvíli, kdy si člověk uvědomil, že v okolní kultuře něco nesedí.

Za mlada chtěla být buď herečkou, nebo tanečnicí. O kariéře ale začala vážně uvažovat až později. Částečně si ten moment spojuje s událostí v domě, kde s rodinou žili. Bylo jí dvanáct, když musela služka Netty – která s nimi žila celý život – podstoupit policejní kontrolu. „Převrátili matrace, rozházeli jí šaty, celý její majetek se válel po dvoře. Hledali alkohol. Černí Afričané měli tehdy zakázáno kupovat alkohol. Já společně s matkou i otcem jsme tam stáli a vše sledovali.“ Policisté nic nenašli a odešli. Nejvíc jí šokoval fakt, že rodiče nedokázali proti zátahu protestovat.

„Byla jsem dost stará na to, abych si pár věcí zjistila. K takové prohlídce bylo potřeba povolení. Policie ale bez optání prošla branou a začala řádit. Ani matka a ani otec jim nedokázali odporovat. Z toho vzešla jedna z prvních povídek.“

Bylo to právě psaní a čtení, které Gordimerovou zachránilo. „Radši Kafku než Marxe“. Rodiče jí dali ten nejlepší dárek, po kterém touží každý mladý spisovatel - nechali ji na pokoji. Psaní se od té doby stalo „mojí hlavní činností a mým jediným vědním oborem“. V roce 1963 napsala: „Nezačala jsem psát kvůli „problémům“ v mojí zemi. Naopak, učení se psát zapříčinilo, že jsem se propadala a propadala skrze povrch jihoafrického způsobu života“. S rodinou si přestala rozumět. Odpoutala se od nich hned, jak to bylo možné. Nejdřív nastoupila na univerzitu v Johannesburgu a pak se provdala za zubaře Geralda Gavrona. Zpětně si myslí, že kvůli rychlému odchodu ztratila řadu věcí. „Z nějakého důvodu se vše točilo kolem mé matky a až teď mě mrzí, že jsem se nevyptávala otce na jeho lotyšský původ. Pocházel z velmi chudého prostředí a vyrůstal pod vládou carských tyranů. Bylo to v dobách, kdy Židé nemohli navštěvovat ani střední školy. O jeho minulosti jsme se ale prostě nikdy nebavili.“

Pár let po dvacátých narozeninách se ocitla rozvedená, sama s dcerou. Tehdy to nevypadalo riskantně, říká, ale „teď tomu nemůžu uvěřit! Měla jsem malé dítě, žádné auto, žádné zdravotní pojištění. Otec mého bývalého muže mi dal trochu peněz, abych měla aspoň na jídlo pro dceru. Ani na minutu mě to neznervóznilo. Všichni moji přátelé na tom byli stejně“.

Během práce na svém prvním románu The Lying Days začala psát povídky. Pomalu se dostávala k tvorbě delších a komplikovanějších vyprávění. „Nikdy jsem si nemyslela, že se zlepšuji. Říkala jsem si, že jsem jen o něco silnější. Stejně jako když jste dítě a vůbec si nevšímáte svého růstu.“

Ze všech nesprávných představ o její práci štve Gordimerovou nejvíc ta, podle které během života v apartheidu využívala své romány k politickému agitování. Na veřejných čteních se vždy rozčílí, když se jí někdo z publika zeptá, zda se ve svých románech zdráhala dávat černochům jiné než kladné vlastnosti.

„Podívejte se,“ říká mi, „psaní fikce je naprosto nevědomý proces. Vždy čerpáme ze všeho, co se naučíme. Z toho jak žijeme uvnitř sebe sama. Pro mě psaní znamená objevování. Nezáleží na tom, kde se zrovna nacházíte. Konflikty a dramata jsou úplně všude. Když ale člověk píše a má na mysli od samého začátku konkrétní věc – jde o propagandu. To je ale pro autora fikce fatální záležitost.“

Není ale v represivním režimu na spisovatele vyvíjen větší tlak? Nejsou hranice posunuté mnohem výše?

„Ne. V takovém případě bych psala literaturu faktu. Já si cením pouze fikce. Když něco dělám za nějakým účelem – a počítám s konkrétním dopadem na veřejnost – pak nejde o beletrii.“   

V sedmdesátých letech se Gordimerová postupně ocitla v konfliktu s jihoafrickou vládou. Ta zakázala několik jejích knih, včetně Burger´s Daughter, což je asi její nejlepší dílo. K  zrušení zákazu došlo až po mezinárodním nátlaku. Jde o román, který bez jakéhokoliv sentimentu pohlíží na rodiny politických aktivistů. Takových lidí, kteří staví svou věc nadevše ostatní. „Jejich milostný život, děti, rodiče – vše muselo jít stranou. Šlo o největší oběť, kterou člověk může přinést. Přesto jich bylo tolik.“

O Jižní Africe teď říká: „Pořád jsem na začátku. Znovu musím silně zdůraznit, že máme za sebou šestnáct let (od demokratických voleb). To je vše. Není to ani jedna generace. V Británii a Americe mají za sebou stovky let tvrdé práce ve prospěch demokracie a pořád to není perfektní. Žijí tam chudí lidé, pořád je trápí xenofobie. Od nás se ale očekává, že to všechno zvládneme za šestnáct let.“

Jedním z nejúspěšnějších prvků éry po pádu apartheidu, říká Gordimerová, je „energie vložená do opravdu praktického feminismu. Černé ženy byly podřízeny nejen režimním zákonům, ale také tradičním zákonům jejich otců, bratrů a strýců. Všichni mohli ženám rozkazovat. Takže čelily dvojímu útlaku. V současnosti jsou ženy extrémně aktivní k nelibosti a velkému překvapení stejně starých mužských vrstevníků. Bez legrace, stávají se velmi silnými.“

Gordimerová píše každé ráno zhruba čtyři hodiny. Sedí u stolu ozdobeného pohlednicí s Proustem v dětských letech. Také tam je obrázek bojovníka proti apartheidu Trevora Huddlestona.

„Fikce – to je to, na čem záleží,“ říká. Nicméně ona sama chce být souzena za konkrétní životní kroky. „Život stojí za to prožít jako lidská bytost, spíš než jako spisovatelka. Lze dosáhnout africké identity. Jsem Afričanka. Jsem bílá. Skromně jsem si dokázala vydobýt právo na svou africkou identitu, ostatní museli být mnohem statečnější. Nic víc.“

Emma Brockes pro The Guardia (listopad 2010)
úryvek z článku přeložil Tomáš Rákos

Související články:

Nadine Gordimer míří znovu do boje | Rodiče museli z Kafky šílet | Michael March hovoří s Nadine Gordimer | Pátkova šlépěj (ukázka) | Určitě někdy v pondělí | Nadine Gordimer: Paměti nenapíšu | V českém překladu vychází nový román Nadine Gordimer