Josef Rauvolf: Být zbitý znamená být sice na dně, ale hledět vzhůru

Přiblížit fenomén Šumavy všem, kterým učarovala, se po staletí snaží výtvarníci, muzikanti, spisovatelé i překladatelé. Jedním ze současníků, který se rozhodl zprostředkovat „šumavské výpravné obrazy“ českému čtenáři, je český překladatel a publicista Josef Rauvolf. Do knihy Legendy a pověsti staré Šumavy vybral a přeložil na sto osmdesát starých příběhů, ze kterých vane na čtenáře zvláštní a neopakovatelný duch místa.

Vladimíra Pavlová: Jak napadne překladatele knih W. S. Burroughse či Charlese Bukowského, aby přeložil do češtiny pověsti ze Šumavy?

Josef Rauvolf: Překládal jsem si pro sebe americké beatníky, ale zároveň jsme rád četl pohádky z celého světa. A někdy začátkem 80. let jsem si uvědomil, že znám pohádky z Čukotky, Brazílie, Austrálie a Amazonského pralesa, ale nevím, co se vykládá za rodnou chalupou. Kápnul jsem na šumavské pohádky v němčině a byl jsem okouzlen nebo zasažen silou, syrovostí autentičností, kterou jsem z nich cítil. Řekl jsem si, že by stálo za to něco s tím udělat. Kamarádi byli natěšení, když jsem jim večer v hospodě příhody vyprávěl, tak jsem sedl a začal překládat. Přeložil jsem první, pak dvě a jak už to tak bývá, proč ne i třetí ...

Kde a jak jste čerpal materiály k pověstem? A podle jakého klíče poté třídil?

Já měl hodně už prvotního materiálu v němčině. Byly to vlastivědné časopisy, které vycházely v němčině v šumavském regionu na přelomu 19. a 20. století. Chodil jsem do univerzitní knihovny do archivu a tam jsem poctivě seděl a překládal. Doma pak přepisoval strojem a formou samizdatu vydával v několika exemplářích kamarádům, kteří jásali nadšením.

Po listopadu 1989 jsem se seznámil s člověkem, který měl nakladatelství. Udělal jsem výběr a vyšly knižně. Vybíral jsem vlastně už při listování právě ty, které mě oslovovaly. Mám raději literaturu, která je možná drsnější, ale je hlavně autentická. Takže jsem volil spíš krváčky a ne třeba Bílé paní. Příběhy, ve kterých ne vždy vítězilo dobro, ale spíš zlo – ten ďábel. Můj výběr tedy nebyl striktně etnografický…

Jak velké rozdíly najdeme mezi šumavskou a českou pohádkou, či pověstí?

Velké. V českých pohádkách to je často tak, že člověk se musí nějak provinit, něco spáchat, pak přijde trest. V šumavských často nic nespáchá.

Klasickým příkladem je pohádka, kdy jde holka do lesa, přistoupí k ní bezhlavý tvor a zbije ji tak, že děvče z toho má málem smrt. Nic neprovedlo, neprovinilo se proti žádnému morálnímu přikázání, jen šlo do lesa…

Další rozdíl je v tom, že šumavské patří spíš do skupiny německých pohádek, kde vystupují jiné postavy. V českých najdete vodníky, Rusalky, v šumavských najdeme jeden typický fenomén, kterým je divoký hon či lov coby personifikovaná bouře. Většinou to bývá lovec nebo myslivec, který se žene krajinou se smečkou divokých psů, vlků a koní…

Která témata a bytosti se objevují nejčastěji?

V pověstech se to hemží skřítky, stromovými mužíky, poklady ukrytými v zemi nebo obry...

Snažil jste se o striktní zachování původní podoby pověsti, nebo jste ji upravoval?

Ta pověst je úsečná, jasná. Často je psán v krátkých holých větách celý příběh… V překladu jsem dal do pověsti něco svého snad jen určitou volbou vhodných synonym. Jinak jsem do nich nevstupoval. Cítil jsem to, že tak, jak to lidé vyprávěli, a někdo zapsal, je to nejlepší. Ctil jsem originál a myslím, že to bylo jen k dobru věci.

