Paul Auster: Cesty po skriptoriu

První stránky Austerovy knihy slibují příběh s kriminální zápletkou či thriller. Starý muž, Austerem pojmenovaný jako Mr. Blank, sedící v pyžamu na kraji postele v zamčeném pokoji, neví, kde je, nic si nepamatuje. Čte na nábytku nalepené lístky s informacemi o tom, že stůl je stůl a židle je židle. „Kdo je ten člověk?“ ptá se Auster. „Co tu dělá? Kdy se zde objevil a jak dlouho zůstane?“ Na tyhle otázky, jak naznačuje autor, máme nalézt sami odpověď. Nenalézáme. Tento příběh je labyrintem bez konce.

Mr. Blank v pokoji objeví manuskript a od té chvíle připomíná Krappa z Beckettova dramatu. Místo starých nahrávek má ale poznámky z minulosti. Díky nim se pokouší opětovně nabýt paměť. Jde o marný pokus, ale těžko očekávat pravdu od nejasných zápisků, pakliže dokonce hosté, kteří jej navštěvují, působí jako hrdinové snu či přeludu.

Setkáváme se i s aluzemi na postavy Austrových předchozích románů, které do jednotlivých příběhů vcházejí a následně z nich vycházejí. Postavy předchozích knih spojuje novými souvislostmi. Do Blankova pokoje přicházejí David Zimmer z Knihy iluzí, Daniel Quinn ze Skleněného města, Anna Blumeová z V zemi posledních věcí  a John Trause, spisovatel z Noci orákula, zde jako autor manuskriptu pohozeného v starcově pokoji.

Román je znamenitě vymyšlená hra, která čtenáře bezesporu vtáhne a okouzlí promyšlenou kompozicí, ve které ale v prvopočátcích jen těžko nalézáme smysl. Austerovi hrdinové se nezdají být skuteční. Připomínají jevištní postavy a právě zde nám autor demonstruje své zalíbení ve vrstvených scénářích.

Prostý příběh se proměňuje ve studii stáří. Stárnoucí muž se jako dítě handrkuje s ošetřovatelkou o počet pilulek, které má polknout. Zatvrzele se pokouší dostat ze zavřeného pokoje, a čvíme, že je odsouzen k porážce. Nechápe, kdo jsou jeho hosté a co od něj chtějí. Cesty poskriptoriu nabývají většího smyslu, když za příčinu zmatku v životě Blanka uznáme nikoliv manuskript s tajemnými informacemi, ale samo stáří.

Románje obrazem obav, které Austera pohltily a jichž nemohl pozbýt: starý ztracený člověk v pyžamu sedína okraji postele. „To jsem já za 20 let,“ říká Auster. Sobecký, do fikce pohroužený Mr. Blank.

Cestypo skriptoriu je rovněž knihou o „umění románu“, což u Austera nepřekvapuje. Autory knihy by mohli být spisovatelé z jeho předchozích románů a scénářů. Ten ze „Skleněného města“, opomíjející skutečnost, zajímajícíse pouze o vymyšlené příběhy, ten z filmu „Kouř“, trpící tvůrčí nemocí, nebo samotář zaujatý luštěním kriminální hádanky z „Knihy iluzí“.

Austerovu vypravěčskou imaginaci nejpřesněji charakterizují jeho vlastní slova: „Náměty si nevolíš. Ony sivolí tebe. Jakmile jednou propadneš knize, nemáš síly vybřednout. V tvůrčím procesu, jenž nepodléhá vědeckým zákonům, odhaluješ, co jsi chtěl dosáhnout. A posléze se přesvědčuješ, že veskutečnosti jsi měl odhalit vlastní omezení.“

Miro Procházka, připravila Erika Zlamalová