Peter Matthiessen: Hráči na vinici Páně

Jednou za měsíc v džungli můry kolem lamp nelítají. Za úplňku se prý pouštějí černou nekonečnou nocí vesmíru až k Měsíci.

Alespoň tak to lidé říkali. Nepamatoval si už, kdo a kde mu to vykládal, ale určitě to bylo na nějaké brazilské řece. Za úplňku se ještě nikdy na žádnou lampu nedíval, a kdykoli si vzpomněl, panovala zrovna bezměsíčná noc nebo to nebylo v tropech. Ale představa, jak ty můry namáhavě stoupají výš a výš k černé klenbě, v něm pokaždé vyvolala jakousi nejasnou touhu, protože si uvědomil, že pořád ještě nenašel, co hledá, a vlastně ani neví, co to je.

Děvka sedící proti němu u stolu nechápala, oč jde, a tak se mu snažila vyčíst z tváře alespoň nějaký náznak. „Qué pasa?“ zeptala se a uhnula očima. Odpověď nečekala a ani ji nedostala. „Qué pasa?“ povzdychla si.

Knajpa jménem La Concepción nestála hned u rozbahněné ulice, ale na konci udusaného hliněného dvorku za několika mangovníky. Většina hostů vysedávala venku u dřevěných stolů. Rozeřvané rádio soutěžilo s hráči kostek, kteří při hře zuřivě třískali kalíšky o stůl a chraplavě pokřikovali. Hrát se začínalo vždycky v poledne a končilo se až za úsvitu. Rádio spolu s hazardem lehce stačilo přehlušit hlasy ostatních lidí, psů a kohoutů, kteří se v družném zmatku, jenž na dvorku vládl, také domáhali slyšení.

Seděl, mlčky popíjel a připadal si od ostatních stejně izolovaný jako oni jeden od druhého. Tady v jeskyni hluku se pohybovali jako stíny, zatímco za nimi, za hranicí ostrého světla viselo bezedné, nenasytné ticho džungle se zčeřenou tmou listí. Lidé se té sinalé záře drželi stejně úporně jako můry.

„Qué pasa?“ zeptala se děvka ještě jednou.

Alkohol mu zprvu po těle rozlil hřejivý pocit míru, teď v něm ale vyvolával neklid, a ten děvku znervózňoval. Natáhl se, vzal ji za ruku a ona se upokojila. Bylo ještě brzy, a tak musel nějak zabít zbytek večera, protože skoro celý den prospal. Předtím si ji klidně a rychle vzal, a protože z toho nedělal nic výjimečného, zalíbil se jí, takže se pokusila dát mu najevo svou osamělost, a dokonce ze sebe vykřesala i jakousi tvrdou ženskost. Zdvořile ji vyslechl, ale pořád mlčel, a tak to vzdala a sbírala se k odchodu.

„Hasta luego, hombre,“ zamumlala. Hleděla mu zpytavě do tváře, jako by čekala, že pronese nějaké magické slovo.

„Hasta luego,“ odpověděl.

Dokud se bude toulat, bude všechno v pořádku. Pro chlapa jako on má světakraj obrovskou přitažlivost. Nikdo se ho neptá ani na minulost, ani na budoucnost, takže může žít volně jako zvíře, poslušen pouze nejprimitivnějších instinktů, ze dne na den.

1

Martina Quarriera, jenž se vznášel na stříbrných křídlech ve výšce šest tisíc metrů nad mořem, prostoupilo světlo nebeské. Napadlo ho, že kdyby letadlo spadlo, dostal by se do nebe shůry. Zpod mraků skrývajících zemi se prodíraly zasněžené štíty And jiskřivě blyštících jako brány ráje a modrá báň horské oblohy byla čistá jako utrpení Ježíše Krista. Tam, kde se mraky rozestupovaly, prošlehávaly sice divoce démonické záblesky temných jezer, ale červené střechy vesnic kolem opuštěné silnice šplhající na sierru signalizovaly rozum, harmonii a dobrou vůli lidem všem.

