Veškeré tajemství Libanonu

Příběh dvou mužů a jedné ženy se odehrává v Bejrútu. Obklopuje nás tajemství mezi pravdou a lží, realitou a fantazií. Elias Khoury vykresluje na politickém pozadí kaleidoskopický portrét Libanonu, v němž je konec přepisování vlastní historie v nedohlednu.

Příběh začíná tam, kde vlastně končí; a kde zároveň nekončí. Neboť historie není jen jedna a pravda se nepřestává přepisovat podle lidí - podle pohledů, představivosti a potřeb každého jednotlivce. Tak jako se spojují noci Šeherezády, která nikdy neukončí příběhy, které vypráví. Tak Elias Khoury otevírá ve svém románu velkou většinu kapitol slovy: „A takto začal onen příběh.“ Jisté „bylo nebylo“ přizpůsobené potřebám modernity, nejednotného Libanonu a jeho nekonečné války.

Elias Khoury to vysvětluje slovy: „V Tisíci a jedné noci je příběh vyprávěn několikrát a systematicky se otevírá příběhu dalšímu. Není konce, jen náznaků konce. Je to kniha, která nekončí. A nekončí přesně proto, že příběh začíná. Chtěl jsem nalézt moderní přístup, který si osvojí tuto vizi vyprávějící identity.“

Identita postav z Truhlice tajemství se přetváří vždy, když příběh znovu začíná. Útlak a nespravedlnost se z různých úhlů pohledu jeví naprosto jinak, stejně tak jako věci úchvatné a lidsky citlivé. Autor vše opírá o předky a vlastní osud.

Děj románu začíná v Bejrútu na samém počátku občanské války v roce 1975 smrtí Ibrahima Nassara a pokračuje útěkem jeho rozzuřené milenky Normy Abdelmassih, která udržuje paralelně vztah s obuvníkem Hannou Salmânem. Oběma mužům Norma tvrdila, že právě on byl jejím prvním.

Tajemství plodí tajemství a bere nás napříč celým Libanonem, Sýrií až do Kolumbie. Tajemství krmená pravdou, která nakonec možná neexistuje, se množí s intenzitou vyprazdňující se Pandořiny skříňky.

„Norma nebyla tajemstvím ani pro jednoho z nich, byla tajemstvím pro sebe samu. Tajemství je to, co je zároveň skryté i zjevené, co je zatajované pro jedny, jen aby bylo druhým odkryto, a nestává se příběhem, dokud nezmizí první i druzí.“

O něco později se vypravěč ptá: Jaká část je pohádka? A kde je pravda? Jako kdyby se ptal po identitě své vlastní země. Jako kdyby se tázal: Co se vlastně stalo? Přestože se stal Libanon státem po první občanské válce v roce 1860, nestal se jednotnou zemí. Třenice, rozbroje a nakonec i další války vedly k rozervání…

Podobné rozervání postihlo i postavy románu. Příběhy jako vystřižené z galerie křivých zrcadel. Tři hrdinové a dvacítka vedlejších postav se dohromady přerodí v realitu – ať je to Ibrahimův sen o imigraci po vzoru jeho předků, kteří uprchli do Kolumbie. Nebo sen nepřiznané kurtizány Normin, která své milence svádí jako Bejrút muže, kteří ho tvoří a ničí.

Elias Khoury nechává čtenáře zmítat se mezi příběhy, jež se znovu a znovu prolínají, překrývají, ruší a vyvstávají jako v nekonečném víru, kde žádnou realitu není možno uchopit holou rukou.

přeložil Tomáš Kopečný

Související články:

Brána slunce | Jalo