Labyrint identity
15. prosince 2009 15:37
Jeffrey Eugenides v románu Hermafrodit obratně splétá vyprávění několika generací a vytváří tak epickou ságu přetékající paralelami. Eugenidesova kniha byla britským listem The Times zařazena mezi 100 nejlepších literárních děl uplynulých deseti let a autor za ni v roce 2003 získal Pulitzerovu cenu.
„To je Théseus, má tohle klubko od své přítelkyně, vidíš. Slouží mu k tomu, aby našel cestu zpátky z labyrintu“, říkal mladé Calliope její otec. Právě z řeckého původu, který oba sdílejí, ona, Calliope Stephanidesová - vypravěčka druhého románu Jefrreyho Eugenidese s názvem Hermafrodit (v originálu Middlesex), čerpá. Bytost, posléze nesoucí jméno Cal, sleduje historii své rodiny přes dvě generace a jeden oceán, aby se srovnala s tragédií své existence.
Při následování příze svého nepravděpodobného rodokmenu se Cal stává vracejícím se hrdinou, stejně jako Théseus. Nekonečnost vlákna ho navždy spoutává - podobně jako Mínotaura - do vězení. Zprostředkováváním rozsáhlé klasické tragédie prostřednictvím imigrantů a jejich původu, autor mistrně přenáší drama dávnověku na americkou půdu.
Hermafrodit je Calův román. Je rodinnou historií sledující recesivní genovou mutaci, která způsobí jeho znepokojující stav, jež se dá popsat slovem „mužský pseudohermafrodit". Geneticky je mužem, ale vypadá jako žena.
Příběh začíná v Turecku. Sourozenci Desdemona a Lefty unikají před řecko-tureckými boji do Ameriky. A to jako manželé. V Detroitu se pak i přes vřavu druhé světové války do sebe zamilují bratranci Milton a Tessie. Jejich dcera Calliope, narozená a vychovaná jako dívka, objevuje svůj chromozom Y poté, co se po nehodě ocitá v nemocnici. V momentě okamžité ztráty identity utíká z domova a stěhuje se do San Francisca. Pokouší se uniknout před sebemenšími známkami připomínající ženství a zápasí se samotou a odcizením. Z Calliope se stává Cal. A ten se rozhodne vše reflektovat skrze sepsání Hermafrodita.
Eugenides obratně splétá vyprávění jednotlivých generací dohromady a vytváří tak epickou ságu přetékající paralelami.
Zatímco každá nová generace se víc a víc nechá unášet svou identitou, kulturou a úspěchem svých předků, realita kolektivní tragédie kulminuje v Calově/Calliopině pohlavní úzkosti a je nevyhnutelná. „Nakonec to vůbec nezáleželo na mně. V případě velkých věcí tomu nikdy tak není. Co se narození a také smrti týče. A lásky. A co nám láska odkazuje předtím, než se narodíme,“ poznamenává.
Rozluka v čase a vzdálenosti slouží k zvýraznění podobenství každé generace a jejích záruk. Cal o svém útěku před minulostí a rodinou do San Franciska, říká: „Mně nepřivezla přes oceán loď. Místo toho mě přes kontinent převezlo několik aut. Také jsem se stával novým člověkem, stejně jako Lefty a Desdemona. Nevěděl jsem, co se mnou v tomto novém světě bude“. Calova sexuální přeměna je pro něj, i jeho generaci, stejně nepřekonatelným úkolem. Nezdolným jako byly imigrace a asimilace pro jeho prarodiče, pokud ne ještě víc.
Vševědoucí vypravěč Cal vzpomíná na rodinný příběh, včetně scén a myšlenek, které nemohl poznat. Přidává vlastní názory, uvažuje, ptá se. Když popisuje otcovo myšlení, poznamenává Cal, že „rodiče mají svým dětem předávat fyzické rysy. Podle mně se ale předávají i všechny možné jiné věci: pohnutky, scénáře, dokonce i úděl. Nevplížil jsem se také já na nějakou dívku, předstíraje, že spím?“
Cal se umí nad svou malostí uprostřed všech těch velkých věcí rozčilovat básnicky. Zároveň nepřichází o intimitu, kterou zaručuje vyprávění v první osobě. Tento inovativní přístup reflektuje také mimořádné okolnosti Calova života. Cal patří do vyprávěného příběhu, je z něj však kvůli své poruše vyloučen; je společensky uvědomělý, přesto není společností přijímán.
Skrze svůj příběh Cal vzpomíná na století americké historie - na velkou hospodářskou krizi, na Vietnam, na detroitské rasové nepokoje, Watergate a „studenou válku“. V průběhu vyprávění se Eugenides také ptá, co znamená americké občanství, americký přístup nebo americké dějiny?
I když je Calliope členkou generace mladých Američanů a přesto, že její rodina vystoupala po společenském žebříčku a naplnila tak finanční aspekt amerického snu – cítí se v soukromé dívčí škole nepatřičně. „Než jsme přišli do Baker & Inglis, vždy jsme se - moji přátelé a já - cítili naprosto americky. Ale vysoké nosy Braceletů naznačují, že existuje ještě jiná Amerika. Do té nikdy nebudeme přijati… bylo to o událostech, které se staly, trvaly dvě minuty a staly se před čtyřmi stovkami let. Nebylo to o tom, co se dělo od oné doby. Bylo to o tom, co se děje teď“.
Na možný zmatek v otázkách: „Co tvoří národní identitu? Co určuje sexuální identitu?", si odpovíme jednoduše - občanství a genitálie. To ale přináší více otázek. Ačkoliv Bracelets čerpají svou jistotu a moc z rodinné historie, nachází Cal pramálo útěchy a jen několik málo odpovědí ve své vlastní pokroucené minulosti.
Eugenides krutě pokládá své vyprávění na bedra Calovy neústupnosti. Historické reflexe románu jsou promíchány s Calovým hledáním emocionálního souznění a také s jeho útěkem z něj do anonymity a samoty. Podobné pasáže manifestují Cala jako tragický střed románu. „Pokud je tento příběh napsán jen pro muže, tak se staň. Ale necítím to tak. Pociťuji i tvou přítomnost, čtenáři. Je to jediný druh intimnosti, s kterým nemám problém. Jen my dva – tady, ve tmě,“ přiznává Cal.
Jeho konfrontace jsou zotročeny minulostí, kosmickými a na minutu přesnými detaily, jež umožňují jeho existenci. Přiznává a osvětluje svůj stav. Neznámému čtenáři, kterému nemůže nabídnout útěchu. Jsme vděčni za vtažení a následování této cesty, ale zároveň rozpolcení: opravdu chceme, aby dokončil Théseův úkol? Calovi fandíme v boji proti Minotaurovi, ale nechceme aby odmotal přízi vyprávění až k prvotnímu uzlu. Tam by totiž musel tento rozsáhlý příběh ukončit.
článek z novin The Harvard Crimson přeložil Tomáš Rákos