Aline Kominsky-Crumb v rozhovoru se čtenáři listu Guardian

Eric: Patřím k liberálním Američanům. Měl bych se odstěhovat do Francie?

Aline Kominsky-Crumb: Kvalita života je tady obecně lepší. Lidé tu jsou méně puritánští. Ale nesmíte na ně spěchat, a radši se nejdřív naučte francouzsky.

Ben Hall: Jak jste si zvykli na život ve Francii? V čem byly výhody a nevýhody během prvních let?

AKC: Náš nejtěžší úkol byla integrace naší dcery Sophie do života v malém francouzském městě. Rozdíly ve vyučovacích metodách a zásadní odlišnosti v postojích nás v prvním roce dost trápily. Pak už to bylo dobré. Robert se nikdy nenaučil plynně francouzsky, ale on stejně nerad moc mluví!

Hugo Baron: Milá Aline, vy a váš manžel jste se navzájem ve svých pracech zvěčnili. Když na sebe navzájem myslíte, má to podobu komiksů? Dáváte přednost svému vlastnímu zpodobení nebo manželovu? A on dává přednost svému zobrazení vás nebo vašemu? Jestli mi rozumíte, moc by mě to zajímalo.

AKC: Někdy se i ve svém reálném životě tak trochu vžíváme do stereotypu rolí „George Burnse a Gracie Allenové“. Pravidelně se to stává, když nás třeba pošlou na filmový festival v Cannes. Naše společná práce je obecně větší zábava a menší utrpení než individuální tvorba.

William Jansen: Sotva lze uvěřit, že kresby, které jsme nedávno obdivovali v New Yorkeru, kreslily dvě různé ruce, vaše a vašeho manžela. Dva mozky, to ano. Ale samozřejmě musím věřit všemu, co je psáno. Můj dotaz: objevili jste nějakou novou poezii, která by vás oslovila? Těším se na vaše další zajímavé práce v New Yorkeru.

AKC: Spousta lidí se domnívá, že Robert kreslí nás oba a píše i moje texty. Ve skutečnosti máme dost účinný systém spolupráce – oba nakreslíme kompletní stránku tužkou, každý svoji půlku, pak každý svoji půlku vybarví tuží a nakonec si stránky vyměníme. Těší mě, že se vám výsledek líbí. Brzy uděláme další.

Garry Weston-Webb: Myslíte, že byste něco dělala hodně jinak, když se podíváte zpět? Už déle než třicet let sleduji všechno, co děláte, dnes už mám slušnou sbírku komiksů, kterou z pochopitelných důvodů odmítám půjčovat svým dětem, kterým je 12, 11, 6 a 3 roky. Musím říct, že to, co jste si v životě vybrala jako své povolání, mi připadá logické, a tak se ptám, když přihlédnu k vašemu prohlášení, že se sebou nejste spokojená, udělala byste opravdu něco jinak?

AKC: Dřív bych přestala s drogami a pitím, kdybych věděla, oč líp se budu cítit střízlivá!

Lou: Ahoj Aline, jmenuji se Louise a jsem z jižní Anglie. Ráda bych vám položila prostou otázku: když jste se seznámila s Robertem, co jste si myslela o jeho metodě, kdy v zásadě zaznamenává život ve stylu komiksu? Připadalo vám to divné, nebo zábavné? Pracuji na univerzitě na projektu, který se zabývá komiksy Harvey Pekara a Roberta, a ráda bych získala co nejvíc inspirace, abych si mohla vést vlastní deník o svém životě. Vedu si ho už šest týdnů a zajímá mě jakákoli inspirace, která by mi mohla pomoct.

AKC: Já jsem vlastně kreslila autobiografické komiksy ještě předtím, než jsem potkala Roberta. Hodně jsem ovlivnila styl, jakým zaznamenává svůj život. Ovlivňovali jsme jeden druhého v tvorbě mnoha způsoby. Co se týče inspirace, neromantizujte si sama sebe, ani se neglorifikujte. Buďte na sebe tvrdá - je to prospěšné pro vás i pro ostatní.

S.Scott: V jednom dokumentu jsem si všiml, že Robert popírá, že by pro něj nohy představovaly fetiš. Já osobně bych řekl, že je spíš posedlý všeobecně nohama a zadkem. Přesto nedávný článek v Guardianu tvrdí něco jiného. Trpí Crumb fetišem nohou?

AKC: Nohy a zadek jsou pro něj jednička. Nelíbí se mu tlusté ženy. Má rád svalnaté, silné ženy, fyzicky i psychicky!! Má hodně vyhraněný vkus, co se týče bot, ale neřekla bych, že jsou pro něj nohy fetiš.

