Michael March hovoří s Nadine Gordimer

Michael March: Albert Camus v Mýtu o Sisyfovi říká, že "existuje jediný skutečně zásadní filosofický problém, a tím je sebevražda". Platí jeho názor i dnes?

Nadine Gordimer: Sebevražda není problém filosofický, ale existenciální. Nikdo se nás neptá, jestli se chceme narodit; každý ale má právo rozhodnout o délce svého života.

MM: Kafka píše, že "ne sebevražda, ale pomyšlení na ni" je jediný rozumný závěr, k němuž v životě dospěl. Jsme skutečně zajatci svých myšlenek?

NG: Ovšemže jsme zajatci svých myšlenek, ale ne každý je tak sebetrýznivě důsledný jako Kafka. Kdysi jsem napsala "Dopis od otce" - jakousi odpověď na Kafkův slavný dopis otci. Podle mého názoru musel Franz všem pořádně lézt na nervy tím, že nebyl schopen dospět a odejít z domova...

MM: Milan Kundera chápe "boj člověka s mocí jako boj paměti se zapomínáním". Nezdá se vám, že v tomto boji prohráváme?

NG: To je velmi pronikavý a hluboce pravdivý postřeh. Věčné dilema spočívá v tom, kolik si máme pamatovat, abychom neopakovali stále tytéž nelidskosti, a přitom v sobě neživili stálou touhu po pomstě. Proto jsme se my, Jihoafričané, pokusili založit "Výbor pro pravdu a smíření". Troufám si říci, že dosáhl jistých úspěchů, a proto je navzdory svým omezením užitečný. Obávám se, že na světské rozhřešení bychom čekali marně.

MM: Ve své eseji Psaní a bytí přirovnáváte život ve své zemi k "čekání na východ slunce". Ještě stále je to pro vás bolestivé?

NG: Východ slunce nepřináší bolest. Přináší víru v novou budoucnost, bez útlaku, bez rasismu. Věřím, že máme dost sil jí dosáhnout.

MM: Proust radí: "Nebojte se zajít příliš daleko, protože pravda je ještě dál." Není ale ta skutečná pravda v nás, nezničitelná a nesklizená ze Stromu života?

NG: Marcel Proust nepochybně mluvil o pravdě, kterou skrýváme v sobě, ve svém strachu, z poznání sebe sama a z poznání druhých.

MM: Jsme, my spisovatelé, "ti, kteří nepatří nikam"?

NG: Edward Said ve své pozoruhodné autobiografii nazvané Být mimo soudí, že takový stav může v našem světě svým způsobem vést k lepšímu porozumění mezi jednotlivci i národy, protože místo monolitických klecí nacionalismu, náboženství a kulturní uzavřenosti nabízí otevřenost ducha.

MM: Nejsme za to, že říkáme pravdu, svým domovem odsuzováni?

NG: Často. Někdy jen tak poznáme, že říkáme alespoň část pravdy.

MM: Joseph Roth napsal: "Nemám domov; doma jsem jen v sobě." Kde jste doma vy?

NG: Každý člověk je doma ve svém těle; s ostatními pak sdílí domov společného jazyka.

MM: Cítíte se doma ve svém těle nebo jazyce?

NG: Jsem doma v Africe, přestože - paradoxně - můj jazyk je doma v Evropě!

MM: Po rozpadu Sovětského svazu jste si připadala "opuštěná" - proč?

NG: Netvrdila jsem, že já osobně jsem si po rozpadu Sovětského svazu připadala "opuštěná". Člověk se přece může k určité skutečnosti vyjádřit obecně, aniž by ji vztahoval na sebe. Komunismus nabízel možnost vytvořit svět, kde by politické, etické i ekonomické prostředí zaručovalo lidem spravedlnost. Neuspěl ve své vlasti, Sovětském svazu a východním bloku, a my jsme se opět octli sami, bezradní v rozděleném světě, bez ideologie, která by nám přinášela naději na řešení. Proto pocit opuštěnosti, ze selhání levice představované Sovětským svazem. Od té doby je světu jako jediná další nová ideologie nabízena globalizace, kde vládnou dohodnuté obchody mezi bohatými zeměmi a trvalá chudoba v zemích chudých.

MM: Souhlasíte s Josephem Rothem a Georgem Orwellem, že "jednotlivec je nakonec vždy poražen"?

NG: Nesouhlasím. Právě tito dva spisovatelé jsou příkladem, jak jednotlivec - úžasná, myslící lidská bytost - i po krušném životě a smrti triumfuje v jasnozřivé pravdě svého stále znovu objevovaného díla.

MM: Může umění vyvážit cenu porážky?

NG: Ne. Umění odkrývá skutečnou podstatu porážky, a tak napomáhá jejímu překonání. Umění samotnou svou existencí vzdoruje porážce, protože představuje oslavu života, navzdory všem snahám život ponížit a zničit.

MM: Souhlasíte s Henrym Millerem, že "proti zlu se dá bojovat, ale proti hlouposti je člověk bezmocný"?

NG: Víceméně ano. A když se hloupost spojí s mocí, je boj téměř beznadějný.

MM: V Praze panuje, řečeno vašimi slovy, "nesmyslná byrokracie - tragická vlastnost dvacátého století". Myslíte, že se jí někdy zbavíme?

NG: Nesmyslná byrokracie. V demokratických režimech snad není tak všudypřítomná, ale v zemích, které se k demokracii teprve bolestně přibližují, bují jako mor. Díky svobodě slova mohou lidé proti byrokracii alespoň protestovat, a někdy dokonce úspěšně. Člověk se nesmí nechat odradit a musí trvat na tom, aby byl slyšen a poslouchán.

MM: Czesław Miłosz si posteskl: "Nespokojen s tyranií, nespokojen s republikou - v první jsem toužil po svobodě, v druhé po konci korupce." Jak jsme na tom my?

NG: Stejně jako velký básník Miłosz toužíme po konci korupce. Zdá se, že korupce je doprovodným jevem svobody a také že je dostupnější více lidem než za minulé tyranie, kdy byla pouze pro pár vyvolených. 

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha