Anita Desai: Indie je velká, mě ale zajímají malí lidé

Ve své převážně románové tvorbě vychází z vlastní paměti i smyslu pro pozorování, zachycuje často situaci člověka ocitajícího se na okraji či ve stínu společnosti. Třikrát byla nominována na Bookerovu cenu za romány Jasné světlo dne, V pasti, a Hladovění, hodování. K jejím dalším dílům patří: Hlasy ve městě, Oheň na hoře, Baumgartnerova Bombaj, Démantový prach a jiné povídky, Klikatá cesta a Umělec v mizení. 

Jak jsem pochopil, kniha přeložená do češtiny tvoří vaše spíše rané texty a povídky. Myslíte si, že psaní povídek je dobrou průpravou i pro budoucího autora i třeba rozsáhlejších románů?

Abych řekla pravdu, cítím se být více romanopiscem. Raději pracuji na širší ploše, která mi dává více prostoru k rozvinutí příběhu. Ale stává se i mně, že někdy přijde nápad, který nevydá na román, ale třeba jenom na malou epizodu či krátkou povídku. Je to jiná disciplína vyžadující odlišné dovednosti. V každém případě vás povídky udržují ve cviku, abyste nepřestával psát a byl nucen se cvičit. U nich musíte každou větu pečlivě pilovat. Nemůžete si dovolit udělat chybu, zatímco v románu dostane autor prostor navíc, aby chybu mohl případně napravit. 

V případě této knihy se mi ale stalo ještě něco jiného. Později jsem se vrátila k jednomu z těch příběhů, zpracovaných v Hrách soumraku v krátké formě, abych jej rozvedla do románu. Šlo o povídku vyprávějící o skladateli a věrném průvodci, žijícím v jeho stínu. Později jsem ji rozvedla v samostatném románu V pasti. 

Českého čtenáře napadne, jak odlišná musí být fantazie indického spisovatele, který pochází z obrovské říše plné exotických i tajemných kultur, jakou je Indie. Nenapadlo vás někdy, jestli vám tato nedohledná šíře pomáhá k rozletu vlastní imaginace?

Na bohatost naší kultury si jistě nelze stěžovat. Na druhou stranu mě přitahovaly odnepaměti naopak drobné okamžiky lidského života - nikoliv velikášství. Vždy jsem se zajímala o osudy malých hrdinů, jakých by si řada lidí běžně ani nevšimla. Nemohu mluvit o celé Indii, neboť je - jak jste poznamenal - natolik velká, až zůstává téměř neuchopitelnou. Věřte mi však, že tou šíří, počtem obyvatel či obrovskými sociálními kontrasty může být India stejně tak utlačující krajinou. Abych to řekla vašimi slovy - je plná lidí, v nichž se hlas jednotlivce snadno ztratí. Já sama jsem musela ve své době dokonce utéct do zahraničí, abych našla sama sebe. Abych se stala spisovatelkou a získala své místo v zahlcující společnosti. 

Na Západě jsme si zvykli říkat, že v podobných zemích, jakou je Indie, se střetává tradiční svět s modernitou. Jak snadné je tam být moderní či o co snadnější je být tradiční? 

Indie stále zápasí s modernitou i s vlastními tradicemi a všechno se to někdy protíná ve zcela neočekávatelných kontrastech. V tradičním chápání si je každý vědom svého místa ve společnosti, v její hierarchii - a to teď nemluvím ani tolik o kastovním dělení lidí, které dodnes v Indii přežívá. Mám na mysli něco mnohem základnějšího, jako je vaše místo v rodině, v komunitě, v rámci vztahů k blízkým přátelům. Když se narodíte do tradičního prostředí, váš život je tím od začátku předurčen. Očekává se, že budete žít stejně, jako se žilo odnepaměti. Že bude žena patřit rodině, aby se postarala o děti a poslouchala svého muže. Ten, kdo se tomu postaví, vyvolá nutně ve svém okolí rozkol nebo dokonce skandál. Je to paradoxní. Taková společnost vás na jedné straně chrání, ale za to všechno se platí velká cena. Musíte obětovat svobodu, za každou cenu se podvolit příkazům a potlačit v sobě touhu po vlastní seberealizaci. V takovém světě je navíc jasné, co je povoleno a co už ne, co si můžete myslet a co je považované za subversivní. To svoboda je mnohem méně jednoznačná a rovněž nabízí svá nebezpečí.

Před několika lety jsem v Praze vedl rozhovor s jinou indickou spisovatelkou Arundhati Roy, která mluvila o tom, jak lidé zase přicházejí svou kulturu, jak se ocitají pod vlivem globalizace ve vakuu. Neoliberální ekonomika ničí tradiční komunity či malé zemědělce, lidé prchají za hloupými mediálními ideály do měst, aby živořili na jejich okraji... V Indii jsou prý milióny lidí, kteří přišli o svoji existenci a jsou vydáni na pospas radikálním politickým proudům a bídě.

Jsem ráda, že toto zmiňujete. V době, kdy jsem vyrůstala, jsme žili ještě pod vlivem Gádhího vize, který se nijak nesnažil modernizovat Indii. Naopak tvrdil, že by naše země měla zůstat taková, jakou vždy byla - tedy především zemědělskou společností.  Teprve až Néhrú zaváděl modernizační a industrializační programy. Ale dnes jsme najednou svědky něčeho neblahého. Nikdo dnes není spokojený se svým životem. Ze samotného pojmu svoboda se stala jakási karikatura této západní hodnoty, která se dává najevo zcela vnějšími a podřadnými věcmi. Lidé jsou agresivní, žijí permanentní revoltou, nejraději by zničili všechno, co se nachází kolem nich. Média na tom mají zčásti velkou zodpovědnost. Celé to ale vychází rovněž ze samotného systému neoliberálního kapitalismu, který nás vede nakonec i k tomu, abychom ztráceli ve jménu zisku jakýkoliv smysl pro zodpovědnost.  

Co s tím lze nyní dělat? Těžko radit. Představte si zemi jako lidské tělo, které nyní zcela nesmyslně a jednostranně huntujeme. Obávám se, že nás čeká poznání ještě horší a zásadnější katastrofy, k níž směřujeme, než si to všechno teprve uvědomíme. Vybrali jsme si obtížnější cestu, která se zdá vést do šťastné budoucnosti, ačkoliv nás vrací do minulosti. Utíkáme dopředu, snažíme se jít netrpělivě dostat zkratkou, která nás však láká do pasti. 

Co dnes může člověk dělat?

Pro mě jsou nadějí menší komunity a lidé, kteří se snaží měnit alespoň své bezprostřední okolí. Zakládají malé kliniky, školy, asociace v regionech, aby se snažili zpětně dávat dohromady rozpadlé komunity. Pokud se to děje na lokální úrovni, podobná iniciativa má nějakou šanci na úspěch, že vydrží, že ji neovládne korupce. Takové úsilí pomáhá uzdravovat lidi nemocné penězi. Za příklad bych uvedla asociaci SEVA podporující ženy v rozjezdu jejich malého podnikání. Půjčuje jim do začátku peníze, spravuje účetnictví a zisky, aby jim je doma nepropili manželé. Asociace už založila malou banku představující malý životadárný organismus... Jen běda, jakmile se z toho stane nějaká širší, ne-li celonárodní iniciativa. Okamžitě se kolem toho objeví korupce - rakovina našeho věku. 

Vraťme se k námětu vašeho románu V pasti o slavném skladateli, jehož provází věrný pobočník. Příběh vypráví o tom, že on sám je vynikajícím hudebníkem, ale obětoval se službě mistrovi. Dobrovolně přijal roli jeho stínu, aniž by si někdo všiml, jaký v sobě sám skrývá talent. Může být takto šťasten? Co když nenajde štěstí ani poté, co se jednoho dne osvobodí? Co když jenom zjistí, že mu předtím bylo lépe?

To je ona základní otázka. Proto se ta kniha jmenuje v angličtině In a custody. Když si člověk zvykne žít v takové službě, za chvíli mu to ani nepřijde. Zvykne si na své vězení, ať už jej utvářelo cokoliv, sociální poměry, neboť nabízí určité pohodlí a jistoty. Máte právo mu následně připomínat, že by mohl usilovat o svobodu, či jej dokonce na tu cestu povzbuzovat? Já si myslím, že určitě ano. Ale jestli bude šťastnější, nedovedu říct.

Před chvílí jste zmínila, že jste sama odešla do ciziny, abyste se stala spisovatelkou. Mohla byste trochu přiblížit vlastní zápas za emancipaci?

Já jsem psala od dětství, opravdu odjakživa. Ale zpětně viděno, jsem dlouho psala s pocitem, jako by někdo seděl za mnou a díval se mi přes rameno, co píšu. Kontroloval, jestli se nedopouštím něčeho nepřiměřeného, nedovoleného. Trvalo to dlouho, vlastně jsem čekala na to, až vyrostou děti. A když odešli do zahraničí na univerzitu, byla to příležitost, abych odešla za nimi. Najednou jsem poznávala svět, který dosud existoval pouze v mé imaginaci. Cítila svobodu. Od té chvíle se už nešlo vrátit v čase nazpět. Otevřela se klec, do které se ptáčkovi nechce zpátky. 

Váš otec také kdysi odešel na Západ, pobýval v Berlíně. Byla jeho cesta zdrojem i jakési vaší fantazie a touhy jej v životě následovat?

Takhle vědomě jsem si to nikdy neuvědomovala. Ale samozřejmě jsem vyrůstala s pocitem, že náš domov byl odlišný od domova mnoha vrstevníků. Rodiče měli větší rozhled, jejich svět byl mnohem komplexnější, nikoliv tak homogenní jako ten obyčejných Indů.

Jaké je místo spisovatele v tom všem?

Role psaní není tak viditelná jako je třeba práce v politice. Ale to neznamená, že by nebyla důležitá. Společnost potřebuje literaturu, byť si to často nemyslí, neboť spisovatelé jsou s to o ní říkat pravdu. Nemohou přímo měnit pořádky a vést revoluce, ale mohou svědčit. Udržují vědomí o tom, co se kolem nás děje. Je to povinnost všech těch, kdo píšou, aby spali pravdu.

foto: Petr Machan