Gao Xingjian: Literatura je pro mě azyl a psaní povinností

Michal Procházka: Jednou z tragédií moderního člověka je podle vás skutečnost, že nedovede uniknout před vědomím sebe sama. Myslíte si, že rozporuplnost lidského ega vnímáte lépe díky svým kořenům v čínské kultuře a v jejím jazyce, který má zcela odlišnou strukturu od individualistických západních jazyků?

Gao Xingjian: Když jsem mluvil o tom, co straší moderního člověka, měl jsem na mysli obecně jeho ego. Pokud si toho nejsme vědomi, můžeme si ze závislosti na sobě samotném vytvořit vlastní peklo. Peklo nejsou jenom ti druzí, jak napsal Sartre. Ale pokud chceme porozumět našim existenciálním podmínkám i zdroji mnoha osobních problémů, nezbývá než prohlédnout tuhle past dnešního člověka. To není záležitost pouze kulturní či lingvistické odlišnosti. Buddhismus nás učí, jaké zlo vychází z toho, jakmile propadneme obsesi vlastního já. A málo platné, velmi často na to zapomínáme.

MP: Kulturní revoluce v letech 1966 až 1976 zničila v Číně velkou část historického i kulturního dědictví. Jakou tam má dnes roli tradice?

GX: Revoluce takzvaně kulturní rozpoutala ničení tradiční kultury, usilovala o to, aby se z ní stala tabula rasa. Skončilo to až smrtí Mao Ce-tunga v roce 1976. Dnešní problémy jsou zcela jiné: je to vzestup nacionalismu, který se naopak hlásí k minulosti jako k předobrazu národní velikosti a oslavuje feudální impéria až k Čchin Š'-chuang-tiovi, jenž byl prvním tyranem a zakladatelem císařské dynastie sjednocené Číny. Dalším úskalím současnosti je pak naprostá komercializace, která - jak se zdá - nezná žádných hranic.

MP: Váš román Hora duše může být čten jako duchovní putování, při němž hlavní postava dochází až k sobě samotnému podél třpytivého toku řeky, jež odděluje fikci od života, imaginaci od vzpomínek. Může taková krajina příběhu plně odrážet zkušenost exilu, drama vykořenění či trauma, jaké zažije emigrant?

GX: Jistě, tuhle knihu lze chápat jako duchovní cestu. Snažil jsem se ukázat jiný zdroj čínské kultury, která skrývá fascinující bohatství - a nakolik se lišila od tehdejší ortodoxní ideologie. Považoval jsem to za pokus o emancipaci jejího ducha v těžké době, která jí nepřála. Psal jsem, aniž bych věřil, že to může za mého života ještě vyjít. A vidíte, dodnes byla přeložena do třiceti jazyků celého světa a brzy vyjde i v češtině (v nakladatelství Academia - pozn. M. P.). O tom se mi tehdy ani nesnilo. Všechno je v životě nakonec hrou náhody.

MP: Za kulturní revoluce jste musel spálit celý kufr svých rukopisů.

GX: Byl jsem donucen hodit do ohně desítky kilogramů textů, včetně svého intimního deníku - takhle postupoval rudý teror, který se nezastavil před ničím. Každému prohledávali dům, bylo prakticky nemožné schovat nějaké rukopisy. Potom mě poslali na venkov, kde jsem se pokoušel dál psát - ale zase mě chytli a všechno padlo znovu za oběť plamenům. Musel jsem, jinak by mě to stálo život.

MP: Jak moc jste v kontaktu s tím, co se dnes děje v Číně? Jak se jako Číňan cítíte, když je vaše dílo v rodné vlasti zakázané?

GX: Vždycky mě cenzurovali, více než dvacet let, takže Číňané moje knihy prakticky neznají. Už nejsem v kontaktu s Čínou, ta kapitola mého života se uzavřela. Tu dnešní znám ještě méně než vy, novináři - od svého odchodu jsem se tam nemohl nikdy vrátit. Byla to a je stále velká země ohromných kontrastů. Od dob Maa se hodně zlepšila životní úroveň mnoha lidí, ale veřejný život stále ovládá cenzura. Mezi čínskými intelektuály najdete i ty, kteří přemýšlejí jinak a svobodněji, ale nemohou své názory veřejně hlásat. Já se dnes považuji naopak za světoobčana, napsal jsem pět divadelních her ve francouzštině, které jsou uváděny bez problémů v mnoha zemích celého světa. Pochopil jsem, že člověku není osudem pouze jedna země, jeden stát. Nyní se zajímám mnohem více o Evropu, o tu starou kolébku moderní civilizace. Jaká je její budoucnost? Jak se osvědčí v nové době? Nalézám v ní nové, svěží podněty k uvažování o lidstvu? To jsou mé dnešní starosti.

