Ian McEwan v rozhovoru pro Lidové noviny

Ondřej Horák: Co bylo prvotním impulzem k napsání vaší nejnovější knihy Na Chesilské pláži?

Ian McEwan: Připadalo mi to jako velmi atraktivní téma, které se dá působivě zpracovat v krátké próze. Příběh jedné noci o nezkušených novomanželích v roce 1962. To textu dodává sevřenost - jednotu místa a času a malý počet postav, což je pro žánr novely příznačné... Domnívám se, že v západní literatuře je dlouhá tradice příběhů o ztrátě nevinnosti.

Proč jste se rozhodl vrátit do 60. let?

Myslím, že 60. léta jsou velmi zajímavá doba. Různé společenské změny, nástup rock’n’rollu, feministické hnutí... Byla to také doba určitého vzmachu i v tom smyslu, že každý chtěl tehdy získat dobrou práci, mít úspěch.

V knize Na Chesilské pláži se manželství rozpadne. Kdo je viník?

Věci se mohou pokazit i bez toho, aby byl někdo vinen. Doufám, že má kniha naznačuje, jak to bylo. Jsou to dva mladí lidé, kteří se mají rádi a kteří si nekladou žádné otázky... Každý z nás je sice asi nějak vinen, ale proto ještě není nutné dělat soudce.

Proč si i s někým, kdo je nám tak blízký, nerozumíme?

Myslím, že v mé nejnovější knize je to otázka jazyka. Jazyka jako introspekce, která definuje individualitu. Zatímco mé postavy, spíš než aby přemýšlely, co chtějí, se řídí velmi konvenčními představami. A to je také důvod, proč jejich vztah uvadne. Nejsou schopní se svobodně rozhodovat.

A proč Evropané z kontinentu často vnímají Angličany jako puritány?

Myslím, že je to jen mýtus. U nás je největší počet nechtěného otěhotnění v teenagerském věku v Evropě. Sexuální revoluce v 60. letech byla velmi silná... Což samozřejmě přineslo a přináší mnoho problémů - znásilnění, nechtěné početí či pohlavní nemoci...

Váš předchozí román Sobota se odehrává během jediného dne. Jde o přihlášení se k odkazu modernistů - Jamese Joyce a Virginie Woolfové?

Když píšete román odehrávající se během jediného dne, nemůžete modernisty ignorovat, zvlášť Joyce. V Sobotě je také pasáž, kdy hlavní postava Henry Perowne ráno sedí na záchodě, což je určitý odkaz na Joyceova Leopolda Blooma. Jediný den je sice krátká doba, ale fikce je dobrou možností zachytit jeho detaily - zrychlovat a zpomalovat vyprávění. Takže Joyceův způsob mi je velmi blízký.

Myslíte, že byste byl stejně dobrým autorem bez toho, abyste navštěvoval kurzy tvůrčího psaní?

To je další mýtus, nikdy jsem je nenavštěvoval. Pouze jsem během studií začal psát první povídky. Teď na univerzitě, kde jsem studoval, takové kurzy skutečně probíhají, ale oni tvrdí, že jsem také jedním z jejich absolventů, což není pravda. Je ale těžké tuto mýlku z internetu odstranit.

V posledních letech se zdá, že cena Man Booker poněkud ztrácí svou prestiž. Jaký je váš pocit?

Něco na tom bude. Letos třeba slavnostní večer nebyl vysílán v televizi. Myslím, že ta cena už opravdu není tak prestižní, jak bývala. Ceny ale obecně nejsou tím, kvůli čemu se píšou knihy.

Proslavil jste se hned svým prvním románem Betonová zahrada, která přinesla poněkud netradiční rodinný příběh. Věříte přesto, že existuje něco jako funkční rodina?

Jistě, sice dnes není nutné mít svatbu, dokonce už ani není nutný sex k zplození dětí, ale funkční rodina je podle mě možná a láska rodičů je pro děti, pro jejich zdravý základ, potřebná.

Často ve svých knihách píšete o „temné stránce“ lidské mysli. Jaký je váš názor na Freudovu psychoanalýzu?

Býval jsem Freudem velmi ovlivněn, zejména v mých raných dílech. Dnes už to zdaleka tak není. Jeho závěry o strukturování lidské mysli nebyly příliš podloženy výzkumem. Já už nevěřím v jeho způsob překonávání zážitků v dětství - stalo se nám mnoho věcí, a ty jen tak nezmizí. Freud byl podle mě tedy spíš básník lidské duše než vědec.

A jak se díváte na svůj dosavadní život - byl by z něj dobrý román?

Podle mě je to trochu ohrané -román o člověku, který píše romány...

Měl jsem na mysli váš životní příběh...

To by vyžadovalo vynikajícího romanopisce s úžasným stylem.

publikovaly Lidové noviny 28. 11. 2007

foto archiv Festivalu spisovatelů Praha