Jiří Suchý v rozhovoru pro Lidové noviny

Alena Plavcová: Baví vás žít v kapitalismu?

Jiří Suchý: Mě baví žít ve všech režimech. Já mám takovej pocit, že bych se dokázal vyrovnat i s koncentrákem. Jinak o sobě mám mínění mnohdy nevalný, ale v tomhle mám docela šťastnou povahu. Beru věci, jak jsou.

Když už jsme u té politiky - vy jste kdysi seznámil prezidenta Havla s Dagmar Veškrnovou. Mluvil jste s nimi o tom někdy později?

Pssst! (klade si teatrálně ukazovák na pusu) Mluvil. On mi to jednou pan prezident, když jsme se viděli v Divadle Na zábradlí, připomínal.

Tykáte si s nimi?

Ne. Já si vůbec málokdy s někým tykám. To je ještě pozůstatek z dob, kdy člověk někam šel a vrátný na něj volal: Hej, soudruhu, kampak jdeš? Já to neměl rád. Dokonce s Pavlem Koptou jsme si začali tykat a po tejdnu jsme to zrušili. Říkali jsme: Poslouchejte, že nám to nějak nesedí a nesluší, budeme si zase vykat, ano? A vrátili jsem se k vykání.

Semafor byl kdysi líheň hvězd, začínal tam Gott, Matuška, Hegerová... Kdo z nich na to tenkrát nejmíň vypadal, že se proslaví?

Tak všichni, které jsme si vybrali do angažmá jako sólisty, byli potenciální hvězdy. Ale musím přiznat, že jsem se někdy zmýlil. Třeba u Jiřího Korna. Dělal k nám konkurz, já byl takovej rozpačitej a Šlitr taky. Nevzali jsme ho. A pak jsme si říkali: Proč vlastně, vždyť on je dobrej? A víc bylo takovejch lidí. Třeba Štědroň dělal konkurz do Dobře placený procházky a taky jsme ho nevzali. Ale velice často jsme se nemejlili. To nebyl jen Matuška, Pilarová nebo Gott. Taky Anna K., Leona Machálková...

Jak jste poznali, že z toho člověka něco bude?

Já uvedu příklad. Třeba když přišla Jitka Molavcová, byla to taková dívenka, ono jí bylo už skoro dvacet, ale vypadala dost zastydle, tak na patnáct. Měla kytáru a zpívala takovým jako nevelkým hlasem, doprovázela se akordy, jako když hrajou děti. Zazpívala šanson, velice citově. Já tenkrát seděl vedle Havlíka, říkal jsem mu: Člověče, já mám pocit, že tahle holka bude mít nějakou moc nad lidma. Podívej, ona přišla a všechno to ztichlo. Ten výkon, z profesionálního hlediska, nebyl nic moc. Ale zapůsobila silným dojmem. Tak jsme ji vzali. A pak to dostalo takový obrátky, jak ona začala růst.

Kdysi jste byli divadlo především pro mladé. Pro koho hrajete dneska?

Mládež má u nás dosti početnou menšinu. Pamětníci z našich let, ti už k nám chodí poskrovnu. Jednak umřeli, jednak jsou staří, už se nabažili. Náš kádr je takovej střední věk - od třiceti do padesáti.

Sledujete novou módu - muzikály?

Sleduju, samozřejmě. Když jsme se kdysi se Šlitrem rozhodli, že uděláme hudební divadlo, chtěli jsme vlastně dělat muzikál. Ale na českej způsob - to znamená chudobnej, poněvadž jsme neměli peníze, zkušenosti, neměli jsme vytrénovaný lidi jako na Broadwayi. Chtěli jsme tyhlety nedostatky vynahrazovat vtipem, hezkejma písničkama a pohodyplnou atmosférou.

Byl jste u Miloše Formana na návštěvě v Americe a viděl tam muzikály v originále. Můžete je porovnat s těmi pražskými?

Musím říct, že bychom dost obstáli. Viděl jsem třeba Les Miserables v Londýně, pak v Kanadě, ve Vídni a taky, jak to udělal Petr Novotný v Praze. To naše bylo plnohodnotný, dokonce bych řekl, že s tím londýnským to byly dvě nejlepší inscenace. Včetně obsazení. Není třeba se za nic stydět. Jesus Christ Superstar - vynikající i u nás. Najednou - kde se vzali, tu se vzali, máme na to lidi. Když jsme dělali konkurz na Pokušení svatýho Antonína, přišlo asi 40 adeptů a my nevěděli, kterýho vzít dřív - oni byli všichni tak dobří, všichni zpívali, hýbali se, vypadali! To když se v Semaforu kdysi objevila Eva Pilarová, byl to dar z nebes. Nebyl tu na to nikdo připravenej, bralo se to tak, kdo má chuť si zahrát, tak pojďte! Taky jsme měli prodavačku z Bílý labutě a různý úřednictvo. Chodili přes den do nějakýho úřadu a večer si šli zahrát do Semaforu. Nám stačilo, že nezpívali falešně.

Vy jste měl kdysi pro Miloše Formana psát libreto k jeho verzi Smetanova Dalibora. Mrzí vás, že z toho projektu sešlo?

Těšil jsem se na tu práci, ale nemrzí mě to. Mě totiž nemrzí skoro nic, ani to, že jsem skoro dvacet let nesměl pořádně dělat. Hrozně snadno se vším smiřuju, poněvadž mám tolik náhradních programů, že se okamžitě chytnu něčeho jinýho. Udělal jsem teď třeba místo toho Aristofanovu Lysistratu pro Vinohradský divadlo. Ale s tím Daliborem je to samozřejmě škoda.

Neplánujete s Formanem něco nového?

Ne, on už nemá chuť vůbec do ničeho tady. Byla to tenkrát taková určitá malost. Já nevím, čeho se báli. Moh to bejt průšvih, ale těch průšvihů je tu tolik, tak by prostě bylo o jeden víc! Ale zase byla šance, když se světovej režisér chtěl ujmout takový inscenace, že to bude zajímavý. Forman říká: U nás (tím myslí v Americe) když si někdo něco dovolí, nějakej výboj, tak ho potom v novinách roztrhají a seřežou. Ale nechají ho to udělat. Kdežto v Praze do mě začali šít, a ještě vůbec nevěděli, co chci udělat! A už mě likvidovali. On chtěl Forman v Daliboru podpořit tu homosexuální linii. Když Zdeněk můj... atakdále. Chtěl to celé tak ladit. A taky chtěl, aby se to zkrátilo. Poněvadž říkal: Já miloval jako študent Dalibora. Ale byly tam pasáže, kdy jsem si šel vždycky zakouřit na záchod. A těch míst jsem chtěl mladou generaci ušetřit. No, nešlo to. Dalibor se tu musí hrát tak, jak byl napsán. Ale to by se měl hrát německy! Původní libreto bylo totiž v němčině.

Ve vaší poslední hře - Pokušení svatého Antonína - vás ďábel ponouká různými svůdnými vidinami. Na co si musí dávat pozor skutečný Jiří Suchý? Co ho pokouší?

Ďábel je vůl, že, ten pokouší pořád něčím. Ale musím říct, že naštěstí čím jsem starší, tím jsem odolnější. Mamon mě nějak nebere, i když peníze respektuju a potřebuju, starám se, abych je měl, a utápím je v aktivitách, které jinejm podnikatelům vydělávají. To je specifikum mýho podnikání, že mě to stojí strašný peníze. Jsem tak trošičku úchyl, světový unikum, sám sobě sponzorem.

Nemotivovala vás na začátku k psaní taky snaha "udělat dojem na holky"? Imponovat druhému pohlaví je prý podstata umění vůbec.

Víte, že jo? Je to pravda. Když si proberu svý písničky, i ty, na kterých to není vidět, tak skoro všechny mají nějakej erotickej podtext, byly něčím takovým diktovaný.

Psal jste písničky pro konkrétní dívky? Pramínek vlasů byl prý pro vaši ženu Bělinu...

Ne, to ne, to jsem ji ještě neznal. Ale pravda je, že ho měla ráda. Ona byla jinak velice kritická ke mně. Vždycky když jsem napsal nějakou písničku, tak jsem jí to šel ukázat a připadal jsem si jak kluk u zkoušky. Já věděl jedno: když to zatratí, tak to ještě nemusí bejt špatný. A když to pochválí, že to je výtečný.

O své paní nikdy nemluvíte. Ale ona se vlastně jako výtvarnice podílela na podobě Semaforu...

Ano. V době začátků Semaforu pro nás udělala hodně. Když jsme to rozjížděli, natírala, dělala reklamy. Pak navrhovala kostýmy a výpravy. Začala tu scénografii dokonce studovat na DAMU, ale kvůli mě ji, na udání, vyrazili. Ty kostýmy dělala výborně. Po její smrti jsem je začal navrhovat sám a šel jsem v jejích stopách.

Jaký jste byl manžel?

No... (dlouhá odmlka) To se těžko říká. Protože mluvit o svých kladech by bylo chvástání, a zase na druhou stranu kydat si na hlavu, to člověk dělá nerad. Obojí by v tomhletom případě ale bylo na místě.

