Šedá eminence české kultury

Málokomu se podařilo dokázat v životě tolik, co Vladimíru Justlovi, který zemřel, do svých posledních dní činorodý a pln plánů, v požehnaném věku jedenaosmdesáti a půl roku, byť se až do důchodového věku netěšil ani trochu přízni panující moci. Málokdo měl tolik obdivovatelů a žáků, ač své rozsáhlé a hluboké vzdělání mohl po dlouhá desítiletí uplatňovat jen jako nakladatelský redaktor, jako publicista a jako konzultant a porotce soutěží uměleckého přednesu (a jen pár let jako i formální šéf poetické vinárny Viola); přednášet na vysoké škole mohl až od devadesátých let, nejprve na pražském DAMU, 1993 dosáhl docentury na filozofické fakultě Ostravské univerzity. Jen s málokým bylo možné za všech režimů mluvit zcela otevřeně jako právě s ním, pravidelně vstřícným a věrným své zásadě „slyšet se navzájem“. Na málokoho může v dobrém vzpomínat tolik autorů, divadelníků, recitátorů, ilustrátorů a lidí pečujících o českou kulturu po celé zemi české, moravské a slezské, ačkoli nelichotíval a býval přísný i na přátele. A o málokom se dá oprávněně říci, že byl šedou eminencí naší kultury především slovesné.

Byla dlouhá doba, kdy rozhodující místa měla za to, že nemůže vést jako umělecký šéf Violu, naladěnou často co nejhlouběji, nominálně musel být v čele někdo přijatelný, ale ve skutečnosti ji Vladimír Justl řídil stále. Nesměl zastávat žádné vedoucí funkce často ani v porotách festivalů poezie, natož ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, přezvaném roku 1965 na Odeon, kde pracoval jako redaktor v letech 1954-1990, ale přesto poroty, v nichž byl řadovým členem, visívaly mu na rtech a soudily většinou v souladu s jeho míněním; a knihám, které redigoval, ale často i inicioval, vtiskoval podobu v míře tak výrazné, že by někdy nebylo přehnané myslet na jeho spoluautorství.

Vladimír Justl opakovaně dokazoval, co většině jiných, méně vzdělaných i vzdělanějších, je zpravidla odepřeno: jeho jasná názorová vyhraněnost (byl věřící katolík, v bohemistice žák Oldřicha Králíka, z básníků ho fascinovali nejvíc Holan a Halas) mu nebránila trvale se přátelit i s nevěřícími, často spolupracovat s badateli vědecky jinak orientovanými, hlásícími se například ke strukturalismu, a s porozuměním vydávat i vykládat básníky úplně jiného typu a poetiky, než jakými byli jeho básničtí miláčci. A tak kromě množství reedic a edic Holanových prací předtím netištěných a kromě dvou základních knih, jimiž se po tvrdé kritice z roku 1950 mezi hojněji vydávané básníky konečně vrátil František Halas (Básně a Magická moc poezie, oboje v ediční spolupráci s Janem Grossmannem) opakovaně (v letech 1958, 1968, 1985, 2008) edičně připomínal Konstantina Biebla, podobně často i Vítězslava Nezvala aj.

Mezi knižně publikující autory vstoupil roku 1960 důkladnou a svěže napsanou monografií V. K. Klicpera; jeho další knížka (Bratři Mrštníkové, 1963) už byla celá zaměřena k práci pro divadlo. Jako nakladatelský redaktor, editor, literární historik, publikující studie hlavně v knihách, které připravoval k vydání, a ve výborech, které uspořádal, zabýval se po celý život českou poezií, ale i prózou (počínaje 1956 Rybářskou knížkou Jiřího Mahena a konče Spisy Josefa Škvoreckého, které začaly vycházet roku 1991 a Spisy Františka Langera 2000-2008). Už v šedesátých letech, uprostřed nichž se stal šéfem Violy, naplno však propadl své dávné lásce k divadlu a uměleckému přednesu; svými sborníky Slyšet se navzájem (1966), Slovo a hlas (1979, 1983 a 1988), Ano, slyšet se navzájem (1985) a Slovo tělem učiněné (1993, s J. Kutinou) přispěl ke kritické reflexi, jakož i k teoretické kodifikaci oboru český umělecký přednes, a to možná podstatněji, než kdyby sepsal jako protějšek k proslulému už Levého Umění překladu a k Cigánkovu Umění detektivky velkou knihu Umění uměleckého přednesu.

