Margaret Atwood: Penelopiáda
16. května 2008 09:53
„Chceme ten příběh vyprávět znovu.“ S tímto mottem oslovilo nakladatelství Canongate v roce 2005 světové spisovatele. Téma nadchlo i Margaret Atwood, brilantní prozaičku, básnířku a držitelku Booker Prize. Atwood je i exkluzivním hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha.
Příběh, který vyprávěla znovu, byla legendární Odyssea. Dílo inspirující autory po celá staletí, dílo s dnes již klasickou fabulí. Na rozdíl od starověkého autora, jenž svůj zrak upřel na hrdinské skutky muže, si Atwood všímala vnitřní síly ženy, jejích kladných rysů díky nimž mohla stát na stejném piedestalu jako Odysseus.
Výběr ženské hrdinky není u Atwood neobvyklým ani překvapivým motivem. Autorčiny ženy, které jsou v centru jejího zájmu, jsou velmi současné, stejně jako Pénelopé, jež k nám promlouvá soudobou řečí, srozumitelnou a v konfrontaci s mytickým eposem poněkud šokující formou.
Z Penelopiády nabýváme pocitu, že ženský úděl je v každé historické epoše obdobný. Současná žena je právě tak jako Pénelopé ženou podřizující se společenským konvencím, zklamanou iluzí manželské idyly a věrnosti. Její hlas doplňuje chór dvanácti služebných, sžíravý, místy obscénní a nesmlouvavý, glosující útrpnost ženské role podřízené mužům.
Feministický pohled a narážky na to, co je pro ženu společenský vhodné a co naopak nepřípustné, je Pénelopou sarkasticky komentováno. Prostřednictvím Pénelopé nám Atwood odhaluje velmi intimní pohled na emancipaci.
Pramenem byly Atwood také řecké mýty a homérské hymny. Právě ty dodaly ději na autentičnosti. Zvláštním prvkem se však stalo jejich parodování, díky němuž se autorce podařilo legendární příběh představit s lehkostí a přizpůsobit jej požadavkům 21. století.
Erika Zlamalová