Samou radostí měl chuť u toho svého okénka na nebesích hlasitě zaplesat, ale místo toho si začal tiše pohvizdovat a pobrukovat, dokud mu manželka na sedadle za ním neřekla, že píská jako čajník. Pohladil po hlavě synka, který seděl s nosem přitisknutým na sklo, jež svým dechem společně zamlžili. Ještě ani nenechali sněžná pole za zády a Billy Quarrier už všude viděl divoké indiány, jaguáry a anakondy. „Podívej, táto! Támhle přímo pod náma!“

„Kam na ty nesmysly chodí?“

Quarrier se otočil, láskyplně pohlédl na svou mohutnou manželku a musel se dobromyslně usmát. Její bledá tvář vypadala jako vydrhnutá doběla louhem a poměrně hezké rysy zastíral kyselý výraz, jako by příjemný obličej a veselá mysl byly něco, co se nesluší. Ve snaze ji trošku rozveselit zavtipkoval o nanebesestoupení, a když viděl, že jí to vůbec nepřipadá vtipné, rozesmál se a řekl: „Podívej, milunko, ale tam dole jaguáři a anakondy opravou jsou.“ Jak tak klečel na sedadle a s rukama opřenýma o vršek opěradla se nad ní tyčil, hrozně si přál, aby ji všechno, co si nastudoval, připadalo aspoň zajímavé. Jenomže s ní se kontakt nenavazoval snadno, a když tedy ze zvyku sevřela lem šatů, aby si stáhla sukni níž, malinko odvrátil hlavu. „Zdejší kmeny většinou věří, že pocházejí z anakondy,“ řekl. „A že jejich šaman je jaguár – lépe řečeno věří, že se v noci může v jaguára převtělit.“

Hazel si podrážděně poposedla. Kdyby se tak viděl! To musí zrovna klečet?

„Šamani,“ sykla. „Proto nás sem přece Pán vyslal, abychom ty nebohé pohany z podobného tmářství vysvobodili.“ Když se chabě usmál a uhnul pohledem, pokračovala: „Že se nestydíš vykládat takové hlouposti, a ještě ke všemu před tím nevinným dítětem. Nemá teď v hlavě nic než samé indiány a ty odporné hady a divoká zvířata.“ Chtěla se usmát, aby mu dala najevo, že to nemyslí tak docela vážně, ale nedokázala to. Byla z cestování letadlem celá nesvá. Jelikož jí však připadalo logické, že se kvůli své křesťanské povinnosti musí občas obětovat, a dokonce i leccos vytrpět, nijak se nebránila odchodu do končin tak vzdálených líbezným zeleným pláním Severní Dakoty, odkud už dávno, jak říkával její otec, „vyhnali Satanáše jednou provždy do horoucích pekel“.

Vysoké štíty kordillery zůstaly vzadu a odešly po jižním nebi někam k Ohňové zemi. Letoun už klesal. Z oblačných rovin se vyhoupla hnědá pustina vysokohorských plání; sluncem nedotčené osamělé chatrče tam dole vypadaly neobydlené. Ledovcová jezera dostala zprvu špinavě zelenou barvu, potom zčernala, bílý příkrov mraků zešedl a tu a tam se v něm náhle objevila průrva, která vyfukovala obláčky mlhy, jež stoupaly od země jako sloup odporných podzemních výparů. Pláň podobná tundře přešla v kleč a ta ustoupila lesnatým porostům. Tmavé páry se pustily stromů, začaly se zvolna sápat po letadle a sup, který je doprovázel, se otočil a zmizel.

Stroj se propadl a začal klouzat po východních svazích sierry. Hazel Quarrierová zasténala, a tak manžel přešel k ní a vzal ji za ruku. Za okny se hnala mlha a v kabině se setmělo. Poblikávající světla poskakovala a otřásala se spolu s letadlem, které na sestupu oblačným pralesem naráželo na stoupavé proudy a jeho motory zmateně řvaly.

Pak se za oknem znovu vyjasnilo. Opustili říši slunce a klesli do nedohledného tmavozeleného pekla, divoké, dusící se zeleně žilkované hnědými řekami horkého andského deště, stejně mocného a neustávajícího jako přívaly, jež zalévaly svět v oněch dnech bez slunce, kdy Země počínala chladnout.

Objevilo se Madre de Dios, žlutá jizva na tváři zelené pustiny, smetiště zachvácené rzí a plné hnijících došků a bahna. Hlavní město provincie Oriente připomínalo obrovskou skládku, trucovitě kouřící do jednotvárné krajiny protkané řekami.

Ten pochmurný pohled Quarrierovy zarazil; dokonce i Billy pochopil, že takhle bědně žádná indiánská osada nevypadá. Dakota provedla klouzavý obrat nad řekou, k jejímuž holému, bahnitému břehu se tulily polorozpadlé, rachitické nenatřené čluny, od země vystoupilo vedro a letoun pohltilo.

Pak se objevilo několik postav. Připomínaly vartující hlídky, které nějaká nenadálá katastrofa proměnila v solné sloupy. Ulice s hlubokými kolejemi vyjetými ve žlutooranžovém bahně byly až na prasata, supy a nějakého toho psa zcela bez života. Brzy však zmizely z dohledu a před očima pasažérů vyvstala hliněná přistávací dráha protínající žírnou savanu. U kraje dráhy parkovalo lehké letadlo, vedle něj stará stíhačka typu Mustang, až po břicho zarostlá býlím.

Quarrier si pořádně sedl, aby si při případné havárii nevyvrátil kolena. Tohle tedy byl od Severní Dakoty opravdu pěkný lán světa, jak se nechala slyšet Hazel. Až na studium v chicagském Moodyho institutu pro biblická studia nikdy z domova nevytáhli paty a teprve před měsícem odjeli na Floridu, kde se nalodili na nákladní parník. A teď, po absolvování dvou letů byli tady, tisíce kilometrů od čistých kuchyní a společných večeří kongregace a konečně přistávali, ne však někde v oblastním centru, nýbrž v zapařené díře v džungli na březích Řeky duší! Jména jako Río de las Ánimas tu byla zcela běžná a Martina napadlo, že až se Hazel dozví, co znamenají v angličtině, bezpochyby se zhrozí.

Naproti jim zřejmě přišli obyvatelé a psi z celého města. Džunglí nevedla žádná silnice, a tak jediný důkaz existence vnějšího světa představovalo tohle letadlo, jež sem dvakrát týdně létalo přes Andy. Mužští a psi se shlukli v popředí, ženy a děti postávaly vzadu a všichni zírali, jak starý stroj trhaně zastavuje. Muži vypadali, jako když si z oka vypadnou. Všichni byli stejného vzrůstu a měli stejně utahané rysy: malí, hnědí, kníratí bosí míšenci v pyžamových kabátcích, rozedraných kalhotách a zplihlých sisálových kloboucích. Mezi ženami, které na sobě vesměs měly kartounové šaty, se sice daly pozorovat větši rozdíly, ale vyhlížely ještě utahaněji než zástupci silnějšího pohlaví; děti byly v hadrech. Všichni tvořili jeden veliký zástup, v jehož čele stáli hřmotný bledý chlap s pistolí u boku, růžolící mužík v bílé sutaně a světlovlasý člověk v šortkách a květované košili s krátkým rukávem. Měl hustý plavý plnovous, nohy doširoka rozkročené a mohutné pěsti v bok, ve tváři spálené sluncem široký úsměv. Jedině tihle tři byli obutí. Soudě podle fotografie, kterou Quarrierovi znali z Polí misijních, blonďák musel být Leslie Huben.

Martin si ho okénkem prohlížel. Huben se vesele zazubil a začal na ně mávat, a tak se poslušně usmál a pozdrav mu oplatil. Pak si sundal brýle, otřel je kapesníkem a začal přemýšlet, co všechno o něm ten druhý vlastně ví. Když se dveře nákladního prostoru rozlétly a osmahlý dlouhán v šortkách vykročil, aby jim mocně potřásl rukou, všiml si, jak se Billymu a Hazel začíná po tváři rozlévat výraz bázlivé úcty.