To umění trpělivě a soustavně vedl ke stále vyšší úrovni takříkajíc osobně na festivalech a soutěžních přehlídkách jako pozorný, přísný i vlídný porotce v Poděbradech (kde soutěží profesionálové), na Wolkerově Prostějově (celonárodní přehlídka amatérské recitace a divadel poezie), na valašskomeziříčském Moravském festivalu poezie i jinde, ale také ovšem ve Viole, kam se na Holanovu Noc s Hamletem i na mnohé další pořady chodilo nejen jako na mimořádný zážitek, ale i jako příklad, jak poezii přednášet a inscenovat. Své výsadní místo si Viola pod Justlovým vedením vydobyla ve velmi ostré konkurenci; vznikla a prosadila se v době, kdy i menší města měla hned několik malých divadel poezie a všechna bývala vyprodaná. Období zvláštní obliby divadel poezie po letech skončilo, Viola však přežila, podobně jako se součástí kulturní Prahy stalo už natrvalo divadlo písní Semafor, v jehož umělecké radě nikoli náhodou působil také Vladimír Justl.

Justlovo úspěšné úsilí o kultivaci živého slova se organicky doplňuje s činnou úctou k velkým osobnostem českého divadla. Řadu z nich vyprovokoval Justl k memoárům; tu od sedmdesátých let navazoval na odkaz Jiřího Mahena, jemuž se podobal i širokým rejstříkem kulturní aktivity a vzácným smyslem pro začínající básníky a prozaiky. K Mahelovi a později Halasovi chodili se svými rukopisnými prvotinami mnozí pozdější slavní básníci. Už od šedesátých let se podobně chodilo za Justlem, který ostatně pracoval v mnoha porotách básnických a literárních soutěží od ostravské Generace až po Seifertovy Kralupy. Dá se čekat, že básníci kdysi mladí, které vždy vnímavý a taktní Vladimír Justl povzbudil svými poznámkami k jejich „okusům“ a také je někdy představil publiku ve Viole a jinde, časem vydají svědectví o této důležité součásti Justlovy práce.

Vladimír Justl po celý život měl to, čemu se nyní říká charisma, uměl mluvit a jednat s lidmi, uměl je získat pro své záměry. Jen tak se mu mohlo podařit, co by jiné nedokázali: nejenže prosadil, že za poměrně příznivých poměrů roku 1965 započaly vycházet jedenáctisvazkové Sebrané spisy Vladimíra Holana, ale že dále vycházely i v méně vlídných dalších dvou desetiletích, takže monumentální dílo bylo roku 1988 dovršeno svazkem, jehož součásti je i Justlův spolehlivý, věcný a namnoze objevný životopis básníka. V době jinak (tržně) tvrdé dokázal Justl, aby během pouhých devíti let 2000-2009 vyšly Spisy Františka Langera, v němž Justl od mládí spatřoval noblesní osobnost, jejíž dramatickému a prozaickému dílu se nedostává zaslouženého zájmu. Právě uměním úspěšně dokončovat rozsáhlé kulturní projekty se Justl vymyká vžité české praxi slibných začátků a méně slavných konců.

V knize rozhovorů Jiřího Holého s Vladimírem Justlem Ozvuky času... (2007) Justl vzpomíná na mnohé své učitele na školách i v životě a mimoděk na mnoha místech s neokázalou skromností prozrazuje, jak a proč se mu dařilo uskutečňovat svá předsevzetí, i když tomu doba, totiž mnozí nepřáli; tato mocná šedá eminence české kultury měla a má mnoho přátel, z nichž někteří budou určitě pokračovat v díle: v oboru uměleckého přednesu to bude a už vlastně je Justlova žena, herečka Marta Hrachovinová, v ediční přísnosti, rozvaze a odvaze zejména profesor Jiří Holý, už za Justlova života hlavní redaktor reprezentativní České knižnice.

Na obálce Ozvuků času... je fotografie zamyšlené tváře Vladimíra Justla. Až dojde k novému vydání této pozoruhodné knihy (tak jako už došlo k rozšířené reedici Holanových Sebraných spisů), měl by se na tom přebalu objevit i snímek jiný: Vladimír Justl spokojeně a tak trochu spiklenecky se usmívající, tedy druhá tvář velké šedé eminence české kultury. Má právo se usmívat, podařilo se mu uskutečnit, co si předsevzal. Úsměv mu otvíral cestu k lidem a dílu; patří k němu.

Milan Blahynka

Vladimír Justl byl jedním z porotců soutěže o Cenu Waltera Sernera 2010, foto z vyhlašování vítězů na Nové scéně Národního divadla

copyright © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha