Šelest tuše

Co je to čínská tuš? Pořád ty recepty na staré chutě, už toho máš dost! Je to prostě látka k znovunalezení.

Když se mladý Gao Xingjian učil psát, zcela přirozeně mu matka do ruky vložila tradiční malířský materiál: rýžový papír, čínskou tuš – tyčinku sazí z borovicového dřeva slepených pryskyřicí, a štětec s delšími, měkkými zvířecími chloupky. V čínské kultuře se malba a písmo objevují ve stejném materiálním a fyzickém kontextu. Už proto, že se výuka velkého počtu ideogramů, význam nesoucích obrazů, musí rozložit do několika let – písmo je tedy v zásadě složeno z abstraktních obrazů, a také proto, že klasická čínská malba zahrnuje písmo jako svoji součást v podobě estetické paraboly. V aspektu čistě fyzickém znázorňuje čínská malba lehkost a virtuozitu ukrývající se již v samotných materiálech – tekutost, živost tuše precizně nanášené měkkým, ale poslušným štětcem a rychle vstřebané do papíru. Základní podmínkou je naprostá jistota gest, není zde místo pro pochyby, ty by hned prozradily nervozitu, omyl, úpravy. Nezbytná virtuozita a mistrovství pramení již v počátečním pojetí, myšlence přenášející se do slovní a vizuální koncepce, která se v rychlosti odvíjí na křehkém listu papíru. Pro Gao Xingjiana, mistra slova a obrazu, malovat ovšem znamená naprosté osvobození od slova. Ve své tvorbě nikdy tyto dva způsoby vyjadřování nemíchá. Může malovat celé týdny bez přerušení, často za poslechu jedné muzikální skladby, kterou si znovu a znovu přehrává. Malba mu umožňuje na čas vystoupit z jazyka a pustit se do prohledávání další hory duše. Proto se na svých obrazech vyhýbá kaligrafii, slovům nebo symbolům. „Odhoď všechny koncepty, povolej zpět svoji duši, maluj zen a všechno to, co proudí za hranicí slovního vyjádření.“

Z tohoto úhlu pohledu lze říci, že Gao, ať už svojí psanou nebo malířskou tvorbou, se vždy snaží dostat blíž k sobě a že si dokázal v obou oblastech vybudovat naprosto nezávislý výrazový prostředek. Oba mu navíc umožňují vytvořit si svůj vlastní jazyk, kterým v nahlížení do svého vnitřního života dosahuje za vyslovitelné. Oba mají každý své bohatství, ale navíc dokážou zprostředkovat nejen zážitky země poznamenané politickými tragédiemi, ale mají i tu drzost, že se nebojí spojovat východ se západem, a tak přesáhnout úděl čistě individuální. Gaovy tuše dostaly postupem času dimenzi formálního jazyka, v Číně dosti netradičního, ale jeho řeč zůstává věrná vzpomínkám, zkušenostem a myšlenkám o životě v rodné zemi. I přes mizející obrazy vzpomínek se dokázal vrátit k Číně, zemi své „ztracené duše“ a napsat Horu duše (Taiwanu,1990). Když se pak usídlil ve Francii, píše Moji vlastní bibli  (Taipei, 1998), na základě vzpomínek z vlasti ztracené a zatracené.

Denis Molčanov

publikováno 14. prosince