Proč číst Papadiamandisovy povídky

Mezi různými zprávami, které nám zanechali o Papadiamandisově životě jeho současníci, vedle svědectví, které nám poskytuje jeho vlastní dílo, mezi tím vším, co vytváří obraz jeho osobnosti, nás zaujme spisovatelův dialog s ředitelem jedněch novin. V závěru jejich rozhovoru, když mu nový zaměstnavatel oznámil výši odměny, se Papadiamandis zamyslel, jako by začal v duchu počítat. A protože spisovatel neodpověděl ihned, tak jak si to tehdy i dnes žádají dohody o financích, pomyslel si pan ředitel, že se mu částka zdá příliš nízká. Neváhal tedy a hnán touhou spolupráci zpečetit, zeptal se opatrně, odhodlaný podle odpovědi částku navýšit: „Není to málo?“

V tu chvíli se spisovatel vymanil ze spleti svých myšlenek (které ředitel mylně považoval za propočty), aby mu oznámil, že nabídka je pro jeho potřeby více než dostačující. „Je to moc“, řekl podle zpráv, které se nám dochovaly.

Papadiamandisovy povídky v nás vyvolávají pocity nostalgie a láskyplné vzpomínky na čas, který patří k osobní historii každého z nás, ať jsou naše osudy jakékoli. Na skutečnost, že jsou součástí každé lidské duše, často zapomínáme a ponecháváme je pouze světu literatury, kde, jak víme, se s nimi budeme neustále setkávat.

To, co nás však na Papadiamandisovi okouzluje a současně děsí, je tušení, že celý tento svět, stařeny a starci, ztroskotanci a lichváři, sedláci, služebníci Páně a napravení hříšníci, ale i neznabozi a ďáblovo plémě, lidé žijící v utrpení a bídě, pijáci, lidé poznamenaní nešťastnou láskou, zkoušení osudem, ale přesto Bohem milovaní, lidé ze vzpomínek na bezstarostné dětství, tedy celý tento pestrý obraz lidského pokolení, nepatří minulosti, ale je součástí dnešního Řecka, alespoň jedné z jeho tváří. Tou druhou jsou lidé, kteří dobře vědí, co dnes hýbe světem, kariéristi a prospěcháři. I ty známe z autorových povídek.

Hlavní poselství spisovatelova díla i života (protože jedno od druhého v tomto případě nemůžeme oddělit), to, co nám ukazuje veškerou bídu ale i provokativní krásu našeho bytí, je to tiché, bezradné a neslýchané „Je to moc.“ V době, kdy honba za požitkem strhává každého z nás jako bahno valící se řeky hltající peníze, stále více peněz a požitků, si Papadiamandis uvědomuje, kam se většina z nás, ať už vědomě, či ne řítí, a má odvahu se vzepřít:

 „Nemůžete, nedovolím vám, abyste mě ošálili, abyste mě chytili do pasti. Já si stojím na svém.“

Tímto životním postojem Papadiamandis říká (a uvádí nás tak všechny do rozpaků): pokud nebude přerušen tento bludný kruh, pokud se nezastaví mašina chrlící stále více potřeb, které lze ukojit jen a jen penězi, a jejímž otrokem se pomalu stávám, nenajdu nikdy klid.

„Je to moc.“

Pokud je něco z Papadiamandisova světa pro dnešního čtenáře hůře pochopitelné, je to omezení potřeb na věci nejnutnější. Duše tak získá svobodu a vydá se jiným směrem než do „ráje“, který nabízí život utopený v materiálním bohatství. A to může současného člověka vyděsit více než sklopená hlava a život na kolenou.

Za vůní kadidla a zpěvem žalmů, za jazykem, který prozrazuje vzdělání a bohaté zkušenosti pisatele, se skrývá člověk, který odmítá pochopit, co je podstatou dnešního světa: burza, finanční podvody, stále modernější požitky, tedy to, co pohlcovalo a pohlcuje člověka tehdejšího i dnešního, to, co udávalo a udává směr a co nás činí čím dál nenasytnějšími.

Proto jsou Papadiamandisovy povídky čteny stále méně přesto, že svět, který zobrazují, je hluboce zakořeněn v našem kolektivním nevědomí. Nevadí, i v době, kdy žil, neměl mnoho čtenářů. Neměl a nemá jich mnoho právě proto, že se jeho dílo týká pravé podstaty literatury: v moři lhostejnosti a rezignace je signálem, výkřikem: Jsem tady a stojím si za svým přesvědčením.

„Je to moc.“ Spisovatel, který žije ve společenství s ostatními lidmi, ale nedovolí jim, aby jej strhli s sebou, střeží svou duši jako kostelní svíci, která nesmí zhasnout. A právě spása vlastní duše je hlavním smyslem jeho díla, proto z něj cítíme vůni svatých ostatků, a to je také důvod, proč se autorovi daří uchovat si nezávislost na společnosti i hmotném majetku, nepodlehnout tomuto novodobému otrokářství. A pokud toto gesto, tento čin pomůže i jiným, tím lépe (ať už jde o žáka-čtenáře nebo vydavatele-zaměstnavatele). Proto je také připraven, nechat se oklamat kýmkoli a dokázat tak, jak naprosto scestné je vydavatelovo „Není to málo?“. Náš spisovatel by mohl být oklamán i tím nejposlednějším hokynářem, protože miluje, a kdo miluje, je připraven snášet příkoří. Předpokladem skutečné lásky je přehlížení hmotného světa.

Dimitris Nollas
přeložila Nicole Votavová Sumelidu

Řecký spisovatel Alexandros Papadiamandis (1851-1911), syn pravoslavného kněze z ostrova Skiathos je autorem realistických povídek, ve kterých se zabývá především otázkou viny a trestu, vztahem jedince a společnosti, lidského a Božího řádu.

Náměty čerpá ze života chudých venkovanů svého rodného ostrova. O něm samém je mimo jiné známo, že žil v chudobě a jediným zdrojem obživy mu byla literatura, stal se tak prvním řeckým „profesionálním spisovatelem“.