Jak jste se vypořádal s obtížným překladem jmen nebo pomístních názvů?

Jako velký problém se ukázalo právě překládání názvů vesnic, potoků, kopců či luk. Vše bylo v němčině. Mohl jsem si to ulehčit, že bych ponechal německé názvy, ale přišlo mi, že v případě vesnic nebo lokalit, které se nachází na našem území, to nejde.

U některých vesnic či městeček, jako jsou Volary nebo Sušice, to bylo jednoduché zjistit. Ale u těch, které po vyhnání Němců zcela zmizely, se těžko dohledávalo. Byla to piplavá detektivní práce, která mi zabrala možná stejně času jako vlastní překládání. Bavilo mě to a chtěl jsem mít české názvy, německé jsem ponechal pro území na pomezí dnešního Bavorska.

Přesto jste některá jména ponechal v původní němčině...

U jedné postavy Štilcla, což je šumavské strašidýlko, které nemá ekvivalent v českých pohádkách, tam jsem jméno ponechal. Zní totiž velmi ostře a ke zmiňované postavě se hodí.

Překvapili vás něčím samotní obyvatelé Šumavy, kteří si mezi sebou příběhy vyprávěli?

Potěšilo mě, jak původní autoři dokázali ve vyprávěních vyjádřit svůj vztah k přírodě. Našel jsem spoustu vyprávění, ve kterých dřevorubec chtěl pokácet strom, přestože ho dáběl nebo postava vystupující ze stromu žádala, aby to nedělal či mu to zapovídala. Jako hloupý člověk se sekyrou v ruce to udělal a se zlou se potázal.

Všichni opovážlivci, kteří překročili řád či normu a chtěli kácet víc, než potřebovali, za to zaplatili životem. Líbilo se mi, že Šumavané si nebrali od přírody víc, než museli…

Změnil se poté, co jste se pověstmi zabýval, nějak váš vztah k Šumavě?

Musel, protože když teď jdu po Šumavě, slyším záhadné zvuky, mohu si říkat, že Štilcl nebo Hojman řádí. A musím se mít na pozoru. Je to jiné, než když si řeknu: Od Boubína se blíží bouřka. Vnímání věcí kolem mě pozměnilo. Ale ona Šumava sama o sobě je tajemná. Je-li člověk trochu citlivý, myslím, že uvidí a uslyší víc, než ostatní.

Jste překladatelem, který si díla a autory pečlivě vybírá. Existuje tedy paralela mezi vašemi beatníky a šumavskou pověstí?

Lidé, kteří mě znají, se mohou divit, že coby překladatel autorů, kteří psali o současnosti v Americe, překládám šumavské pohádky. Ale já cítím velkou paralelu. Jak ti mí američtí autoři, tak pohádková Šumava – obojí je syrové, autentické, někdy kruté, ale nekašírované. Je to výpověď o životě, jaký lidé žijí.

A pokud autoři američtí popisují spíš odvrácenou stranu života, tak ti šumavští odrážejí zase tvrdou realitu a život. Pro sebe tam mohu autory dát vedle sebe, vůbec se mi to netluče. Mají mnoho společného právě v tom bytí ve světě, který není růžový a navoněný. Ale ve světě, kde člověk, neví, zda se ráno vzbudí…

Jaký význam má podle vás pověst pro čtenáře dnes?

Nemyslím, že jsou beznadějné nebo depresivní. Je tam smířenost a pokora. Být zbitý znamená být sice na dně, ale hledět vzhůru a nenechat se utlouct. To samé postavy šumavských pohádek dostávají na zadek, ale stále žijí. Víra. Žili a nenaříkali si.

Mohli by se čtenáři dočkat dalších pokračování pověstí?

Ať jsou trpěliví, přečtou si nejprve první vydání. Neříkám ne, ale nechci se vymlouvat na čas. Přesto bych rád, materiálu je dost a je stále z čeho vybírat…

publikoval Deník 21. dubna 2009

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha