Assia Djebar: Neúnavná poutnice paměti

Nathalie Colleville: Kniha Nikde v domě mého otce, která vyšla v roce 2007, je Vaším zřejmě nejautobiografičtějším titulem. Co Vás po šestnácti předchozích titulech přimělo k jeho napsání?

Assia Djebar: Už nevím přesně kdy, bylo to v roce 2004 nebo 2005, kdy mi na mysl ze samého dna studnice zapomnění znenadání vyvstala vzpomínka na den, který byl pro mě tak kritický, den mých sedmnáctých narozenin - událost odehrávající se v Alžíru na podzim roku 1953… Nazvěme to šílenstvím. Přepadla mě dávno vytěsněná událost, najednou, po tolika desítkách let, se mi vrátila… Dostala jsem pokušení zažít znovu všechny okamžiky té jedné hodiny, nevím vlastně, jak dlouho to trvalo, důležité je, že jsem náhle byla znovu s to zažít násilí onoho okamžiku (v sobě a proti sobě, nebo proti… řekněme snoubenci, který se mi zčistajasna odcizil). Abych ji znovu mohla prožít, a také pochopit důvody jejího znovuobjevení, musela jsem se po paměti vrátit velice daleko, do období před pubertou, internátní školy, mé skutečné vášni pro knihy, opojení tělem ne basketbalovém hřišti, první prošeptané noci s francouzskými kamarádkami, nejlepší kamarádce, která mě sváděla k malým lumpárnám, zkrátka projevům pudů, onomu neustálému neklidu těla a mysli tak, jak probíhá mezi 11. až 15., 16. rokem, také letním prázdninám a svátkům, všemu tomu tancování v uzavřeném světě, škrobeně okázalém, ale uzavřeném světě měšťek starého města, v krajině poznamenané římskými ruinami a andaluskou minulostí.

Celý rok jsem váhala. Ohromovala mě skutečnost, že ta krize jednoho dne ve mně zůstávala celá léta, i když ve vytěsněném stavu. Zároveň jsem nechtěla, aby si lidé začali myslet, že chci dělat autobiografii. A rovnou o dvou, třech svazcích, že… Už proto, že po svém zvolení do Akademie, kterou neočekával skoro nikdo, natož já, bych přeci jen mohla nabýt dojmu jisté důležitosti, kvůli které bych se mohla pustit i do vlastního životopisu, jinak řečeno zatlouci se do vlastní rakve… Tak to jsem tedy nechtěla!

Jak jste čelila tomuto „vynoření minulosti“?

Snažila jsem se tomu neznámému, které se objevilo tak nevhod, bránit. Přitom jsem ale chtěla znovu prožít „tu díru“, pád, šílenost… Samy vzpomínky užívaly úskoků: vyhýbaly se obrazům. Musela jsem zůstat pedantsky, úzkoprse trpělivá, postupovat po malých nenápadných krůčcích… a začít mnohem dřív; v nejmenším dětství, jeho radostech, zápalu, rodinném hnízdečku: otcem stál uprostřed (samozřejmě pro mě), matka se blýskala v jeho očích, uprostřed jeho lásky pro ni, jeho laskavých pozorností… Spustit se zkrátka co nejdál do štěstí těch let (jaké štěstí pro mě samozřejmě!), ale kde skončit? U toho šíleného dne dospívající dívky, utrpení příliš živého, burcujícího, nesnesitelného, které mě nutně muselo strhnout s sebou… Prudké, čiré neštěstí, dlouhý bezhlasý výkřik. Nesnesitelné drásání bolesti, karabáč, který proniká vaším tělem, i samotná nečekanost toho divokého neštěstí: musela jsem tedy vystoupat až na začátek – šťastné dětství, dospívání proležené v knihách a snech – a skončit v…v té díře. Takže podzimem 2006 počínaje do následujícího léta jsem se téměř každý den s perem v ruce (ať už v kavárnách newyorského Village nebo na terasách hospůdek nedaleko mého pařížského bytu) vzdalovala do skutečných dálek, okamžiků starých desítky let: čas od času jsem musela pozorovat i dění kolem sebe, abych se ujistila o nehybnosti svého kotviště. Ne, není to autobiografie, jinak řečeno zdlouhavé postávání před zrcadlem (pokud možno velkým jako vlastní já). Vlastně si myslím, že se člověk musí mít opravdu až moc rád, aby svůj život krok za krokem, měsíc po měsíci ukládal na papír a věřil, že ho zachová. Já měla jen jediný den, jehož znovuprožívané minuty se mi zdály nekonečné – abych se našla: tu neznámou sebe.

Paměť, její tok, výpadky i fantazie, vzpomínky jako by vedly vaši ruku při vytváření příběhu. Časovou posloupnost však striktně nesledujete. Jak by se tedy dala popsat ona nit, která vás vedla? Sama hovoříte o „dráze vzniklé na zlomech“.

V případě několika mých předchozích knížek (Široké je vězení, Alžírská běloba atd.) právě paměť-žebračka mě přiměla k uchopení pera, způsobila tu náhle neodkladnou potřebu zapsat spontánní svědectví nějaké mně blízké osoby… Zapsat ho ještě za tepla, abych tak řekla. Protože od onoho okamžiku se mě vždycky chopí strach: dívat se na život, jak se láme, na ten okamžik skutečného života, s jeho grácií, možným elánem, nebo hlubokou beznadějí anonymní události – ano, tehdy ve mně roste úzkost, že tyto křehké životní okamžiky zaniknou, nejen pro toho, kdo je prožil, ale i pro nás ostatní! To mě také ovlivňuje: píšu proti zániku. Nejčastěji, když se z toho toku života již minulého, v okamžiku prožitku plného beznaděje nebo zářivého světla, zrodí jiskra nejdřív bázlivá, později zatvrzelá rozhodností, která mě nutí říct s tónem asi nepatřičně absolutním: „to se musí zachytit, to se nesmí ztratit ve tmě, zapomnění nebo bezbarvé lhostejnosti!“ Jedná se o onu potřebu zápisu: vlastně ani nezáleží na tom, jestli se pera chopím já nebo někdo, kdo se tu náhle objeví a komu předám zlomek zahlédnutého blesku (bolesti, vzpoury nebo krátké radosti)… To nejdůležitější a nejvzácnější je skutečnost, jak s postupujícím psaním začínám objevovat místa, kde se ona jiskra skrývá (v detailu, z kterého vyskočí emoce, ve scéně nebo postavě osvícené vášní, nebo znehybněné silným citovým zážitkem…)

Nenasloucháte ale jen vlastním vzpomínkám. Vaše knihy obsahují také paměti jiných.

Ano, píšu s uchem nastraženým, smysly vyostřenými nejen na základě své paměti, ale také když třeba na ulici od někoho neznámého zaslechnu nějakou poznámku, srdcervoucí výkřik, krátký smích, a já tyto do vzduchu vypuštěné zvuky chytám, jako bych byla jediná, kdo v prchajícím okamžiku vycítí stopu čistého života, prostě života – poletující bubliny, náhodných slov, i zde je třeba chopit se života, jeho pomíjivého blesku! Tento okamžik ubíhající do noci je pro mě najednou bohatým dědictvím paměti, která by se začala rozpouštět, kdybych sama v této náhodě nenašla zdroj ke psaní… Možná z toho důvodu nemůže být toto „naslouchající“ psaní jen osamělým úsilím, vývěrem neukojených fantazií a představivosti. Ne všechno z toho je vždy jasné, ale prožitky, emoce jsou tu: v mém životě (vlastně spíš bloudění) nebo ve scéně zažité někým jiným, kdo mi ji líčí a tahá tak ze zapomnění… Já si tyto nepatrné detaily zapisuji, znovu je promýšlím, další den o nich poslepu něco napíšu a náhle vycítím, že v tom řečeném slově se ukrývá malý zázrak, který si žádá, aby byl předán dál. Jako bych si už pak byla jistá – i když mezi tím skoro zapomenu na osobu, která toto předání nevědomky zprostředkovala – že došlo k malému, malinkatému zázraku: citu, opravdovosti, pronikavé bolesti, radosti ohromující nebo tiché… Bohužel je tu také ticho v sobě, kolem sebe, které vše kousek po kousku požírá v lhostejném zapomnění… Tak jako jsem ve svém dětství rok co rok, každé léto žila po boku uvězněných žen, zavřených, zdánlivě poddaných, nemyslících na vzpouru. Náhle se však daly do řeči, prohodily ironickou poznámku, kterou trpce probleskovala jejich udušená bolest… A já, ta malá holka a pak starší děvče tam sedím jen tak v rohu. Někdy dokonce i v hammamu, veřejných lázních. To, když jsem v páře té nejrozpálenější místnosti zůstala ve vytržení nad ženami takzvaně „nepočestného života“, od kterých se měšťky s pohrdáním vzdalovaly.

Zdá se, že autobiografická forma umí usmířit vaše alžírské kořeny s francouzštinou. Myslela jste na tuto, jak říkáte, „brázdu, která umí sjednotit“, když jste psala Nikde v domě mého otce?

Víte, tím si nejsem moc jistá. Především proto, že hlavním cílem téhle knihy nebylo žádné „usmiřování“… Je to o něco složitější. Tím znovu prožíváním jsem se především snažila pochopit, pochopit sama sebe: to znamená krok za krokem se přiblížit k tomu téměř tragickému dni a tímto způsobem ho prožít znovu, jen o desetiletí později; k tomu přidejme samozřejmě můj již střízlivý pohled na samotu a neskutečnou naivitu, které mnou tehdy cloumaly (Způsobené samozřejmě také dobou a buržoazním světem, v kterém jsem vyrůstala - můj otec například chtěl ve studiích, kterým jsem se jako první v rodině těšila, vidět výhradně jen to „pozitivní“). Ze začátku jsem doufala, že psaní této knihy mi půjde od ruky, až do okamžiku, kdy jsem si uvědomila, s jakou silou jsem si desítky let zakrývala tento konkrétní projev sebezničujícího pudu a do jaké míry mělo vytěsnění onoho minidramatu dospívající dívky znehybňující účinek na vnější tvář mého života.

Ve vaší Nepohřbené ženě se nazýváte několika jmény: cizinka, posluchačka, hledačka-žebračka, pozvaná…Jaké jméno by vám nejlépe odpovídalo v tomto příběhu?

Konečně jsem se mohla, skoro proti své vůli, přiblížit k místu, odkud v průběhu mé spisovatelské pouti vždycky vycházelo to věčné nutkání pustit se po dokončení jedné knížky do dalšího textu. Mohla bych se nazvat Vypravěčkou fikce, po sobě jdoucích příběhů? To těžko…S očima zavřenýma (a proč ne vsazenýma do týla) vnitřní tok svazuje, venku je přitom tolik místa! Což teprve chůze v bezejmenném středomořském davu. V nevyčerpatelném opojení se do něj nořím, já, neúnavná poutnice maghrebských měst - Alžíru, Tunisu, historických marockých medin…, tam napájím své sny, své útěky a díky tomuto toulání zřejmě mohu psát pořád dál.

Nathalie Collevillová pro Livre/échange

pátek 11. července 2008

Přeložil z francouzštiny Denis Molčanov

foto © Michael March (29. října v pařížském bytě Assie Djebar)