Michael McClure o Jacku Kerouakovi
05. května 2008 21:54
Je možné, že z veškerého umění si pamatujeme KDO JSME – a také ono kdo jsme oslavujeme. Jeden z Kerouakových životopisců, Gerry Nicosia, nás informuje, že Olson v roce 1958 nazval Kerouaka „velkým básníkem“. Nijak nepřekvapuje, že Olson, stejně jako beats a sanfranciští básníci, dokázali Kerouaka prokouknout tak jasně a rychle. Energie v poezii byla důležitá pro všechny.
Kerouac je všeobecně známý jako kulturní ikona – je mi líto, že se vytratil pohled, který by jej vnímal jako umělce. Budeme znát jeho jméno a některá díla považovaná za typická. Ale přijdeme o jeden z nejčistších, nejjasnějších stavů vědomí, které zdobí verše inteligencí a intelektem. Právě to už se stalo D. H. Lawrencovi. Lawrence je nyní známý jako romanopisec – je vzpomínám pro své neobvyklé romány. Lawrencovy největší přednosti ale spočívají v jeho poezii – v básních o lásce, ptácích, zvířatech a květinách – a v jeho esejích o místě, fyziologickém vhledu a psychologických procesech. Číst báseň Bavorské enciány nebo dlouhou esej Fantasie nevědomí znamená poznat úžasnou bytost, která se chvěje za výpravnou fasádou románů.
Podobně je i Kerouac známý pro svůj román Na cestě, ale mistrovským dílem je Mexico City Blues, náboženská báseň překvapující svou majestátností, komičností, jemností a vizí.
Kerouac je ve světě známý jako romanopisec. Někdy je také známý jako autor básní inspirovaných haiku nebo středně dlouhých básní o Rimbaudovi či buddhismu. Ale jen málo je známý jako autor několika velkých básní, které považoval za blues. Mezi tyto knihy patří nepublikované Washington D. C. Blues, San Francisco Blues a Berkeley Blues. Stylem se rozpínají od jakoby dospassosovského popisného verše k jakýmsi básnickým deníkům. Význačným v celé moderní poezii je epicky dlouhé Mexico City Blues. Kerouac v poznámce k publikovanému vydání píše:
Chci být považován za jazzového básníka foukajícího dlouhé blues v odpoledním nedělním jam session. Vybírám 242 chorusů; moje představy se proměňují a někdy se přesunují z chorusu do chorusu nebo prolínají od poloviny jednoho do půlky druhého.
Pro Mexico City Blues platilo, že by měly být otištěny na stránkách kapesního deníku, takového, jaký měl Kerouac vždycky u sebe. Na každé stránce deníku jeden chorus. Nakonec, při vývoji struktury básně, se stal každý verš uceleným, úplným, nezávislým obrazem. Jako ve 230. chorusu:
Láska je mnohočetný krchov
hniloby,
rozlité mléko hrdinů
zkáza hedvábných kapesníků
prašnou bouří
polibek hrdinům u kůlů s páskou na očích
vražda obětí vpuštěných do života
kostlivci směňující prsty a klouby...
Další pravidlem Mexico City Blues bylo, že muselo být spontánním – se všemi riziky – svobodným, inspirovaným, nebo neinspirovaným, plynulým vyjádřením, osvobozeným od soudů o své hodnotě. Bylo sepsáno pro sebe sama – jak o organismus, který žije také sám pro sebe.
Počátkem padesátých let, kdy Kerouac začal v Mexico City báseň psát, zároveň četl a nechal na sebe působit Cantos Ezry Pounda. Není pochyb o tom, že Kerouac chtěl napodobit zkušenost psaní Cantos a vytvořit vlastní rovnocenné dílo. Rozvíjel představy spontánní bopové prózodie a prostě proto nechával báseň plynout jako bop (ne že by bop byl prostý). Zachycoval hlasy, které zaslechl, do textů chorusů a zapisoval strukturu běžících myšlenek. Přiblížil se představě šúnjaty – buddhismu Prázdnoty – a naší nevědomosti o ní.
