Michal Ajvaz literát nebo filozof?

V současné české literatuře není autora tak specificky založeného, jako je Michal Ajvaz, romanopisec, vědecký pracovník, překladatel a editor. Jistě bychom mohli z minulosti uvést třeba Miroslava Holuba, pracovníka na úseku medicínské vědy a básníka, jenže ten nepřekročil svou racionálně motivovanou poezií rámec literární konvence. Nebo Miroslava Červenku, literárního vědce, který se jako básník objevil s generací časopisu Květen a v závěru svých let, po ztrátě iluzí o komunismu, došel až k tvorbě nevýbojných veršů téměř náboženského založení.

Ajvaz je v této souvislosti originální solitér, nedbající na ohlas recenzentů, píšící své megaromány s urputností bojovníka, který vidí svět v celé jeho rozpornosti, jako bobtnání a proudění, kde tvary a věci vyvstávají z prázdna a opět mizejí v prázdnu (někdy píše dokonce Prázdno). Svým výjimečným pohledem, opřeným o znalost světové filozofie a dějiny kultur, je zřejmě blízký tomu, jak vystupuje Umberto Eco, s nímž navíc má společné i použití detektivního schématu próz, na nějž vrší své myšlení či hledání podstaty světa. Ačkoliv Ajvaz nechce být řazen do určitých proudů, přesto je u něho i něco z postmodernismu, což je míšení vysokého i nízkého, vážných filozofických úvah mířících k nalezení smyslu světa a jeho dějin a vedle toho prvků pokleslé či zábavné populární literatury.

Ale Michal Ajvaz je svým způsobem vážnější typ spisovatele než Eco, v jeho prózách až předimenzovaných realistickými detaily vyciťujeme i chvějivý lyrický tón, navíc vědomí tajemství, jež zcela přesahuje možnosti lidského poznání. Postavy Ajvazovy stále něco hledají, žijí jakoby na úbočí běžného života s jeho s přetechnizovanou tváří. Je jim nejlépe na perifériích města, vidí opuštěné skládky a kůlny, tovární dvory (spíše jen hlídače v noci), procházejí pasážemi, jež ve své postupné délce jsou čím dál bědnější a zchátralejší, nacházejí přitažlivost nádraží v době, kdy je hala prázdná, protože vlaky už nejezdí. A právě všude tam se odehrávají rozhovory o umění, o umění zvláštním, které je spíše mlčením a tichem, nebo kde písmena a záznamy nakonec zmizí. Ajvazovým lidem nepřejde přes ústa humor, je v nich nějaké tajemné poslání, dostávají se do situací spíše absurdních než komických, ale zároveň je to prostředí realisticky popsané.

Jestliže jde o samotná místa, v nichž se odehrávají Ajvazovy příběhy, musíme uvést nepříliš známou skutečnost, že tento autor je hlavním editorem odborného sborníku Prostor a jeho člověk (2004), čili má jako pracovník Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd blízko i k teoretickému chápání prostředí a světa, jak v této knize podávají svůj výklad znalci z hlediska fyziky, biologie, psychiky, literatury a architektury. Sám zde publikuje stať Je „zjednaný prostor“ subjektivní?, kde konstatuje, že vnímá cizost prostoru, v němž se nachází subjekt: „Prostor je polem mého pohybu a vyvstávání jiného, polem zjevování, při němž se zároveň rodí já a věc.“

Kromě samotného prostoru, tedy okolního vnímaného světa, zajímá jej odborně též otázka jedince jako takového, samotného Já v člověku. K tomu směřuje jeho korespondence s Ivanem M. Havlem z let 2006 až 2007, vydaná v knize Snování (2008). Pochopitelně fikce nebo přímo sen bývá deklarován jako východisko literární tvorby, ale zmíněná korespondence o snech se týká umělecké literatury jen zčásti. Ajvaz se ptá, zda Já člověka i ve snu, v němž může být vše jinak než za plného vědomí,  zůstává pořád totéž Já a co tedy k tomuto Já patří neoddělitelně? Tudíž klade velmi závažnou otázku o podstatě lidského jedince, o jeho vynoření z „prázdna“ a pozdějším rozplynutí zase v hromadném „prázdnu“. Připouští, že má okamžiky pochyb o samotné realitě světa (což právě jeho prózy nejsou ve svých „matrjoškově“ roubovaných příbězích než neustálým hledáním této reality?): „Ještě bych se chtěl zmínit o jednom podivném a dost děsivém zážitku, který občas mívám ve snu, přesněji řečeno ve chvíli probouzení, mezi snem a bděním: pocit, že jsem najednou poznal, že VŠECHNO je ve skutečnosti jinak, ale v tom pocitu to tak je: nejenom že já nejsem já a že neexistuje žádný vesmír, hvězdy, planety, rostliny, zvířata, lidské bytosti ani nic podobného, ale neplatí ani geometrie, matematika, logika atd. Ten pocit trvá jen vteřinu, možná míň, a jeho obsahem je asi tohle: měl jsem vždycky jakési tušení, že to takhle nějak bude, a vida, teď se to tedy konečně provalilo...“

Literát vnímá prostor, v němž se pohybuje a o němž píše, ovšem každý takový úsek světa je omezen jistým horizontem, jistou hranicí, za niž už nevidíme. K tomu Ajvaz píše Havlovi, že si neradi připouštíme omezenost každého horizontu, protože tušíme, že za tímto horizontem jsou další horizonty, jež teprve vytvářejí velkou jednotu světa. Proto svou literární metodu, již uplatnil v posledních velkých prózách, to jest vyprávění, v němž je vložen další vyprávěný příběh a do něj opět další, chápe jako „prolomení horizontu“ a jako „zablesknutí jakési paradoxní jednoty všech horizontů“.

Nicméně široký prostor myšlení není u Ajvaze teoretika omezen jen na znepokojivou otázku, co vlastně je živý jedinec. Nazírá mimo jiné také věci, o nichž píše v knize Příběh znaků a prázdna (2006):  „Věci běžně míjíme, uniká nám jejich přítomnost a neslyšíme jejich sdělení. – „Ve věcech utkvívá esence prostorů a okamžiků, s nimiž byly spjaty.“ Právě tato kniha esejů o jiných autorech (Italo Calvino, Witold Gombrowicz, Henri Michaux, Rainer Maria Rilke, Friedrich Hölderlin, William Gibson, Raymond Roussel aj., z českých Ivan Wernisch) přesvědčuje o tom, že Ajvaz je také vynikající interpret literatury. Dovede vnímat i nejvnitřnější složení díla, jemné esence slov a jejich měnlivých významů, jak to dokládá zvláště kapitola věnovaná rozboru Osmi schematických básní pro Josefa Hiršala ze sbírky Ivana Wernische Proslýchá se. Ajvazova hutná a ve výrazu lehce plynoucí esejistika nepodléhá současné módní konvenci napájené spíše ze zdrojů anglo-amerického pragmatismu, ale zůstává jakoby na okraji současnosti, přičemž zároveň svou nepodbízivou originálností  a odvážným viděním připomíná postoje někdejšího F. X. Šaldy (přitom Ajvaz  stále osciluje mezi výkladem literatury a filozofií). Jeho vnímání je neotřelé a komplexní: „Prázdný prostor se ozývá tichým šumem, do něhož se slil hlas mnoha dějů, a v tomto šumu můžeme zaslechnout fragmenty různých příběhů.“ Zamýšlí se též nad aktem čtení (po druhé světové válce se tomu odborně věnuje nová disciplína s názvem recepční estetika, rozvíjená na univerzitě v německé Kostnici): „Na konci románu se Čtenář, neustále pátrající po pokračování a konci, setkává v knihovně se čtenáři, pro něž je čtení rovněž bez konce; pro každého z nich je akt čtení nekonečný, protože různými cestami pronikají do prostoru plného prázdna, jenž je v každé knize přítomen a jejž nelze nikdy zcela vyplnit.“

