Arthur Miller v rozhovoru s Michaelem Marchem

New York, 1. března 2001

Michael March:  Japonský spisovatel Yasunari Kawabata napsal, že „hrob je umělecké dílo."

Arthur Miller:  Znám v Connecticutu jeden manželský pár, a tito manželé si koupili hrob, místo k poslednímu odpočinku na jednom malém venkovském hřbitůvku, protože se jim líbila vyhlídka. A mysleli to vážně. Chtěli mít prostě hezkou vyhlídku. Můj dědeček, otec mojí matky, si přál být pohřben na jistém hřbitově v Brooklynu, velice stísněném a přeplněném, a vymínil si, že nebude pohřben hned u cestičky, protože nechtěl, aby po něm kolemjdoucí šlapali. Chtěl radši skončit někde v koutku, kde ho nikdo nebude obtěžovat. Někteří lidé jsou podivíni.

MM:  Umělec se řídí instinktem. Jaké jsou vaše pocity v tomto novém století?

AM:  Nemohu se zbavit představy, že je velice dobře možné, aby kdosi v malém člunu dopravil do přístavu v New Yorku atomovou bombu ve víře, že se dostane rovnou do nebe. Podle mě je to možné. Před padesáti lety by něco takového nikoho nenapadlo, snad jen úplného šílence. Dnes je jisté, že maniak jako Saddám Hussein je klidně ochoten takový čin ospravedlnit. Vezměte si neustálé konflikty kolem Izraele, který má atomové bomby. A Izraelci nedovolí, aby je někdo zničil dřív, než oni sami zničí někoho jiného. Stojíme na pokraji katastrofy v Indii a Pákistánu. Ve svých hrách hledám osvícení, ale teď jsem ztratil jakoukoli iluzi o bezpečí. A nejsem žádný paranoik, taková je realita. Miliardář kdesi v Arabské poušti nešetří penězi na vyškolení lidí, kteří by něco takového mohli udělat. A jakmile budou moci, udělají to. Mají pro to ideologické i náboženské ospravedlnění. Uvažují stejně logicky jako my.

MM:  Jakou smrt by si váš obchodní cestující zvolil dnes?

AM:  Především „Smrt obchodního cestujícího" se dnes hraje víc než kdykoli dřív a lidé mi říkají, že dnes platí ještě víc než před lety. Je blíže skutečnosti. Dřív totiž Willy Loman představoval extrém a většina se s ním spojovala jen vzdáleně. Dnes představuje většinu. A je tu ještě jedna zajímavá věc. Jeden z návrhů prezidenta Bushe předpokládá, že peníze, miliardy dolarů, z penzijních fondů budou moci majitelé těchto fondů podle svého uvážení investovat do obchodů na burze. Prezident Bush z nás všech chce udělat spekulanty. Z lidí, kteří se chtěli jen pojistit, aby ve stáří nezemřeli hlady. A teď chce vláda tyto jejich peníze uvolnit a udělat z těchto lidí investory, což je jen krycí název pro spekulanty. Jak by asi tito lidé dopadli, kdyby něco takového vláda opravdu udělala?

Je to cesta od zla k moci: k silám, které připravují člověka o jeho důstojnost a práci, ožebračují ho tímto snem, touto iluzí blahobytu; jeto moc jako investice zla.

S tím souhlasím. Přesně to dělají nebo se o to snaží, zatím se jim to nepodařilo, ale stát se to může. Snaží se zbavit smyslu to, co ještě nějaký smysl mělo. Malá, nebo relativně malá skupina spekulantů na burze, může připravit o smysl života masy obyčejných lidí.

MM:  A co sociální zabezpečení?