Měla to s vámi těžké?

Já bych to řek opatrněji: Neměla to se mnou lehké.

Byl jste určitě obletován ženami. Žárlila vaše paní?

To bylo zvláštní - jak kdy. Byly etapy v jejím životě, kdy byla celkem velice tolerantní v tomhletom směru. A zase byly takový vypjatější chvíle, ale vždycky jsme se nakonec domluvili. Taky jsme spolu vydrželi až do konce jejího života, přestože kolem nás tolik manželství skončilo nešťastně.

Herectví má jednu černou stránku: herec musí jít bavit lidi, i když třeba osobně prožívá velkou tragédii...

I to jsem zažil. Třeba když mi zemřelo půlroční dítě. A když manželka umírala, dlouho, já musel chodit hrát. Musel jsem se na ty dvě hodiny od všeho osvobodit, ty lidi si zaplatili a nezajímaly je moje trable. Bylo to trošku komplikovaný tím, že jsem dělal komika. Že jsem šel ty lidi rozesmávat. Ale upřímně řečeno, já jsem si to zdůvodnil, že je to vlastně krásný, že ten svůj soukromej trabl na chvíli odsunu, překonám.

Slyšela jsem o vás, že byste se uživil i jako léčitel.

To se mě udělalo, já nevím jak. Ale jak to přišlo, tak to odešlo. Fungovalo to na mnoho lidí. Na režiséra Síse, který měl problémy s nohama, tomu jsem pomohl. Jitka Molavcová měla jednou ústřel, hlavu na stranu, myslela, že nebude moct hrát, odstranil jsem jí to. I Anně K. jsem pomohl od žaludečních potíží.

Jak jste to praktikoval?

Jeden člověk, kterej se těmito věcmi zabýval teoreticky, mi řekl, že se dá "odhladit" bolest. Nikoli léčit, to bych si netrouf. A fungovalo to. Když měla moje žena leukémii, v těch dutých kostech, třeba holenních, měla ukrutný bolesti. Já jsem ji během třiceti vteřin té bolesti zbavil.

Kdy jste tu schopnost ztratil?

Po smrti mé ženy. Dočetl jsem se potom v jedné knize, že tyhle schopnosti se vyskytují u některých lidí ve stresových situacích. Pochlubil jsem se jednou jistému panu Zezulkovi, psychotronikovi. Podíval se na mě a řekl: To umí skoro každej. Tak mi sklaplo.

Ze spousty vašich písniček se staly hity - jsou to ty, kterých si i vy vážíte nejvíc?

To ne. Ach, ta láska nebeská, nebo Blues pro tebe - to by napsal i blbec! Taková postpubertální rýmovačka - Všechno jsem opustil pro tebe, pro nic víc jsem nežil než pro tebe... Hovadiny - a ty uspěly u lidí, patřily k největším hitům. Je to samozřejmě i melodií a je pravda, že rytmicky a co se rýmu týče jsou ty písničky v pořádku. Ale obsahově jsou to hrozný bláboly.

Vznikaly vaše texty opravdu tak, že jste nosil po kapsách papírky a na ně si psal rýmy? Tulipán - u Lipan...

V rytmu chůze se dobře vymejšlí. Já si to vlastně deklamoval do těch kroků, protože jsem vždycky klad velkej důraz na to, aby písnička byla dobře zpívatelná a rytmicky aby byla správně, aby seděly přízvuky. Plno písniček vzniklo takhle na ulici. Jedna, Jezdím ke svému strýci, co bydlí v Prosečnici - tam jsou dost těžký rýmy, protože se tam rýmujou vždycky tři verše za sebou - mi dala strašně zabrat. Psal jsem ji takhle po ulicích skoro rok. Nakonec jsem se z toho vylhal i tak, že jsem použil takový podvodný rýmy: "Prosečnici - sádrové trpaslíci..." Což je proti češtině. Nebo "a stále vyšinutý-ma kouká očima." Udělal jsem rým v polovině slova. To mě bavilo, obelstít ten jazyk, kterej se špatně lámal.

Vychází vám sebrané spisy, ale přitom, s prominutím, nemáte ani maturitu. Myslíte, že jste důkazem toho, že vzdělání netřeba?

No, já myslím, že vzdělání je třeba. Já jsem taktak absolvoval měšťanku. Třeba matematiku jsem nikdy nepochopil. Měl jsem ale tu výhodu, že jsem byl takovej slušnej chlapec a těm pánům učitelům se mě vždycky zželelo a nechali mě prolízt. Svou nedostatečnost jsem začal pociťovat později, protože jsem měl vzdělaný kamarády, jako byl třeba pan doktor Vyskočil. Začal jsem to dohánět, začal jsem si vzdělání sám opatřovat a vzdělával jsem se v tom, co jsem zrovna potřeboval znát.

Pojďme si chvilku povídal o Jiřím Šlitrovi. Byli jste partneři v divadle. Byli jste ale také kamarádi? Chodili jste spolu třeba na pivo a za holkama?

To určitě ne. My jsem se stýkali hlavně v práci, my byli fanatici přes práci. Ale jinak jsme měli každej svůj vlastní život. Vzhledem k odlišnosti našich povah to trvalo dost dlouho, než jsme k sobě našli bližší vztah. Přesněji řečeno, ten vztah jsme k sobě našli až poslední rok jeho života. To se z nás stali opravdu kamarádi.

V čem byl pro vás důležitý?

Byl velice důležitej. Brilantně pochopil atmosféru každýho textu, co ten text potřebuje. Když si vezmete třeba Zuzanu - já si nedovedu představit dokonalejší melodii pro tento text. Ale byl pro mě důležitej i jinak. On byl daleko cílevědomější a systematičtější než já, mě prostě vždycky něco napadlo, tak jsem to napsal. Kdežto on přišel: Heleď, neměli bysme teď napsat něco závažnějšího? Doved mě nasměrovat a vyhecovat. Jsem mu za to strašně vděčnej. On byl víc ten mozek naší spolupráce.

Jeho smrt je i po letech tajemná. Byla to nešťastná náhoda? Sebevražda? Jaká je vaše privátní teorie?

Já si myslím, že to byla nešťastná náhoda. Že to stoprocentně nebyla sebevražda. On měl rozjednaných tolik věcí a za dvě hodiny měl být u rodičů, volal jim, že se jen zdrží. Měl v plánu další operu.

Na tuhle otázku si troufnu až teď, kdybyste na mě náhodou chtěl vzít hůl. Jste prý také autor pornografických povídek. Takže budeme mít jednou něco jako nové Máchovy deníky?

No, psal jsem jednak takový povídky a jednak poezii. Mám z toho docela knížku, texty i obrázky. Mě to lákalo jako problém - jestli to, co bývá velice často pokleslý, lze udělat jako literaturu. A nakonec nejsem první, kdo se o to pokoušel, vemte si Nezvala. Máchovy deníky, ty jsou zase překvapivý v tom, jak jsou neskutečně věcný. "Pical jsem ji zezadu čtrnáctýho července." Proč on to vůbec potřeboval psát, tak věcně? Trochu mi vadilo, že se to jeden čas zveřejnilo, dokonce to bylo v novinách citováno. Jsou to soukromý věci pro úzkej okruh lidí.

Vydáte to ve svých sebraných spisech?

Přemlouvají mě, abych to uveřejnil, ale já to v té encyklopedii nechci. Je to interní věc. Já měl možnost nahlédnout do materiálů Voskovce a Wericha a ti se taky v mládí dopustili něčeho podobnýho. Vydat to, nevydat? Já tenkrát říkal vydavateli: Představte si, že tatínek koupí dětem knihu o Voskovcovi a Werichovi, aby jim předal kulturní dědictví. Děti si v tom budou číst - a najednou tam najdou oddíl porno. A to bylo velice tvrdý porno!

Nepůsobíte jako sedmdesátník. Jak se udržujete v kondici?

Udržuju se tím, že několikrát do týdne, když se mi to podaří, si jdu odpoledne lehnout. A potom vydržím třeba tři dny ponocovat.

Jaký bude Jiří Suchý jako kmet: Důstojný? Frivolní? Komický?

Důstojný asi ne, to mi odjakživa schází. Frivolní? To si asi budu dávat bacha, abych nebyl trapnej. Co se komiky týče, rád bych, aby byla se mnou legrace.

Až do hořkého konce...

Jo, až do konce. Já jsem měl dokonce plán, že bych si pro krematorium namluvil řeč a dal bych si do závěti, aby ji tam pustili. A že bych se pokusil ty lidi rozřehtat. Teoreticky by se mi to líbilo. No ale - jen ať si pobrečej, že jo...

Máte jako žijící klasik nějaké krédo?

V těch nejhorších dobách jsem si vymyslel pro sebe jedno heslo, který jsem si dokonce zapsal do takové knížečky, kam si píšu všelijaký pošetilosti: Když všichni říkají, že je všechno v hajzlu, znamená to, že nic není ztraceno. Protože člověk ví, kde to hledat.

Publikovaly Lidové noviny 1. února roku 2002