26. března 2018 12:58
Spisovatel a novinář Simon Hattenstone pořídil skvělý rozhovor s Irvinem Welshem, který publikoval na stránkách The Guardianu. Irvine Welsh bude jedním z hostů Mezinárodního festivalu spisovatelů Praha v říjnu 2018. Právě mu vychází nový román Kalhoty mrtvých chlápků (Penguin 2018). Na pozdim mu také v češtině vyjde román Umělec na ostří nože (The Blade Artist, u nás jej vydá Omega).
Dnes přínášíme první část české verze tohoto rozhovoru.
Irvine Welsh je na tom teď s penězi dobře. Ví, že nikdy v životě už nebude muset pracovat, ale nemůže přestat. „Nemám rád, když lidi říkají, že mám závislostní osobnost,“ svěřuje se. „To říkají ti, co nikdy nebrali drogy. Ale u mě se jedná o obsesivně-kompulzivní záležitost.“ Psaní je svrbění a to se musí škrábat – obzvláště, když z toho vznikne Trainspotting.
Autorovi má zanedlouho vyjít román Kalhoty mrtvých chlápků (Dead Menʼs Trousers), pátý v jeho trainspottingovské řadě. Welsh říká, že to bude závěrečná část (i když pozdě odpoledne už si tím není tak jist). Trainspotting, vydaný v roce 1993, je surovou černou komedií o heroinových závislácích vzešlých z edinburghské dělnické třídy. Podle průzkumu prodejního řetězce Waterstones, který obsáhl 25 000 lidí, byl vybrán mezi deset nejlepších knih 20. století. Prodalo se ho přes jeden milion výtisků jen ve Spojeném království a údajně je to nejkradenější kniha v britské vydavatelské historii. Film podle knihy měl ještě větší dopad: v roce 2012 byl vybrán mezi nejlepší britské filmy posledních šedesáti let.
Trainspotting sleduje pětici (později čtveřici) kamarádů a poměrně nepěknou skupinku, kterou tvoří: lháři, zloději, podrazáci a samozřejmě ten nezapomenutelný psychopat Francis Begpie. Vedou zoufalý život (jedno dítě umře, protože jeho rodiče jsou příliš vysmažení, aby je byli schopni zachránit), a přesto se Trainspotting stal symbolem cool nálady 90. let. Román rychle odsýpá, šokuje, je amorální, psaný hrubým, fonetickým, katarálním slangem. Welsh brilantně vystihl, jaké to je být zakuklený v heroinovém oparu, jedno jak prašivá je realita. Snad by se i dalo říci, že vytvořil nový žánr: žumpoidní surrealismus (viz známá scéna, v níž Renton ve výkalech loví své drahocenné opiové čípky a poté se vnoří do záchodové mísy).
V Dead Menʼs Trousers je parta už o čtvrt století starší; Renton je úspěšný DJ, Šoufek je něco jako pasák, Spud je břídil jako vždycky a Begpie je mezinárodně uznávaný umělec, který tvrdí, že se zřekl násilí. Všichni v jistém směru prošli změnou, v jiných směrech ovšem nikoli. Když Spud a Šoufek vstoupí do světa využívání lidských orgánů, víte, že to nemůže skončit dobře.
S Welshem jsem se setkal v podzemce ve Farringtonu ve východním Londýně. Je vysoký, nedá se přehlédnout. S vlněnou čepicí na hlavě, v džínách, martenskách a parce vypadá jako čerstvě do důchodu se odebravší fotbalový chuligán. Zamířili jsme do hospody. Jednalo se o jednu v oblasti, kam se Welsh chodíval bavit, když tu v 80. letech bydlel. Po úspěchu Trainspottingu bydlel všude možně: Amsterdam, Barcelona, Chicago, San Francisco a nyní Miami. Stejně jako Edinburgh i Londýn se za ta desetiletí hodně změnil, takže i tahle hospoda je nyní náležitě gastronomická. Ale buďme féroví, i Welsh se změnil. Objedná si toast s rozmačkaným avokádem a zelený čaj a truchlí nad tím, že Londýn není už to, co býval.
Uvědomíte se, že nic Welshe nevyděsí tolik jako myšlenka, že dospěl. Kdysi řekl, že bude radši „prodávat svou prdel“ na Kingʼs Cross, než aby začal vést pochmurný usedlý život „dům-zahrada-děcka“. Nepřekvapuje, že žádné děti nemá. Dnes je mu devětapadesát, jen pár měsíců k důchodcovské lítačce do autobusu, a pořád se na ty dobré staré špatné dny kouká růžovými brýlemi. „Největším zklamáním jsou pro mě bookmakeři na Pentonville Road. Dalo se tam dostat všechno: speed, koks, smack. Nic extra, ale když bylo nejhůř, vždycky to tam bylo.“ Dneska se většinou omezuje na lahev dobrého červeného, ačkoliv má slabost pro halucinogenní drogu zvanou DMT – shledal ji objevnou a život měnící.