AM:  Mluvíme-li o tomto snu, pak čím podrobněji poznáváte tento systém, stává se tento sen stále větší iluzí, v mnoha případech spíše halucinací. Velký odpor proti novému návrhu daňového zákona, který by ještě více zvýhodnil nejbohatšíjedno procento amerického obyvatelstva, vychází právě z velmi malé skupiny extrémně bohatých lidí, jako jsou Rockefellerové nebo Bill Gates, pravděpodobně nejbohatší člověk světa, kteří proti tomuto návrhu protestují proto, že oni by sice díky němu mohli o něco zbohatnout, ale v zemi by poklesla celková výše nejrůznějších charitativních příspěvků. Dalším důsledkem by bylo vytvoření skupiny bohatých dědiců, kteří by nepochybně svou pohodlností nebyli zděděného bohatství hodni.

MM:  Nechtějí svůj blahobyt ohrozit.

AM:  Cítí, že navrhované změny by mohly narušit systém, který je pro ně tak neobyčejně výhodný. Že by vznikla skupina lidí, kteří by jen nastavili velkou nůši, dokteré by se jim prostě sypaly peníze, aniž by oni sami museli cokoli dělat nebo se o cokoli snažit. A teď stojí otázka: odkud se tyto návrhy vzaly? Od našeho nového prezidenta. A mě napadá jen jedno, protože Bushpochází z rodiny obchodníků s naftou a obchodníci s naftou jsou pověstní dravci (vyhýbejte se naftě, i kdybyste ji měli ve vlastní koupelně!), tyto kruhy usoudily, že jejich člověk pro ně dokáže získat z daní ještě víc peněz. A všichni ostatní mají prostě smůlu.

MM:  Když se ohlédneme zpátky, mohli bychom říci, že umění mumifikuje život. Tato mumifikace nám dává pocit skutečnosti. Je to velká ironie.

AM:  Taková je v podstatě funkce umění dnes. Zastavit čas. Umělec chce zastavit čas. Ten ohromný příliv obrazů, kterými jsou všechny země zahlceny a které postrádají smysl, definici. Umění ho zastavuje. Aspoň na tak dlouho, aby mohl člověk říci: „Sakra, co to vlastně je?" Dává mu příležitost k poznání. Ale nakonec člověk má jen ten okamžik. Mohu-li na základě svých omezených zkušeností s mladými lidmi zobecnit, pak oni vědí, že něco chybí. Uvědomují si to. Vědí, že například v mém díle nebo dílech mojí generace, toto něco kdysi bylo. A touží po nějaké výjimečné situaci. Povýjimečné situaci, ve které by našli nové hodnoty, nebo jinak řečeno, něco, co je třeba udělat. Myšlenky, kterým je třeba porozumět, aby člověk přežil. Oni žádné takové myšlenky nemají. O každé myšlence si mohou vybrat, jestli ji chtějí mít nebo nechtějí. Všechno, co dělají, je závislé na okamžitém nápadu. Nic není podmíněno nutností. Toto je dnes velmi běžné, řekl bych typické, a je to v podstatě důsledek povrchní kultury, která chrlí nekonečný proud nesmyslných obrazů.

MM:  Svět dospěl do stavu nesdělitelnosti.

AM:  Nevím, proč se tostalo, ale vím, co je toho důsledkem: člověk už umí jen obchodovat. Zmizela kultura. A mě by zajímalo, jestli se stala obětí, jestli ji zahubily ty nesčetné války za posledních zhruba sto let. Stejně jako například náboženství, které by chtělo lidstvo povznést a posvěcuje, ale nezavrhuje holocaust, a nakonec se v lidské mysli rozplývá v dým. V Americe je náboženství něco jako fotbalový zápas. Lidé se sejdou na nějakém společném místě a nadšeně pozdravují kazatele. Jakákoli představa změny vlastního života a obrácení se k nějaké soustavě hodnotje jim velmi vzdálená. Jediná hodnota je, že jsme všichni spolu. To je hodnota. Jsme spolu. Zpíváme spolu, modlíme se spolu.

MM:  Jsme spolu na potápějící se lodi.

AM:  Ano. Jediné, čím si můžete být v Americe jisti, je nevyhnutelnost změny: tato země se musízměnit. To jediné je podle mě jisté. Zítřek bude úplně jiný než dnešek.

Hospodářské noviny, listopad 2001