John Wray rozmlouvá s Michaelem Marchem

Michael March: V Americe se prodává výsledek – ne začátek. Jak jste na tom vy?

John Wray: Já mám nejradši prostředek, alespoň pokud jde o psaní románu, protože na konci i na začátku se člověk snaží udržet proud vyprávění a kniha by měla někam směřovat a být v pohybu, zatímco uprostřed je takový nádherný prostor pro všechny možné odbočky: jako marmeláda v koblize – román uprostřed krásně plyne – ten prima prostředek vám dovolí pohybovat se všemi směry. Takže nejlíp se cítím uprostřed.

MM: Váš první román – Pravá ruka spánku – odhaluje vaše rakouské kořeny.

JW: Moje matka je původem z Rakouska, ale já už jsem vyrůstal v Americe. V tomto románu jsem chtěl psát o událostech, které přímo nesouvisejí s mou aktuální existencí. A protože jsem se nechtěl dostat nikam moc daleko, nezvolil jsem si za výchozí bod historii své rodiny, ale tu část světa, odkud pochází moje matka – a z tohoto prostředí jsem stvořil svůj svět.

MM: Druhý román – Jazyk Kanaánu – jste situoval do doby americké občanské války a obchodování s otroky.

JW: Není to únik od současnosti, ale historická fikce, kterou jsem chtěl dát průchod svému hněvu a znechucení nad tím, co se dnes děje v politice – z mého pohledu je to jakási politická alegorie.

MM: Aligátoří zápasy na Mississippi?

JW: Jde o příběh jednoho pozoruhodného podvodníka – Spasitele – který se v Americe objeví pár let před zrušením otroctví. Začne jako zloděj koní a postupně se zdokonaluje, až vymyslí perfektní zločin: vydá se dolů na Jih, kde předstírá, že je agent společnosti budující podzemní dráhu, a navádí otroky k útěku z plantáží – což jsem popsal podle skutečnosti. Nakonec má kolem sebe celý gang, který uprchlé otroky znovu prodává na plantáže výš na řece Mississippi. Stoprocentně výnosný podnik postupně se rozrůstající ve velkou organizaci s podílníky – prototyp americké korporace.

MM: Firma Blackwater – na řekách Tigris a Eufrat –

JW: Ano – protože oni se také ve velkém odvolávali na náboženství – na náboženskou víru a rétoriku. A právě tahle kombinace obchodních zájmů a náboženské rétoriky mi posloužila jako dokonalé pozadí pro popis Bushovy vlády v dnešní Americe.

MM: Hrdinou vašeho třetího románu – Lowboy – je mladý muž trpící schizofrenií, který cestuje v newyorské podzemce.

JW: Chtěl jsem napsat román ze současnosti. Podzemní dráha mě vždycky fascinovala – v Rakousku jsem měl strýce, který byl jedním z inženýrů ve vídeňském metru, a když jsem byl malý chlapec, bral mě s sebou do podzemí, když se tunely teprve stavěly. V New Yorku existuje celá mytologie o jakémsi podzemním městě – o městě pod městem – které nezná denní světlo. Připadalo mi to jako zajímavá metoda, jak psát o podvědomí.

MM: Kdo je Lowboy?

JW: Na začátku jsem to byl já – chtěl jsem vykreslit velmi lidský, realistický portrét schizofrenika. Nechtěl jsem duševní chorobu nijak romantizovat ani ponižovat nebo démonizovat. Nějaký čas jsem se s tím potýkal, ale pak jsem si uvědomil, že můžu využít svoje vlastní vzpomínky na dobu, kdy mi bylo šestnáct, takže jsem začal psát o sobě – ale postupně se mi ta postava víc a víc odcizovala a vzdalovala.

MM: Jste sám sebou zklamán?

JW: Postavou Lowboy ne.

MM: Jezdíte rád podzemkou?

JW: Já přirozeně tíhnu k tomu soustřeďovat se víc na rytmus, zvuk, náladu jazyka než na téma. Podle mě je nejdůležitější vystihnout zvuk, rytmus jazyka, a pak najednou zjistím, že děj knihy se z toho zvuku sám vynoří – z nálady, v níž tvořím. Je to jako aktivní mlhovina, ze které se události rodí jako hvězdy.

MM: Váš poslední román se odehrává na Moravě.

JW: Děj začíná na jižní Moravě ve Znojmě, v době kdy se město jmenovalo německy Znaim a na Moravě vládli Habsburkové. Moji příbuzní pocházejí z Moravy a Čech – takže to bude rodinný portrét.

MM: A pijí hodně?

JW: Jestli hodně pijí? Určitě mají rádi svoje pivo – a taky okurky. V devatenáctém století jim patřila rodinná konzervárna – je to rodina samouků, kteří nakonec odjedou do Ameriky.

v New Yorku, 1. ledna 2010

přeložila Zuzana Mayerová

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha