Michael March v rozhovoru pro Lidové noviny

Přestože do zahájení festivalu zbývá ještě přes půl roku, už teď organizátoři pracují na jeho programu a na otázku, jak vypadá práce ředitele festivalu uprostřed léta, Michael March odpovídá:

"Srpen je zlý měsíc. Festival připravujeme vlastně už od května. Příští ročník festivalu se chystáme věnovat Williamu S. Burroughsovi a ten kdysi řekl, že když člověk nemůže být spravedlivý, musí být svévolný. A tak když jsem řekl, že začínáme s přípravou festivalu v květnu, musím zároveň dodat, že hodně z toho jde zpět až k uzavření helsinských dohod. Ty se vlastně staly základem celé myšlenky festivalu, neboť jejich záměrem bylo přivést lidi dohromady, lidi ze západní i východní Evropy, umožnit setkávání myšlenek. Asi není třeba dodávat, že na jejich základě vznikla i Charta 77, která sdílela tytéž ideály.

A festival na myšlenky obsažené v těchto dohodách navazuje, neboť sám vznikl právě v té době, když jsme v Londýně, v Keatsově domě, v Divadle umění a v Národním divadle koncem sedmdesátých let, organizovali akce podobné dnešnímu festivalu a zvali na ně autory ze střední a východní Evropy - tedy pokud jim bylo umožněno cestovat. A pokud cestovat nemohli nebo byli mrtví, stejně jsme se je snažili tamnímu publiku představit.

Po roce 1989 samozřejmě bylo možné cestovat na východ, a tak jsme v květnu 1991 přesunuli festival do Prahy. Stojí na hlubokých filozofických základech, byť jeho přirozeným základem je samozřejmě literatura, a odráží též hluboké politické změny, k nimž v posledních dvaceti letech došlo. Festival nebyl kontaminován starým režim, začal úplně zčerstva, a to je velice důležité.

Možná i proto má jistou přitažlivost pro mladé publikum. To nás překvapilo hlavně v loňském roce, kdy jsme mezi mladými lidmi zaznamenali obrovský zájem o dílu Jeana Geneta. Zdá se, že jsme si konečně po dvanácti letech našli své publikum. A to je milé překvapení.

Loni jste opět změnili místo. Z Ypsilonky jste se přesunuli do divadla Minor. Bylo to proto, abyste přilákali víc mladých diváků?

Špatně vidím, a tak nevím jestli tam bylo mladých lidí skutečně víc než předtím, ale festival se určitým přirozeným způsobem vyvíjí. A vzhledem k evolučnímu procesu je výhodné mít co nejvíc mladých diváků, už proto, že vydrží déle. Ale teď vážně, mám za to, že po všech těch letech si mladí lidé uvědomili, že vlastně sdílejí hodnoty, na kterých festival stojí. Stejně jako my, i oni cítí, že oficiální instituce selhali. Myslím, že na festival chodí rádi, uvolněni, s vědomím, že se zde mohou setkat s velkými spisovateli, že jim mohou položit otázky - a to je myslím velice přirozený proces.

Samozřejmě k mladým se přibližujeme i použitím moderních technologií, k nimž mají mladí blízko. Ano, zvolili jsme divadlo s novým, originálním designem, stále více používáme internet, díky našemu partnerovi, jímž je firma Pragonet, se nám podařilo vytvořit velice dobrou internetovou stránku www.pwf.pragonet.cz. Po komunikační stránce nám velmi vyšla vstříc společnost T-Mobile a také náš dlouholetý partner, jímž je list Guardian - ten přispěl k rozšíření povědomí o festivalu v Evropě. Ale zpět k věci, snažíme se používat atraktivní věci, angažujeme přední moderátory a herce (například Marka Ebena), ovšem hned musím dodat, že v žádném případě nezapomínáme, ani neodvrhujeme ty tradičnější prostředky. Diváci podle mne cítí, že festival je velice přirozený, uvolněný - navíc díky přenosu na internetu je možné jej sledovat prakticky odkudkoli, takže výsledkem je, že se zde v Praze něco rodí, co je vysíláno znovu do světa. A diváci instinktivně tuší, že se sami mohou stát součástí tohoto procesu.

Nebyl jste osobně trochu zklamaný, že čeští nakladatelé více nevyužili příležitosti vydávat autory, kteří sem přijíždějí, kteří jsou představeni českému publiku.

Se zklamáním jsem se naučil žít. Ale máte pravdu, o něco takového usiluji mnoho let. Mám dojem, že čeští nakladatelé se zaměřují příliš úzce, že se příliš soustředí na Frankfurt. Vydavatelé představují určitý mikrokosmos, v němž se zobrazuje celá společnost, a tudíž by se neměli uzavírat tolik do sebe. Je mi líto, že sami nevyužili osobní přítomnosti autora k tomu, aby posílili prodejnost svých knih - vždyť se tak sami připravovali o jistou výhodu. Možná to je částečně dědictvím minulosti, kdy autoři knih, které se překládali do češtiny, mohli do země přijet jen zřídka. Nyní autoři přijet mohou a tak doufám, že si celý nakladatelský průmysl uvědomí, jak lze přítomnosti autorů využít. V každém případě by nakladatelé měli autorům, které vydávají prokázat alespoň základní lidskou úctu, a pokud sem přijedou, neignorovat nabídky k setkání s nimi, jak se nám to několikrát stalo.

Byl jste jako ředitel s loňským festivalem spokojen, anebo jste vnímal věci, které by šlo zlepšit.

Pokud člověk něco řídí, pak nesmí nikdy být spokojený. Spokojenost je nemoc. Neustále se snažím hledat způsob, jak co nejlépe literaturu představit publiku. Vždy se snažím vymyslet pro festival nějaké téma, k němuž by se autoři mohli vyjadřovat ze svých vlastních perspektiv. Loni to byl Genet, příští rok Burroughs. A vždycky na základě tohoto tématu vybíráme a zveme autory.

A jaké autory máte připravené pro příští rok?

Už jsem zmínil, že příští ročník bude věnován Burroughsovi a téma bude znít "Nehlásíme zprávy, ale píšeme je". Pro mne je to trochu osobní záležitost, protože když jsem žil v sedmdesátých letech v Londýně, s Burroughsem jsem se dost přátelil. Dodnes pro mne zůstává jedním z největších spisovatelů dvacátého století. Byl naprosto posedlý otázkou moci, závislosti, byrokracie. Byl to vizionář a jasně viděl, že základním kamenem společnosti je otázka manipulace a absorpce moci. Stejně tak jej uchvacovala myšlenka přítomnosti - tvrdil, že žijeme pouze a jedině v přítomnosti, že jakákoli historie je čirá fikce. A hluboce toužil po tom před časem utéct.

To bylo téma, ale autoři? Už víte kdo přijede?

Nechceme ohlašovat autory moc brzy, abychom pak diváky nezklamali, pokud by nemohli přijet, ale věříme, že letos uvidíme Arundhati Royovou, která loni pro nemoc nepřijela, dále by měla přijet úžasná irská autorka Edna O'Brienová, Amos Oz z Izraele, hodně silně bude zastoupená řecká literatura, v Praze by se měli objevit tři autoři. Ze Spojených států jsme oslovili Sama Sheparda a Normana Mailera, ale jak říkám, je ještě brzy. Stejně tak doufáme, že v Praze uvítáme Michela Houllebecqa a velice zajímavého britského autora Willa Selfa.

Will Self o Burroughsovi psal, ale co Houllebecq? Jak toho spojit s Burroughsem, přes zvláštní vztah sexuální žádostivost a ekonomické závislosti, jak to zobrazil v posledním románu?

Houllebecq stojí velice blízko Camusovi, hlavně v pocitu, že společnost jako taková je vlastně jistou formou nihilismu … nihilismu nietzschovského typu, kdy lidé nevěří tomu, co věří, co mají před očima. A mnoho lidí mám dnes před sebou hodně nepříjemné věci, proto musí společnost vytvořit iluzi, že tyto věci jsou příjemné. William Burroughs samozřejmě vnímal všechny věci jako nepříjemné - z toho taky vychází jeho touha rozbít slovo, která našla nejlepšího výrazu v technice koláže, kterou Burroughs často zkoušel společně Brionem Gysinem, od šedesátých let, kdy bydleli v hotelu Beat.

Burroughs byl přesvědčen, že tato planeta je odsouzena k zániku, že jediná možnost pro lidstvo existuje ve vesmíru. Podle něj byl člověk zvířetem odsouzeným ke zkáze a jedinou jeho šancí bylo si najít jiné místo ve vesmíru. Nicméně pokud se člověk nenechá příliš deprimovat Burroughsovými postřehy, dojde mu, že většina z věcí předvídaných v jeho knihách se vlastně naplnila. Trochu má zde společného s Orwellem, mimo jiné je pojila nenávist ke komunismu a byrokracii.

A jaké jsou vaše organizační cíle? O co usilujete jako ředitel festivalu?

Literatura je něco na způsob dialogu. Lidé se obracejí ke knize jako k příteli, hledají v ní inspiraci. A mým cílem je dosáhnout toho, aby festival plynul přirozeně jako dialog, aby došlo k vzájemnému porozumění mezi autory a publikem. V tomto porozumění se skrývá jisté kouzlo.

Samozřejmě jde též o to, aby festival byl co nejblíže pravdě, aby vzájemná setkání nabídla pravdivější obraz života, než klamavé módní časopisy, které prodávají usměvavou iluzi. Festival chce vyzvat především k pozornosti, přemítání nad smyslem světa. Jak prohlásil Paul Célan: "Pozornost je modlitbou duše."

publikovaly Lidové noviny