Michael March: Ztotožňujeme se s předem připravenými značkami

Olga Lomová: Jste básník, překladatel a organizátor literárního festivalu, nejdříve jste však studoval historii. Co vás k ní přivedlo a co vás na ní nejvíce zaujalo?

Michael March: Šel jsem studovat historii, protože americké dějiny jsou zábavné. Také jsou krátké, takže mi zůstalo spoustu času i na jiné věci. Zaměřil jsem se na americké dějiny, evropské dějiny jsou vážnější, krvavější a mnohem složitější.

OL: Čím vám připadají americké dějiny zábavné?

MM: Zjistil jsem, že americké pojetí úpadku v sobě ukrývá, nicméně velice otevřeným způsobem, samotný mechanismus toho, jak tato společnost funguje. Můžete to vidět třeba na politice města New Yorku, na historii newyorských gangsterů. Americké dějiny se zřetelně projevují navenek, jsou také slyšet v písních, třeba v gospelu se dokonce stávají vážnou záležitostí.

OL: Zabýváte se ještě pořád historií?

MM: Samozřejmě. V poslední době mě hodně zajímá Výmarská republika. Zdá se mi, že je to velmi aktuální příběh; dotýká se zkázy kultury. To je téma, které je mi dnes blízké. Zajímám se o způsob, jak se dostal k moci Hitler a jak posléze interpretoval ústavu. Tato fakta mě přivádějí k myšlence Jeana Geneta, že význam slov nakonec vždy určuje ten, kdo je právě pánem. Takový pohled do minulosti nám pomáhá jasně vidět také dnes obdobné manipulace, dezinformace a účelové překrucování faktů, které nakonec může vést ke zkáze kultury. Po staletí se hromadí podněty a probíhají diskuse, z nichž kultura vyrůstá, ale zničit ji lze velmi rychle.

OL: Zajímal jste se o poezii už jako student?

MM: Poezie je věcí osobní identity. Někdo svou identitu objeví rychle, jako třeba Arthur Rimbaud, jiní dozrávají k takovému poznání delší čas. Básník - ale také romanopisec či historik - se musí především obrátit ke svému nitru a poznat, kým vlastně je. Samozřejmě že být básníkem je neustálý proces. Poezie sama, to je metabolismus, dýchání, to známe od Danta nebo třeba od Mandelštama. Poezie je přirozeně organické povahy, rozpory v poezii jsou blízké životu, který je také neustále v pohybu, v okamžiku, kdy proneseme slovo, již je všechno jinak. Poezie je také věcí pravdy, poezie je způsob myšlení, jen vzpomeňte na Heideggera. Takže nejprve v sobě člověk objeví básnickou identitu - nebo si to alespoň myslí - a pak následuje určitý způsob myšlení. A je tu potenciál jednoho každého života, potenciál bytí.

OL: Jste také překladatel. První básník, kterého jste překládal, byl Zbigniew Herbert.

MM: Ještě před tím jsem přeložil jednu báseň od Edmonda Jabése, jmenuje se Voda. Zbigniew Herbert mě naprosto uchvátil, je to podle mne jeden z největších básníků všech dob. Přeložil jsem nejprve jeho eseje s názvem Barbar v zahradě. Potom jsem překládal Herbertovy básně, přeložil jsem i nějaké mladší polské básníky, samozřejmě s pomocí rodilých mluvčích, bez nich bych se neobešel. Později jsem podobným způsobem přeložil také něco od úžasného srbského básníka Gojka Djoka.

OL: Cítíte osobní spřízněnost s těmito básníky? Myslíte si, že vaše vlastní tvorba je jim v něčem podobná?

MM: Je mi blízký Herbertův ironický úsměv. Herbert nahlížel svět historicky a také filosoficky. To je také můj osobní přístup. Vzal si věci, které viděl kolem sebe, jeho objevování sahá svými kořeny k Simone Weilové. U Herberta jsem pochopil, že při pohledu na svět se básník stává přirozeným kritikem, básník je jiný než svět, ale zároveň, jak říkal Herbert, básník si uvědomuje, že složité otázky vyžadují jednoduchou odpověď. Složitost světa se projevuje v neustálém tázání, to nalézáte u mnoha básníků. Ostatně není náhoda, že Edmond Jabés napsal Knihu otázek.

OL: Jak jste objevoval tyto pro vás vlastně exotické básníky, když jste nestudoval jejich jazyky?

