Peter Matthiessen, spisovatel volnosti

Většina starých lvů a ambiciozních velikánů literatury – Bellow, Updike, Cheever, Styron nebo Mailer – nás již opustila. Mezi osmdesátníky zůstává jediný autor, jehož lze k těmto velikánům řadit. Peter Matthiessen však nikdy nepoznal ohlas, který provázel tvorbu jeho současníků. Věnoval se s vytrvalostí a přesvědčením svému dílu celých šedesát let, napsal devatenáct knih, většinou zaznamenávajících jeho cesty za divokou přírodou nebo polemiky na obhajobu svobody, devět románů a sbírku povídek.

Poměrně malý ohlas, který jeho dílo vzbudilo, však neznamená, že prošlo zcela bez povšimnutí. Šest knih vycházelo na pokračování v časopisu The New Yorker, který velkoryse financoval řadu jeho cest. Několik jeho prací se ocitlo mezi bestsellery a získalo vysoká ocenění. Strom, na němž se zrodil člověk (1972) a Hráči na vinici Páně (1965) byly nominovány na Národní cenu za literaturu, Sněžný leopard (1978) a Země stínů (2008) tuto cenu získaly.

Peter Matthiessen se narodil roku 1927 v New Yorku. Na univerzitě v Yale začal studovat v roce 1947 a během studia ho jeden z profesorů přesvědčil k práci v CIA. Když mu pak CIA nabídla, že by mohl působit v Paříži, přijal, jak se později vyjádřil, „z čirého oportunismu”. Matthiessenův vstup do řad tajné služby byl poznamenán totální politickou naivitou, zatímco odchod provázela deziluze a znechucení. Jeho práce agenta spočívala převážně v žoviálním očerňování života zájmových osob, a to mu poskytlo dostatek času k psaní prvního románu, což byl hlavní důvod, proč toto zaměstnání přijal.

V roce 1951 se stal zakládajícím redaktorem časopisu Paris Review, aby získal krytí pro svoji činnost v tajné službě. Zanedlouho trávil více času prací pro tento malý časopis, dodnes vysoce uznávaný, než prací pro tajnou službu, a současně začali získávat jeho sympatie francouzští komunisté, kterým měl za úkol škodit. Když se jeho první dítě narodilo předčasně a po dvanácti dnech zemřelo, Matthiessen s manželkou usoudili, že příčinou byl stres, který byl důsledkem práce pro CIA. A když pak v roce 1953 jeho žena opět otěhotněla, Matthiessen dal ve službě výpověď. V téže době se natrvalo přiklonil k politické levici.

Matthiessenovo politické zaujetí pramení z potřeb jeho duše. Pouhé pomyšlení na republikány jej naplňuje odporem – zastánce divoké přírody Theodore Roosevelt je vzácnou výjimkou – a Matthiessen často neváhá s ostrými výpady proti nim. Od odchodu z CIA se celým svým životem obrátil nejen proti republikánským hodnotám, ale proti americkému životnímu stylu jako takovému, s jeho láskou pro všechno ještě větší, ještě rychlejší, proti americké touze mít všeho čím dál víc.

Obdivuje přírodní národy, které si vystačí s málem a netouží po věcech, které nemají, na rozdíl od nespokojené chudiny ve městech a indiánských rezervacích, produktu takzvaného pokroku. Zavrhuje křesťanství zejména pro jeho podíl na imperiálním dobývání světa a pro potlačování citových instinktů. V šedesátých letech jej hledání nových spirituálních podnětů přivedlo až k hojnému užívání halucinogenů, zabýval se náboženstvím amerických Indiánů a nakonec, po smrti své ženy Deborah, se obrátil k zen buddhismu. Napsal studii vybraných mistrů zenu a zprávu o vlastní cestě k zenu pod titulem Řeka devítihlavého draka (1985), podle zenových rituálů se oženil se svou třetí manželkou a stal se buddhistickým knězem.

Matthiessenovo rozhořčení nad bídným údělem černých, rudých a barevných je totožné s rozhořčením nad znesvěcováním přírodního světa. Uvědomuje si však, že utlačovaní lidé na okraji společnosti nejsou vždy nadáni vrozenou skromností a moudrostí, které by je stavěly nad kapitalistické kořistníky; kdyby chudí náhle zbohatli, píše, mnozí z nich by si patrně brzy osvojili všechny neřesti nového stavu. Proto je na osvícených levicových intelektuálech, aby dali hlas těm nejlepším z vyvržených. Jeho spisy nejsou přirozeně adresovány oněm chudým: píše pro dobročinné vzdělance v naději, že jeho zápal v nich probudí podobnou touhu po sociální spravedlivosti. Až příliš často však sklouzává do kazatelství, které má potrefit obvyklé podezřelé. Ve své nejvášnivější práci Sal Si Puedes (Uteč, kdo můžeš): César Chávez a nová americká revoluce (1969), sotva může znít neumírněněji a směšněji:

Za skutečnou zradu Ústavy a Listiny práv lze považovat přízemní materialismus, který přivedl nejbohatší zemi v lidských dějinách k tomu, že nechává žít třicet pět miliónů svých občanů v chudobě, že znečišťuje a ničí celý kontinent v honbě za ziskem korporací, že ve slabších zemích své hemisféry, kde jsou ohroženy americké ekonomické zájmy, potlačuje moderní obdobu americké revoluce a vnucuje jim „demokracii“, jež doma zahnívá, a to vše ve jménu antikomunismu, který je nejen přežilý, ale i klamný.

Byla to pochopitelně šedesátá léta a podobné neumírněnosti a směšnosti bylo víc; Matthiessena ale jeho radikální vášně stravovat nepřestaly. Nepříliš racionálně se rozehřívá nad globálním oteplováním stejně jako předtím nad antikomunismem, veškeré důkazy o opaku považuje za nesmysly a každého vědce, který pochybuje o klimatických změnách nebo o podstatném vlivu člověka na klima, vztekle obviňuje, že je placen ropným průmyslem. Když pak dojde na intelektuální obhajobu jeho politických vášní, je Matthiessen v úzkých: v zlobě přestává myslet a uchyluje se k floskulím.

Jak je tedy možné, že přes to všechno je Matthiessen považován za váženého a významného spisovatele? Naštěstí politická šikmá plocha zaujímá jen malou část jeho díla. Ve svých cestopisech většinou píše o světě, který miluje, a jeho popisy jsou oslavou tohoto světa dokonce i tehdy, kdy popisuje hrozivost přírody. Vypůjčíme-li si slova nejvyšší chvály od spisovatele města Henryho Jamese, v divočině patří Matthiessen k těm, jimž nic neujde. Vidí, slyší a čichá s nadpřirozenou ostrostí, a nad jeho nejlepšími díly se tají dech, jako bychom sledovali akrobatické kousky pilota, který bravurně vybere spirálu smrti. Nenajdeme lepšího pozorovatele zvířat ani nádhernější slova než v knize Strom, na němž se zrodil člověk: „Krok lva je lehký a plíživý, leopard udeří a svine se jako had; krok geparda je napjatý a smrtonosný, jako by šel za mstou.“

Dokonalé porozumění, k němuž se Matthiessen propracoval praktikováním zenu, znamená, že každý vjem je mimořádný, každý okamžik hluboce prožitý a stejně intenzivní jako okamžik následující. Zen a přírodu se mu podařilo nejlépe skloubit ve Sněžném leopardovi.

Zatímco Matthiessenova nerománová díla vyzdvihují čistotu přírodního světa, který miluje, jeho romány zobrazují zkažený svět lidí, z něhož by rád unikl; jsou plné tragiky a je z nich cítit znechucení nad lidským zlem a nízkostí. Jeho nejlepším románem je Daleká Tortuga, propracovaný formální experiment, ve kterém nicméně vyznívá znamenitý příběh poslední výpravy rybářského škuneru na lovu želv. Brutalita života na souši ostře kontrastuje s divokou nádherou Karibiku.

Matthiessenovým nejambicióznějším dílem je Země stínů (2008), románová trilogie, na níž pracoval přes třicet let. Neustálé návraty k tématům amerického rasismu a zkorumpovanosti, ničení přírody a divočiny však působí únavně. Trilogie mohla patřit k jeho nejlepším dílům, nebýt převahy politických vývodů nad uměleckým viděním světa.

Matthiessena odpuzuje ošklivost a shon moderní doby, a tak hledá útěchu v jednoduchosti; nenarodil se však mezi přírodními lidmi v deštném pralese ani jako buddhista v odlehlých horách, a hledání jednoduchosti ironicky znamená tisíce mil v nepěkných dopravních prostředcích moderní doby, jakými jsou lodě nebo letadla. Moderní civilizace je pro povahy jeho typu nehostinná a většinou nesdílí jeho zájmy, což je nepochybně důvodem, proč je jeho jméno poměrně neznámé, ačkoli si plně zaslouží významné postavení na krátkém seznamu předních amerických autorů současnosti.

Algis Valiunas,
převzato z Commentary, prosinec 2009 (redakčně kráceno)

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha