Právě vychází kniha Dimitrise Nollase Dávný nepřítel

Argyris Chionis        

Sifis K. na ten den, 21. listopadu, nikdy nezapomínal. Pro kohokoli jiného den jako každý jiný, pro něj však den, který obrátil jeho život na ruby. Oslavoval svou záchranu ve válce roku 1940 a hostil přátele a přátele přátel. Tak jsem se s ním také seznámil.

Bylo to koncem padesátých let. Tehdy jsem žádal o povolení k vystěhování do Německa a pomáhal mi v tom Jannis Allojannis, zaměstnanec vystěhovaleckého oddělení ministerstva práce. Jeden večer mi říká: „Pojď, zajdeme dnes na víno k jednomu kamarádovi, rád bych mu pomohl a on pořád odmítá. Ty máš papíry hotový, to by na něj mohlo zabrat.“ A tak jsem se s ním seznámil. S člověkem, který byl před válkou učitelem a teď pracoval jako soukromý zaměstnanec a jeho někdejší záchrana z neštěstí mu, namísto prospěchu, pěkně zamotala hlavu.

Stalo se to, když na jakémsi vršku u Korytsi před krytem své roty čekal na obálku, kterou měl  coby pošťák doručit praporu. Byl chladný, jasný podvečer a kousek od něj na balvanu jako na nějaké stoličce seděl voják a také čekal, až přijde na řadu jeho hlídka. „Hej ty tam, kamaráde,“ říká v jednu chvíli Sifisovi, „co kdyby sis se mnou vyměnil místo, to tvoje je pohodlnější.“ A protože Sifis, skutečně pohodlně usazený, se neměl k odpovědi, zopakoval: „Hej, co ty na to, vyměníme se?“

Jako by se předem domluvili, současně vstali a beze slova se přesunuli na místo toho druhého. Sifis si ještě ani nesedl, pozoroval toho horala se světle rudými vlasy naproti sobě a napadlo ho, že mu je podobný, když v ten okamžik sebou vojákova tvář prudce škubla dozadu a stala se jedinou zející ránou. Střela ho zasáhla přímo do čela.

„Sakra,“ zařval, „dostal to!“ Bylo to jeho vlastní jméno, které chtěl zakřičet, ale pěstí si ucpal ústa, nemohl se ani pohnout. Slzy mu tekly po tvářích a první, co ho napadlo, bylo pokřižovat se a děkovat Bohu, že je mezi živými. Stál jako přimrazený, s pocitem, že se dívá sám na sebe. Nemohl odtrhnout oči od místa, kde před chvílí odpočíval a kde teď leželo mrtvé tělo s tváří jako prázdné zrcadlo obrácené směrem k němu. Na koho vlastně střela mířila? „Tak už padej, Karakostasi. Spěchá to,“ křikl na něj kapitán a s pomocí saniťáka se jal odnášet mrtvého. Sifis, stále ochromený hrůzou, se naposledy ohlédl. Nemohl se zbavit pocitu, že je to někdo jiný, kdo se dívá na zkrvavenou hlavu jako do zrcadla. Jeho myšlenky se s příchodem tmy měnily v chaotické bludiště. Na koho mířila střela?

„Prostě jsi stál na tý správný misce vah,“ řekl jeden z hodovníků a pozvedl sklenici. Viděl jsem je všechny poprvé v životě. Řečník dodal, „Boží Prozřetelnost, chápeš, co chci říct?“ Sifisovi bylo v té době kolem čtyřicítky a byl to bohabojný člověk, i když občas neodolal pokušení. Jak jinak vysvětlit, že po tom, co ho potkalo takové štěstí, místo co by žil spořádaným životem a děkoval Bohu, začal slavit. Nejdříve jednou za rok, potom dvakrát do roka a nakonec každý měsíc. Rozhazoval své úspory na stále častější oslavy výročí, a dokonce i v těžké době okupace, kdy slavil jen jednou za rok, si dokázal najít způsob, jak sehnat slanečka, olivy nebo rozinky k láhvi vína, aby učinil díkůvzdání zadost. Nechal školu, sem tam si přivydělával ve starém autobazaru a pomalu projedl celý dům. Okupace a občanská válka, která následovala, nic nezměnily na jeho názorech na ostatní lidi, černé či rudé, to bylo jedno. Stále nepřítomný v cizím světě. Proto mu Allojannis, nejspíš marně, radil, aby se sebral a odjel.

„Každý pěkně na svým místě,“ odporoval Sifis. „Viděls, co se stalo, jak dopad ten kluk, co si chtěl vyměnit místo.“ Nalil ze džbánu všem okolo a dodal, „Tak na zdraví, na jeho památku.“

„Jo, jenže tobě ta výměna zachránila život. Proto ti říkám, udělej si ty papíry a odjeď dělat do Německa,“ trval Jannis na svém.

Pocítil jsem potřebu něco říct, i když ve skutečnosti i já jsem se rozhodoval jen s těžkým srdcem. Ten člověk ale vypadal, že za chvíli skončí na ulici, jestli bude takto pokračovat. Tak jsem přece jen řekl: „Tolik lidí odjíždí, asi vědí proč.“ Znělo to hodně rozpačitě, sám sobě jsem nevěřil.

„Nevědí vůbec nic,“ řekl smutně a jeho slova zněla jako povzdechnutí. „Víš, co je největší problém? Všichni ti lidi, co nemůžou zůstat sedět na zadku a pobíhají sem a tam, celí roztřesení běží naproti střele, která na ně čeká. Já si na ni radši počkám tady.“ Z jeho slov bylo těžké rozeznat, jestli oslavuje svou záchranu, nebo truchlí nad tím, že jej nepotkala smrt.

Když jsme se loučili, řekl: „Tak zase za rok.  A ty, ať seš kdekoli, dej si tento den skleničku na všechny, co se neumějí rozhodnout. Na jejich zdraví nebo památku.“

Setkal jsem se s Allojannisem o mnoho let později, když jsem se vrátil s plícemi zničenými vzduchem Porúří a navštívil tu stejnou tavernu, kde se scházeli. Sifis K. už mezi kamarády nebyl, ale ti na něj pořád vzpomínali. V posledních letech to s ním bylo čím dál horší. Jednou seděl na lavičce, a když se slunce posunulo, přesedl si i on. Prohnilé dřevo ho neudrželo, spadl dozadu a zůstal ležet na místě. „Je to šílený, když to tak vezmeš,“ řekl Allojannis. „Takhle si zachránit život a pak ho úplně promarnit. Jako by dostal špatný vzkaz.“

„A my, co jsme dostali rádoby ten správný, k čemu myslíš, že nám to bylo? Kolo osudu stejně nezastavíš, tak co s tím?“ řekl jsem. Po tolika letech v cizině jsem nemohl zapomenout na Sifise a na to, jak čekal na svou střelu.

Dimitris Nollas

Glossa 30/1/2007