Význam Herty Müller

Po mírových dohodách z roku 1919 byla rakousko-uherská provincie Banat rozdělena mezi Rumunsko a Jugoslávii. Malá část zůstala Maďarsku. Člověku sledujícímu území z letadla nicméně připadají všechny malé i velké vesnice stejné; hlavní silnici protínají v pravém úhlu vedlejší ulice a cesty. Domy za sebou táhnou rozlehlé zahrady.

Vesnice byly navrženy po Tureckých válkách. Vznikly na prázdné zemi, kterou často bylo potřeba vysušit a zkultivovat.

Pouze ze země je možné si všimnout, jak jsou jednotlivé osady odlišné: styl dveří a kostelních věží napovídá, kterou z vesnic osídlili Maďaři nebo Rumuni, Srbové, Němci, Slováci, Bulhaři nebo dokonce Rusíni (osadníci sem byli zváni z celé střední a východní Evropy). Země je zde tak rovná, že působí obrovsky (Karpaty nejsou ničím větším, než stínem na horizontu). Někteří proto oblast vidí jako utiskovanou. Půda a její vesnice jsou blátivé, když prší a prašné během dlouhých letních lét; auto jedoucí po silnici deset mil daleko rozhání prach takovým způsobem, že hned připomíná filmové westerny. Farmy jsou postavené z hlíny. Ztrácejí svůj tvar ihned poté, co je obyvatelé opustí – hlína se rozpustí zpátky do planiny.

Byla to jedna z těchto vesnic – Nitzkydorf v Rumunsku, místo, kde se rovina začíná měnit ve zvlněnou krajinu - kde Herta Müller vyrostla.

Narozená do exilu; dalo by se říct narozená skoro jako vyhnanec.

„Byly čtyři/ odpoledne / bylo mi pět / I jako dítě byla jsem třicátnicí,“ píše ve prozaické básni. Není překvapením, když dospívající jedinec, nebo dítě brojí proti zvykům vesnického života. Ale v padesátých letech byl tlak v místech jako Nitzkydorf mnohem větší. To kvůli nedávným událostem, o kterých lidi mlčeli.

Pro mnoho zdejších mužů byla dřív služba v německé armádě nebo jednotkách SS „privilegiem“, uděleným díky smlouvě mezi Rumunskem a Německem. V lednu 1945 byla většina německého obyvatelstva deportovaná do táborů v SSSR (ostatní byly později odsouzeni k nuceným pracím v samotném Rumunsku)

Tyranská vesnická zdrženlivost vstoupila do ještě krutější symbiózy s komunistickým režimem bezútěšných desetiletí Ceausescovy vlády. Müller ve svém románu „Cestovní pas“ popisuje učitelku z mateřské školky, jak vysvětluje svému dítěti „Každé dítě má své rodiče. Stejně jako je otec v domě, kde žijeme, je soudruh Nicolae Ceausescu otcem naší země. A stejně jako je matka v našem domě naší matkou, je soudružka Elena Ceausescuová  matkou naší země… všechny děti milují soudruhy, protože jsou jejich rodiči.“

Ve vymyšlené vesnici, jež se objevuje v jejích brzkých románech a příbězích, nejsou jen starosta a vesnická pošťačka spolupracovníky Securitate (rumunské tajné služby). Své pozice tam za sex zneužívá i kněz (obstarává dokumenty potřebné k emigraci). Nedůvěra tam proniká i do těch nejintimnějších vztahů a všechny vazby jsou podkopané a poničené.

Herta Müller se v exilu ocitla hned dvakrát: nejdříve ve své rodné vesnici a pak v Rumunsku – dokonce ještě předtím, než odešla v roce 1987 do Německa. V reportáži psané o cestě do Maramureshe v severním Rumunsku naráží do památníku deportovaným Židům z oblasti. Poznamenává: „Žádný průvodce se o monumentu nezmiňuje. Cítím se zahanbená svým německým otcem a pak nedůstojným a podvodným tichem Rumunské historie.“ Titul díla zní „Kdekoliv, kde člověk viděl smrt. Letní cesta do Maramureshe“. Věta je dokončena až na samém konci: „Zatím, všude, kde člověk viděl smrt, se cítí, tak trochu doma“. Müller nepředkládá ve svých esejích a románech zrovna pohodlnou představu. Ale jen málo současných spisovatelů se může srovnávat s jejím porozuměním totality a vlivu korupce a diktátorství. A málo z nich je navíc schopno vše podat tak poetickými slovy. Slovy, která se dostanou pod kůži a uloží se v myslích čtenářů.

Oceněním Herty Müller Nobelovou cenou za literaturu dosáhla Švédská Akademie dvou věcí; znovu odmítla anglo-centrismus anglofonního světa, se všemi jeho poněkud omezenými definicemi ohledně dobrého psaní. A zároveň rozšiřuje naše chápání Evropy. Možná to vše souvisí s neschopností západního světa spojit se s evropskými literaturami, které ta anglická – se všemi svými výhodami a možnostmi anglického jazyka – ukazuje jako nejvíc provinční.

pro The Guardian Martin Chalmers