V Trainspottingu byl vždycky autobiografický prvek. Původní román je zasazen do Leithu, edinburghské přístavní čtvrti, kde se Welsh narodil matce servírce a otci dělníkovi v docích. Bylo mu něco přes dvacet, když se stal závislým na heroinu. Životy postav jsou přesto do značné míry odrazem jeho samého. Ve středním věku se stal Welsh DJ (po Trainspottinguzjistil, že by mohl hrát v herních klubech ve světě a zamiloval si sociální stránku); v Dead Menʼs Trousers dělá Renton manažera DJům. A zatímco Begpie je proslulý umělec hledající slunce a útočiště v Los Angeles, Welsh je proslulý umělec hledající slunce a útočiště v Miami. Přestěhoval se tam před několika lety se svou druhou, o 23 let mladší manželkou, Američankou Beth Quinnovou.
Vždycky mně fascinoval jeho vztah k postavám z Trainspottingu. Která se mu podobá nejvíc? Welsh říká, že nejvíc má společného s hlavním vypravěčem, Rentonem (jehož hrál v obou filmech Ewan McGregor). „Renton je v určitém ohledu autentičtější já. Když píšu jako on, mám u toho mnohem větší sebevědomí.“ Mluví o tom, jak se Renton za ta léta změnil. „Stal se o něco úspěšnější. Dostal se do toho bodu, kdy cítí, že v životě něčeho dosáhl; něčeho, co chtěl, ale i tak nemá pocit, že by ho to naplňovalo. Je normální, že lidi cítí určitý neklid. Za něčím se ženou, dostanou to, a pak si řeknou, k čemu to kurva všechno bylo? Mělo cenu utrácet touhle honičkou čas a energii?“ To je další Welshova obsese: vždycky chceme něco nového, lepšího, jiného a ničícího to, na čem zrovna děláme.
Jak by popsal Rentona někomu, kdo jej nikdy nepotkal? „Má představy, které jsou výš než jeho společenské postavení, a je poněkud zahleděný sám do sebe. Osciluje mezi snahou být opravdu cool a mít všechno pod kontrolou a svou společenskou neobratností. Což jsem nejspíš já!“
Ve vztahu se ženami se Welsh ale tak neobratný rozhodně nezdá. „Vždycky jsem se líbil určitýmu druhu žen,“ připouští a uchechtne se. „Ty, kterým jsem se líbil, byly vždycky cool, zajímavý a svérázný.“
Nebyl to ten typ chlapa, se kterým by se chtěla nějaká žena usadit. I když se dvakrát uvázal, nikdy se nepovažoval za manželský typ. „Ženským, co chtěly jenom najít chlapa, usadit se, mít dětí, a dobu, kdy jsou chlapi v hospodě, trávit s matkami a sestrami, jsem se nelíbil. Viděly ve mně jakousi hrozbu. Viděly, že se snažím svést jejich svéráznější, zajímavější partnery.“
A sváděls je? „No jasně. Bože, všichni jsme byli svůdníci. Ale taky viděly, že se jejich kluky snažím vést do takovýho toho ,Á, ty se kurva nechceš usadit. Máš na víc.ʻ Byl jsem hrozba potenciální nejužší rodině, vlastně společenskýmu řádu.“
První trest dostal, když mu bylo osm, protože hrál fotbal na ulici. Dostal se do hodně problémů? Jeho úsměv má v sobě cosi z Hannibala Lectera. Ne, říká, měl sklon přivádět do malérů ostatní. „Patřil jsem mezi ty příšerný kluky, co dělají sněhový koule těm, co s nima potom hážou. Byl jsem v manipulaci těch natvrdlejších a v uvádění je do malérů docela dobrej. Je hrozný, říkat to dneska.“ Vrátí se zpátky k postavám z Trainspottingu. „Možná že to je víc Šoufek než Renton. Hahaha!“ Šoufek je ta nejcyničtější postava z Trainspottingu, amorální podrazák, co vždycky vyčuchá příležitost, jak ojebat jiného blbce.
Welsh je dobrý společník. Uvědomíte si, že si užívá svou vlastní společnost a že klidně rád stráví celý den posloucháním svých vlastních historek. V minulosti žurnalisté mívali dojem, že jsou jeho historky přehnané; nevěděli, kdy říká pravdu a kdy si vymýšlí. Můžete třeba najít několik dat jeho narození, pohybují se v rozmezí od roku 1956 do konce 60. let; nejpravděpodobnější se jeví rok 1959. Když se o tom zmíním, vybuchne smíchy. „Jo, to mě nikdy nenapadlo.“ Už spolu klábosíme dobrou hodinu. „Dneska jsem ještě žádný opravdový bludy neřekl.“
Welsh skončil školu v polovině 70. let, v šestnácti, v City & Guilds dělal kurz na elektrikáře a učil se na televizního mechanika, dokud ho zásah elektrickým proudem nepřiměl najít si jinou práci: „Spoustu podřadných zaměstnání – mytí nádobí, portýr, v kanclu, dláždění chodníků.“ A pak tu je ten návyk na heroin.
Pokračování rozhovoru opublikuje ve středu 4. dubna 2018.
Z angličtiny přeložil Luboš Snížek.