Jenni: Milá Aline, líbí se mi „Dirty Laundry“ a chápu, že vypsání vlastních problémů na papír může působit léčivě, ale zajímalo by mě, jestli někdy nejste na rozpacích, když ve své práci tak detailně líčíte vlastní život?

AKC: Snažím se nemyslet na skutečnost, že jsem nakreslila sama sebe na záchodě. Říct úplně všechno je jakési nutkání - nemůžu s tím nic dělat, prostě s tím musím žít. Čím jsem starší, tím míň se starám, co si o mně lidé myslí.

Stephen: Ahoj Aline, mimoto, že jsem velkým obdivovatelem neuvěřitelného Crumbova kreslířského nadání, dostalo se mi nedávno do rukou CD s kompilací Hot Women. Chystáte se s Crumbem vydat další ze své sbírky starých desek?

AKC: Možná uděláme víc cédéček, i když je s tím spousta práce a ani se moc neprodávají - takže je musíme dělat jen pro svoje potěšení.

Nick: Rád bych slyšel váš názor na dokumentární film Terryho Zwigoffa „Crumb“. Ve filmu se chystáte k odjezdu do Francie, a když pozorujete syna svého přítele, jak se povaluje na obrovské baseballové rukavici a přitom hraje video hry, pronesete něco jako „tohle se ve Francii nevidí“. Chci se zaprvé zeptat, zda jste z americké kultury stejně zklamaná nyní, kdy ji nevnímáte tak zblízka a můžete víc ovlivňovat, co si z ní vyberete a jak ji budete přijímat? A zadruhé, jestli jste našla ve Francii uspokojivější životní styl? (Musím dodat, že žiji v New Yorku a Francie se mi v současnosti jeví velmi lákavá, když už ne pro nic jiného, tak kvůli francouzským sýrům.)

AKC: Ve Francii je všeobecně méně citelná přítomnost masových medií a dosud se tam drží některé tradiční životní zvyky. Bohužel americké megamonstrum, které řídí Bush a Rove atd., globálně metastázuje. Vždycky jsem považovala a stále považuji americké umělce, spisovatele a filmové tvůrce za inteligentní, a vím, že se ze všech sil snaží tohle šílenství kritizovat, ale přesto nechci strávit celý život v USA.

Steve Darling: Ahoj Aline, posloucháte stejný druh „staré hudby“ jako Robert? Díky jeho doporučením jsem se dostal ke spoustě fantastické muziky. Jakou hudbu poslouchá teď?

AKC: Krátce poté, co jsme se potkali, mi Robert otevřel úžasný svět hudby z dvacátých a třicátých let. Často posloucháme hudbu po večeři, tak jako se většina lidí dívá na televizi. Nejnovější desky v jeho sbírce jsou většinou z počátku třicátých let, nejradši má období 1926 až 1933.

Robert Smith: Milá Aline, nevím, jestli si mě ještě pamatujete, bydlel jsem hned vedle vás v Tucsonu. Moje vzpomínky na tu dobu jsou jen útržkovité, ale dobře si vybavuji večírky ve vašem domě, kam chodili snad všichni místní umělci. Moje otázka zní, jak vás oba ovlivnil život v cizině? Zbystřilo to vaše vnímání, nebo pociťujete odcizení? Žil jsem dva roky v Japonsku a většinu času jsem měl dojem, že žiju pod skleněným poklopem. Nebyl to vždycky špatný pocit, ale zajímalo by mě, zda máte podobnou zkušenost?

AKC: Francie se od Spojených států neliší zdaleka tolik jako Japonsko. Já vypadám docela středomořsky a mluvím slušně francouzsky. Ale nejsem Francouzka, nepřemýšlím jako Francouzka, přesto je život mezi Francouzi pro mě snadný. V USA jsem se cítila jako cizinka a nevěděla jsem přesně proč. Když se tak cítím tady, alespoň vím proč. PS: Matně si na vás vzpomínám a nedávno jsem byla v Tucsonu navštívit Linda Vista!!

Sean Maher: Prozraďte mi, vzala byste si ho, kdyby nebyl slavný - kdyby skončil spíš jako Charles?

AKC: Těžko říct, ale vydrželo to už 34 let!!

Roger: Otázka pro Aline: Jaké to je žít s géniem?

AKC: Robert je ten nejlepší umývač nádobí, jakého jsem kdy poznala, a u snídaně je s ním legrace. Vždycky se směje mým vtipům a je můj nejoddanější fanoušek. Takhle si já představuju život s géniem.

publikoval The Guardian, 25. března 2005

z angličtiny přeložil Petr Mayer