1. chorus
Butte Kouzlo nevědomí
Butte Kouzelný
je to samý co ne-Butte
Jediný světlo
Starý drsný cesty
Vznešená železná
Magická cesta
Denver to samý
„Sem byl s chlápkem, co měl strejdu
guvernéra Wyomingu“
„Samo že mi vrátil“
Deset dnů
Dva tejdny
Chlast a joint
„Stejně to byl starej lump“
Ten samej hlas na tý samý lodi
Největší vůz
S.S. Excalibur
Maynard
Magická žíla
Malá hora
Mérudvhadža
Máčení padlé Máří
2. chorus
Muž nezná neklid mezi
Muž Mezi
neklid nezná
Ví že jeho karma
není pohřbená
Ale jeho karma
jemu neznámá
možná skončí –
což je nirvána
Když diví lidé
zabíjejí
karmu
špatnou mají
Dobří lidé
milující
mají karmy
holubičí
Hadi ubozí Pekla zplozenci
kradmo se plíží
vysokou travou
čelit rybníku ryzích žab
Přeložil Luboš Snížek
Tolik k buddhistické básni – „Máčení padlé Máří“, jak nám říká ve svém první chorusu – o karmě a osvobození.
Začíná prostě – téměř bez námahy – jako jednoduchý chorus, který však prozrazuje mistrovské ucho a mistrovský um odvíjející se z dřívějších ucelených prozaických a básnických děl. Chorusy prostupují oblaky morfinu, odposlechnutými a spontánními projevy, představami a slovními hříčkami, vhledy do buddhismu a zaměřují se na převyprávění mystických vizí dávno již mrtvého bratra Gerarda, které předvídaly jeho předčasnou smrt. Jak se Kerouakova klidná mysl, ruka i ucho rozmachuje, báseň se stává kanálem obrovské energie. Je tu savčí, mocná síla odvíjející se od jemných veršů básně, která plyne od ztřeštěného k blaženému. Kerouac se úžasně ponořil do svých pocitů o Gerardovi. A právě tento emoční ponor začíná již plynoucí chorus dále pohánět. Energie procházející nesystematickým systémem začíná organizovat systém s vlastními, samoutvářecími pravidly. V našem euro-americkém univerzu rozpravy věříme, že pokud je něco vážného, pak je to moudře veliké, zasmušilé – a realistické. Kerouac si utahoval z „velkých vážných zasmušilých básníků“ – píchal do strnulého žargonu literární sebedůležitosti. Kerouac psal velkou, vážnou, ale vůbec ne zasmušilou báseň; nebyla vůbec realistická; smála se sama sobě a drze se vysmívala světu. Báseň je jako my v okamžicích uvolnění, kdy dokážeme opustit zavedený pocit vlastní důležitosti a vyrazit po nových nášlapných kamenech vstříc riziku, růstu, změně nebo dospělosti. Kerouac psal mystickou (aspoň si to tak představoval), anarchistickou, epicky dlouhou báseň s otevřeným koncem.
Tento velký, sebeorganizující akt básnické, stále plynoucí energie se dále různí, sílí ve své sebepodpůrné složitosti – jako systémy popsané H. T. Odumem v jeho pozoruhodné knize Životní prostředí, moc a společnost (Environment, Power and Society) –, a začíná utvářet základ, který nikdy předtím neexistoval. Nádherně kontrolovaná energie básně – podobná čisté energii Marka Rothka v jeho kontemplativních plátnech – vytváří substrát – tvoří nový svět, místo, území či živnou energii, v níž se vize stává jsoucnem. Podobná věc se mi stala, když jsem psal svou dlouhou báseň Tmavohnědá (Dark Brown) – když jsem měl za to, že báseň skončila, náhle jsem zjistil, že jsem si udělal místo, jako bych vkročil do jeskyně za vodopádem, a v tom prostoru se zjevila osvobozená sexuální óda. Když jsem ódu dopsal, na mnou vytvořeném základě se zjevila další sexuální vize. Začal jsem chápat, že mystérium nikdy nekončí – vždycky je kvark uvnitř kvarku – vždycky se nějaká struktura zrcadlí v Indrově síti.
V Kerouakově Mexico City Blues byl zrozen – či vyfouknut, jako ze saxofonu! – sebeutvářející substrát, všemu se vymykající náboženská vize. Je to nedostižné, náboženské, vizionářské a básnické prohlášení dvacátého století.
Přeložil Luboš Snížek