MP: Myslíte si, že literatura má v sobě schopnost zachraňovat své autory, že jim pomáhá vyrovnat se s vlastními rozpory i se světem?

GX: Ano, naprosto. Nepovažuji ji za povolání, ale spíše za azyl, jenž nabízí úkryt, možnost úniku. Psaní je pro mě povinností. Spisovatel se zodpovídá pouze vlastnímu jazyku, nesmí sloužit ani politice, ani ničemu jinému - jinak to už není umění. Vyprávění je především subjektivita, vnitřní hlas, který spisovatele konfrontuje s ním samotným.

MP: V jednom rozhovoru jste zmínil, že ke studiu zahraniční literatury a zejména francouzštiny vás inspiroval jistý pražský časopis, v němž jste objevil článek o Iljovi Erenburgovi, o surrealistické skupině a jejím pařížském životě. Vzpomněl byste si ještě na název? A jak vás ovlivnilo studium francouzštiny?

GX: Jestli se dobře pamatuji, šlo o měsíčník vydávaný v Praze, který měl i čínskou mutaci a jmenoval se podle mne Mezinárodní perspektivy. Do ruky se mi dostalo číslo s úryvkem Erenburgových pamětí, přibližující jeho mládí, kdy žil po boku surrealistických básníků v Paříži. Byl jsem tím stržen, podnítilo to mou fantazii. Během svých studií francouzštiny a francouzské literatury jsem četl neuvěřitelné množství knih, během jednoho týdne jsem zvládl i padesát titulů. Dodnes jsem přesvědčen, že kdybych studoval místo toho čínskou literaturu, stal bych se leda novinářem. Neměl bych tak silnou literární průpravu.

MP: Je dnes každý text - zjednodušeně řečeno - další odpovědí na to, co bylo již napsáno, řečeno? Anebo by měla být literatura neustálým zpřesňováním a zdokonalováním popisu lidské zkušenosti, jak to lze chápat spíše z východní tradice?

GX: Literatura by měla zůstat hlavně přístavem duchovní svobody. Představuje poslední linii obrany důstojnosti a lidskosti, když už všechno ostatní selhává. Spisovatel se chápe řeči, vzácného daru, jaký mohl Bůh nabídnout člověku, tam, kde on trpí neschopností promluvit a vyjádřit se. Jsem toho názoru, že pozorování člověka se mát dít mimo jakékoliv hodnotové soudy - tedy za podmínky, že je zcela autentické. Pravdivost vůči skutečnosti by se měla autorovi stát nejvyšší etikou. Takový je alespoň můj pohled na literaturu.

MP: Ve svých esejích se zabýváte přelomem moderní literatury či trhliny, která po ní zůstala. V jedné publikované debatě naznačujete, že velikost moderny se ukázala právě u autorů jako Beckett, kteří ještě zápasili se starou formou, nalézali její absurditu a vzpírali se jí. A surrealisté či dadaisté nám nezanechali žádná velká díla, protože se zaměřili na techniku, revolučně popírající formu, za níž zůstala jen "abstraktní svoboda". Jak lze ale pokračovat poté, co jsme se zcela zbavili pevných forem?

GX: Na začátku moderny byla debata, která měla pro literaturu revoluční důsledky, nová podoba psaní měla zcela nahradit tu starou. Ovšem tohle všechno ztratilo na významu v okamžiku, kdy se z otázky nakládání a experimentování s formou stala jakási hra, kterou můžeme volně hrát. Ovšem jsem optimistou, že i po modernismu, jehož zvěstovatelem byl například také váš dobře známý Franz Kafka, lze stále znovu obnovovat literární formy - a to dnes platí obzvláště pro román. Samozřejmě, ve své tvorbě stále znovu hledám nové výrazivo, bráním se tomu, abych upadl do fádního formalismu. Měli bychom si ale stále klást otázku, jestli každý nový styl, nová forma přináší skutečně i nějaký nový význam.

publikoval Salon, kulturní a literární příloha Práva 4. června 2009

připravil Michal Procházka