Po Ajvazových úvahách a filozofující esejistice přicházíme k samotné próze. Překvapuje především stránkový rozsah těchto knih, neberoucí zřetel na současného uspěchaného čtenáře, jenž nemiluje detailní popisy prostředí a věcí. A přesto bude číst dál a dál, protože cítí určité tajemné napětí, postupně otevírá další a další komnaty v jakémsi labyrintu příběhu, jehož rozuzlení by se rád dočkal. Konstatujme předem, že ačkoliv oba romány, Prázdné ulice (2004) a Cesta na jih (2008), jsou stavěny na podobném schématu detektivního žánru (bez profesionálního detektiva), k vyšší umělecké úrovni míří spíše druhý z nich – je ve svém úhrnu celistvější, méně koketující s mýtem, více „prozářený“, ústící v závěru do nadšené apoteózy jasného vidění: „Jih je především místem, kde se v jasném světle vymezují obrysy tvarů a kde se zároveň v horku a v blízkosti beztvarého moře všechno roztéká a obojí, tvrdost tvarů i jejich rozplývání, je nějak spojeno se štěstím i zoufalstvím.“

Autor se neobejde bez symbolů a tajemných náznaků spojených s písmem (v Cestě na jih dokonce ve tvaru gumových bonbonů medvídků). Čas obou základních příběhů je dobou po pádu komunismu v Evropě, ale Ajvazovi nejde o „dobový román“, jeho hrdinové žijí své vlastní osudy v podstatě bez závislosti na politicky dané společenské konstelaci. Sice procházejí běžnými situacemi v realisticky zachyceném prostředí, ale jejich čas, čas příběhu a trvání dějů, je zcela fiktivní, značně nereálný, postavy jsou vlastně pánem svého času, jako by nebyly závislé na pracovních nebo jiných funkčních vazbách. Ze světa, jak jej známe dnes, vymykají se také tím, že mají neomezený časový prostor k naslouchání dalších a dalších (vsunutých) příběhů, vyprávěných s epickou šíří hodnou samotného Homéra. Děj plyne pomalu, na vše je čas, každý detail má svou důležitost, protože může být kamínkem do mozaiky, jež posléze rozřeší záhadu a celé pátrání. Také samotný věk postav je dosti neurčitý, jakož i jejich vzhled a psychická charakteristika. Jenom dějiště, místa, o nichž se vypráví nebo kde vyprávějí rozmanití aktéři, bývají popsána až do běžně nevšímaných detailů, i s lomem světla nebo stíny na omítce. Ostatně Ajvaz v Cestě na jih, kde je do úst několika lidí, zvláště Tomáše, vloženo nejvíce autobiografičnosti, uvádí: „Mé hry se skvrnami, světly, prostory měst a mořem snad přece jen nebyly tak povrchní a opovrženíhodné“, jinde „Abych podlehl všem pokušením světla, skvrn na zdech a mořských vůní a pachů, že svět světla a beztvarých skvrn není o nic méně důležitý než svět lásky, rodiny a práce, i když se o něm nepíší romány.“

Pojmenování města, jež je východiskem základního příběhu v obou knihách, se nikde neuvádí, můžeme se domýšlet, že je to Praha, ale spíše Praha zcela na okraji předměstí, něco na způsob opuštěných míst, jak je zobrazoval malíř Kamil Lhoták. Ulice onoho „města“ u Ajvaze postupně ústí do jakési zchátralosti budov a celého prostředí, je to snad obdoba zanikání věcí a uměleckých děl včetně písmen, přetváření v „prázdno“. Mimořádně výstižnou a působivou symboliku takového vynořování a mizení vytvořil Ajvaz v románu Prázdné ulice obrazem řídícího managementu v podniku Sběrné suroviny, jsou to ženy, které pravidelně v noci zasedají a jednají a k ránu se začnou rozplývat, takže na jejich místě zůstává jen starý papír. Ajvaz prozaik a filozof se odvolává v románu Cesta na jih až k antickému mysliteli: „Anaximandrova slova, že osudem tvaru a beztvarého je neustále do sebe přecházet, aniž by kdy jedno zvítězilo nad druhým a aniž by jedno mělo větší hodnotu než druhé.“

Ovšem kromě tohoto základního nepojmenovaného města Ajvaz hýří až gejzírem dalších konkrétních míst a měst, v Evropě nebo v Americe či v Orientu, kam jeho hrdinové putují při svém pátrání, jako by je nějaký vichr hnal stále dál. Zatímco v Prázdných ulicích jsou tato různá místa naplněna jakousi nepřiznanou hrůzou či aspoň náznakem odcizenosti, v Cestě na jih je autor k nim milosrdnější, někdy jejich popis téměř hraničí s lákavostí ve stylu turistického prospektu, zvláště u přímořských lokalit.