Huben, který o nich mluvil jako o „Quarrierovic“, takže Hazel po manželovi křečovitě šlehla pohledem a na okamžik přivřela oči, je představil Comandantovi Rufinu Guzmánovi, prefektu provincie Oriente. Autoritativně vyhlížející chlapík v bílé košili upjaté až ke krku a bez kravaty, jenž byl prvním prefektem, kterého „Quarrierovic“ v životě spatřili, spustil hlasitou květnatou tirádu a na Martinovo: „Buenas días, seňor,“ hrdě odpověděl: „Tády žikame ingliš!“ Hazel vysekl zdvořilou poklonu, vychrlil na ni vodopád vybrané kavalírské španělštiny a vůbec mu nevadilo, že je neoholený, má otevřený poklopec a táhne z něj kořalka. „Velice mě těší,“ odpověděla Hazel, zatímco její prsty si nervózně pohrávaly s kabelkou. Nakonec stiskl oficiální ruku na přivítanou Martin. Připadala mu jako vlhký gumový pytlík plný převalujících se oblázků.

Malý kněz, jehož nikdo nepředstavil, sledoval obřad se zjevným uspokojením. Stál celou dobu prefektovi po pravici a Martin se dovtípil, že ačkoli veleváženého Comandanta Guzmána doprovázejí na letiště oba, Huben a kněz spolu nemluví, a tak se v duchu tázal, zda mužík v bílé sutaně není onen „černokabátnický Protivník“, o jehož zdrcující porážce z ruky Hubenovy referovala Pole misijní. Pod zvídavými zraky Nepřítele si připadal čím dál nepříjemněji. Rozhodně se cítil hůř než on, jehož sice všichni ignorovali, ale jenž se přinejmenším dobře bavil. A jeho nepříjemný pocit ještě zesílil, když se na něj kněz zčistajasna usmál, napřáhl ruku a pravil: „Xantes.“

„Dobrý den, já jsem Martin Quarrier,“ odpověděl. „To je moje žena a syn. Billy, seznamte se, to je páter Xantes.“ Byl celý nesvůj, protože mu připadalo, že se vyjadřuje hrozně stroze a koženě, s úlevou však zaznamenal, že Hazel, unesena rituálem diplomatického protokolu, se nerozpakuje stisknout katolickou ruku.

„Je mi opravdu ctí,“ řekla.

„Omlouvám se, přátelé, vždyť já vás zapomněl představit,“ ozval se Leslie Huben.

„Dobrý den, pane páter. Už jste někdy viděl divokýho Niarunu?“ vyhrkl Billy.

„Niarunu? Ha, ha, ha, ha!“ zvolal El Comandante. To, co ze sebe vyrazil, však nebyl smích, ale slova: „Ha, ha, ha, ha!“ Martinovi ten výbuch připadal tak nesmyslný, že se musel usmát, když ale viděl, že kněz se usmívá také a Huben je oba zapškle pozoruje, odvrátil se, jako kdyby si chtěl odkašlat.

Za Hubenovou hlavou mu do oka padly nápisy na obou malých letounech odstavených na druhé straně dráhy. Na ocase stíhačky stálo

FUERZAS AÉREAS

a poďobaný trup letadélka nesl rozmáchlý nápis

Wolfie & Moon, Inc.
Války & demolice v drobném

Oboje dvířka malého letadla stála dokořán, jako by posádka vyskočila ještě dřív, než stroj zastavil, a prchla do džungle, aniž se namáhala vypnout zapalování. Musel se znovu usmát. Hubenovi, který sledoval, kam se dívá, zvedaly horké poryvy větru na hlavě šošolku. Hazel vyslala k manželovi varovný pohled a péro na jejím kloboučku se zatřáslo. Všichni čekali, až Quarrier začne zase dávat pozor. „Já jen… Víte, je to velice zvláštní,“ vyhrkl, pak ale vyprskl smíchy a bezmocně zapípal jako kuře: „Myslím to letadélko... no prostě, války v drobném!“ Usilovně se snažil nasadit vážný výraz. „Nějací Američané? To má být vtip?“ Znovu se rozesmál.

„Martine!“

Ohlédl se po otlučeném stroji. Vyzařovalo z něj, nebo spíš z těch pronikavě červených písmen, jakési znepokojivé fluidum, něco bouřlivého, rozesmátého a svobodného. Znenadání se mu sevřel žaludek, jako by vlétl do vzdušné kapsy, pocit však vzápětí zmizel a on si připadal zase normálně.

přeložil Šimon Pellar

ukázka ze strany 7 – 11
knihu vydalo nakladatelství FUEGO, Praha 2007