Claudio Magris: Trockému se o něčem takovém nesnilo

LN: Proč Marisa Madieriová začala psát tak pozdě, tedy v jednapadesáti letech, a proč toho napsala tak málo – tři knihy?

Claudio Magris: Tohle je zajímavá otázka, která se týká každého spisovatele. Každý totiž má určitý čas zrání, například Rimbaud ve dvaceti s psaním přestal, zatímco Fontane začal pořádně teprve v šedesáti... Marisa mohla začít psát teprve tehdy, když dosáhla určitého vnitřního klidu, ve chvíli, kdy se ta rána způsobená nuceným odchodem z Rijeky nějak zacelila. Ona v jednom textu napsala, že naše mysl je vlastně zhuštěným časem – v každém z nás zůstávají určité události uzamčené a postupem času probublají na povrch. Proto taky Vodově zelená nepojednává jen o minulosti, ale rovněž o přítomnosti… Podívejte, tohle je celé její dílo (vytahuje z aktovky dva útlé svazky). Tady je Vodově zelená, Mýtina a šest povídek, a tohle je nedopsaný román Maria, který nedávno vyšel… Mýtinu mám velmi rád. Vznikla tak, že po Marise z jednoho časopisu chtěli, aby napsala krátké komentáře k jednotlivým květinám. Marise to tehdy nešlo, ale byl to popud, který dal později vzniknout této k

Ještě pořád jste ale tak úplně neodpověděl na mou původní otázku.

Ano, vím… Marisa říkala, že potřebuje spoustu materiálu k tomu, aby napsala pár stránek. Byla mistryní v odstraňování, odřezávání přebytečného v textu – a to se týká i mých knih. To její na jednu stranu kruté, na druhou stranu láskyplné odebírání z textu mi dnes hrozně chybí.

Napsal jste knihu o habsburském mýtu. Co pro vás vlastně slovo „mýtus“ znamená – protože dnes se nejčastěji používá jako označení něčeho, co není pravda?

Na to není jednoznačná odpověď. Mýtus se užívá v tom smyslu, jaký jste uvedl. Dále se tímto slovem myslí něco, co je sice iluzorní, ale má to určitou sílu a dopad v reálném světě – třeba mýtus revoluce... Taktéž se uvádí, že mýty jsou to, co se nikdy nestalo, ale co se stává neustále... Venuše vystupující z vod je jako poetický mýtus taky pravdivá... A dále může mýtus fungovat jako kolektivní vědomí, vezměme si třeba Odysseův příběh... V neposlední řadě se dá říci, že mýtus je to, co existuje jen ve slovech.

V této knize jste sice pojednal habsburský mýtus „v moderní rakouské literatuře“, nicméně Čecha jistě napadne, že tam chybí Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.

Je to objektivní a závažný nedostatek. Zabýval jsem se zde ale autory, kteří do značné míry RakouskoUhersko glorifikovali – abych je nahlédl kriticky. A pak tam jsou také autoři, kteří se stavěli k RakouskuUhersku ne tak kladně, třeba Kraus či Musil, ale stále to nevybočuje z rámce tohoto impéria... Myslím, že nejslabším místem této knihy je poslední kapitola…

Ta o Robertu Musilovi?

Ano, domnívám se, že pravý závěr Habsburského mýtu jsem napsal až v pozdější knize Klarisin prsten.

Když už mluvíme o Robertu Musilovi, myslíte, že vůbec mohl svůj rozsáhlý román Muž bez vlastností dokončit?

Myslím, že ne. Chtěl ztvárnit komplexnost lidského života ve chvíli, kdy se přeměňoval v něco jiného. Neukončenost je tedy v tomto smyslu součástí struktury románu.

Neukončené jsou ale také právě Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války či romány Franze Kafky.

V těchto případech ale nešlo o snahu pojmout celých tři sta šedesát stupňů jako u Roberta Musila. U Franze Kafky jsou důvody k nedokončenosti jiné – je to důsledek toho, že si v sobě nedokázal vyřešit spor mezi psaním a žitím.

Čas od času se také objeví názor, že jsme tedy mohli součástí Rakouska-Uherska zůstat, když teď máme Evropskou unii. Jak na tyto názory nahlížíte?

To jsou dvě různé věci. Sice se můžeme považovat za dědice RakouskaUherska, na druhou stranu si ale nemyslím, že by to byl model Evropy. Samozřejmě bychom mohli spekulovat o tom, že kdyby nebyla první světová válka, tak by pak nepřišel k moci Mussolini a Hitler – jenže zase nevíme, co by se stalo místo toho.

Do jaké míry je podle vás atmosférou Rakouska-Uherska ovlivněn román Odysseus, protože James Joyce tehdy pobýval v Terstu?

Joyce v Terstu začal Odyssea psát, takže tam nějaký vliv určitě byl. Navíc jej Terst a především Italo Svevo ovlivnil ve vnímání moderního člověka jako labilního subjektu. Ovšem James Joyce byl daleko konzervativnější než Svevo. Byl sice revoluční v jazyce, ale jeho Odysseus, Leopold Bloom, se na konci románu vrací do Ithaky – domů. V tomto směru jsou romány Svevovy i Musilovy velmi odlišné.

Říkává se, že italský prozaik Italo Svevo, kterého James Joyce vyučoval v Terstu angličtinu, byl i předobrazem samotného Leopolda Blooma.

Myslím, že to byl spíše tehdejší šéfredaktor Terstského deníku. Italo Svevo však jistě Joyceově tvorbě dodal značnou porci ironického nadhledu.

Na závěr se chci zeptat, jak došlo k tomu, že jste se v letech 1994–1996 stal senátorem?

Politikou a eticko-politickými problémy jsem se zabýval vždy, nikdy jsem ale neuvažoval, že do politiky vstoupím. Když však v roce 1994 došlo k obrovskému Berlusconiho vzmachu, tak mě pět terstských stran – protiberlusconiovských, od starých konzervativců až po komunisty – kandidovalo. A tehdy jsem měl pocit, že to nemohu nepřijmout, a tak jsem porušil vlastní zásady... Bylo to asi něco v tom smyslu, jako když se homosexuál ožení, aby taky zplodil nějaké děti, a tak přispěl k tomu, že lidstvo nevyhyne. Nicméně se ukázalo, že z hlediska politiky jsem daleko platnější, když píšu. To však neznamená, že by se mi politika hnusila, takové postoje spisovatelů nemám rád, protože si myslím, že politika je něco, co musí být. Mé senátorství mělo ale také komickou rovinu. Stal jsem se totiž senátorem za stranu, jejímž jediným členem jsem byl já sám. Těch pět stran totiž nemohlo být oficiálně spojeno, protože byly příliš rozdílné, a tak se vytvořilo hnutí, do něhož se ovšem všichni kromě mě zapomněli přihlásit. Takže to pak vypadalo následovně: Magrisův seznam – členové: Claudio Magris. Trochu to připomíná Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona… Trockému se o něčem takovém nesnilo.

ONDŘEJ HORÁK
publikovaly Lidové noviny 18. dubna 2008