Pokud bychom eliminovali u obou románů dějové prvky a samotné postavy, zůstal by bohatý filozofický, kulturně antropologický a uměnovědný materiál, bohatství Ajvazových názorů, postřehů a dokonce nevtíravých deklarací o možném originálním vnímání světa, což vše by bylo možno vydat jako samostatnou knihu myslitele. Ovšem jsou to představy, jež autor vkládá do úst několika postavám, dokonce i takovým, jako je třeba noční vrátný v podniku. Dá se dokonce říci, že většina těchto dialogů či dlouhých promluv, někdy i na pokračování v několika dalších dnech, se týká různých aspektů umění a jeho tvorby. Lidé u Ajvaze promlouvají až básnickým jazykem, jejich mysl je stále v jakémsi vytržení z běžného nám známého života, uvědomují si všechny aspekty umění a jeho tajemného spojení se životem. Takto v Prázdných ulicích formuluje své myšlenky majitel obchodu s hudebninami na ztichlém nádraží: „Ta osoba, které jsme zvyklí říkat Já a která instinktivně touží po jednotě, se fragmentárností díla cítí zaskočená a zmatená; ve svém zmatku začne pobíhat po celé rozloze vědomí a hledá něco, pomocí čeho by nějakou jednotu mohla nastolit; přitom otvírá desítky dveří, které se nacházejí na chodbách vědomí, včetně těch, které obvykle zůstávají zavřeny – a ve šťastném okamžiku se může stát, že náhodou otevře petlici třinácté komnaty, v níž se ukrývá tajemství zrodu Já a zrodu světa, zrodu všech možných Já a všech možných světů.“

Ajvaz, tento v podstatě básnický vypravěč, přisuzuje jedné své postavě v Cestě na jih velejemné vnímání slov, z nichž se rodí dílo: „Poznal povahu jemných šlahounů, jimiž slova šátrají v mlze a hledají se a jež na stránce spřádají sítě, které teď Petrovi připadaly takřka viditelné.“ Též nevlastní bratr Petrův Tomáš je literát s osudovým vnímáním tajemného údělu umění, v němž slovo nikdy nevyjádří plnost světa a jeho čas: „Slova všechny odmítnuté možnosti nějak obsahují a vracejí nám je v přízračné podobě skutečnosti vytvořené jazykem.“

Od svých počátků (1989 poezie Vražda v hotelu Intercontinental, 1991 povídky Návrat starého Varana), jež působily dojmem hry a provokace, Michal Ajvaz se nyní prezentuje jako myslitel hluboce zasažený základními filozofickými otázkami, co je svět a člověk v něm. Zdánlivá lehkost, s níž si hraje s postavami posledních románů, je pouze vnějším pláštíkem pro vážné úvahy o umění, o smyslu věcí a možnostech slovního vyjádření. Nelze ho chápat jako mluvčího, který svým mnohovrstevným dílem vyjadřuje dnešní svět a člověka 21. století. Je v něm víc, bez ohledu na to, jak se může jevit svému zkonvenčnělému okolí, jde za poznáním světa a bytí, s šálivou maskou baviče, který rozehrává fantaskní příběhy o hledání tajemného symbolu nebo dvojnásobné vraždy. Je to zároveň rebelie proti pouhé literární zábavě nebo literatuře psané jen podle společenských nálad současného dne.

Jestliže Ajvaz v knize Příběh znaků a prázdna uvedl, že francouzsky píšící Belgičan Henri Michaux (1899 – 1984), malíř a spisovatel, vede guerillovou válku „spolu se svými přízraky a fantastickými zvířaty proti samozřejmému Řádu“, pak tuto charakteristiku lze do jisté míry vztáhnout i na Michala Ajvaze. Je to literát nebo filozof? Obojí zároveň, bez přesného rozlišení, vše u něho splývá do originálního gesta, jež v dnešní české i světové literatuře nelze přehlédnout.

Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc.

Autor přednáší českou literaturu a teorii literatury na Slezské univerzitě v Opavě.

publikováno 22. března 2010
foto © Jan Rasch a archiv Festivalu spisovatelů Praha