MM: Tak, že jsem nejprve žil v Americe, v New Yorku. Najednou jsem v sobě objevil básníka, začal jsem žít jako básník a číst jako básník, začal jsem psát, hledal jsem způsob, který by odpovídal objevu básníka ve mně, a také jsem musel najít způsob, jak jako básník přežít. Způsob přežití, zejména v New Yorku, byl tehdy úplně jiný než tady, proto jsem také v roce 1970 odjel do Evropy, jejíž velká část byla okupovaná, nejen doslova, ale také v přeneseném smyslu, okupována přísně od sebe oddělenými ideologiemi, a také okupována historií, úplně jinou, než jako jsem sám prožil na vlastní kůži. V podstatě je však život básníka všude stejný, a co je nejpozoruhodnější, vůbec se nemění. Mění se prostor, v němž se básník pohybuje, jeho bezprostřední okolí a společnost - Chan-šan odešel do hor, Herakleitos se stáhl do ústraní, Zbigniew Herbert také žil mimo společnost. A pak je tu jakási síla přitažlivosti, když jsem ho potkal v Západním Berlíně

OL: Setkali jste se tedy osobně a vy jste ho začal překládat

MM: Ale kdepak, překládal jsem ho už dříve.

OL: Možná chci odpověď na mnohem přízemnější otázku. To, že je Zbigniew Herbert znám v českém prostředí, je věcí přirozeně danou naším sousedstvím, tradičními kulturními kontakty i podobným historickým osudem. Jak se ale takový básník stane známým mimo přirozený prostor svého působení?

MM: Když vám učitelé něco ukazují, může to zapůsobit, ale nemusí, je to otázka skrytého potenciálu. Musíte mít v sobě schopnost rozpoznat to, co před vámi učitelé rozvinou, a musíte se sami rozhodnout, co s tím uděláte, jak to vstřebáte a jak to ze sebe zase vydáte. Je to vnitřní rozhovor se sebou samým a zároveň rozhovor mezi sebou a společností. V tom spočívá kouzlo a velikost literatury, její organická a věčná podstata. Takže literární objevy přirozeně zprostředkovává nejen náš instinkt, ale také naši učitelé. Sami to vše skládáme dohromady a znovu evokujeme svět.

Ale možná nějaký osobnější příklad. Žil jsem v Londýně jako velmi chudý básník, žil jsem tam dvacet sedm let. Jednou jsem se jel podívat do Prahy, bylo to v roce 1976, abych se setkal s Vladimírem Holanem. Jeho Noc s Hamletem, jednu z největších básní dvacátého století, stejně úchvatnou jako Eliotova Pustina, Noc s Hamletem jsem také překládal do angličtiny. Přijel jsem tedy do Prahy, ale Holana jsem nenašel, našel jsem jenom StB. Zdržel jsem se v Praze jen čtyři dny, ale nakonec jsem neměl žádnou příležitost k setkání se svým básníkem. Ale zpátky k překládání - byl to přece starý projekt Ezry Pounda, objevovat básníky, překládat je a přenášet z místa na místo. Dávat sám ze sebe to, co mě činí básníkem, do služeb jiných básníků a objevovat je, publikovat, činit známými a tak jim zajistit život věčný. To mě inspirovalo.

OL: Jak jste si vybíral ty, které jste chtěl překládat?

MM: Četl jsem jiné překlady básní. V Londýně. Tehdy, na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let, se tam otevřel určitý zvláštní prostor, mnoho poezie a literatury se překládalo do angličtiny. Vladimír Holan, Miroslav Holub, Zbigniew Herbert, Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale, Cesare Pavese, samí mimořádní básníci, Hans Magnus Enzensberger nebo třeba Jean Genet, Witold Gombrowicz, Samuel Beckett - byla to vzrušující doba. Stačilo otevřít antologii poválečné polské poezie sestavenou Czeslawem Miloszem, která poprvé vyšla v New Yorku roku 1965 a já jsem si ji pořádně pročetl v roce 1970 v Londýně: byl v ní celý nový svět.

OL: Poskytuje dnešní nakladatelský provoz stále ještě prostor objevovat nové básníky? Anebo to byl výjimečný rys přelomu šedesátých a sedmdesátých let?

MM: Na to se zeptejte Nietzscheho, už ten si přece stěžoval na úroveň vzdělání a s ním spojenou publikační praxi nahlíženou výhradně z perspektivy užitečnosti. Kultura samozřejmě nemůže být chápána ryze v duchu Jeremyho Benthama a průmyslové revoluce, která v ní vidí produkt jako každý jiný. Nicméně žijeme ve světě, který tímto směrem tíhne a v němž jsme stále nuceni ztrácet vlastní identitu a identifikovat se se značkami, které pro nás někdo předem nadefinuje. V tom se mnoho změnilo i za mého života. Moje matka nosila drahé oblečení a bylo to na něm na první pohled vidět, vyžadovala to ostatně společenská konvence, ale značku krejčího nikdo okázale nepředváděl. Dnes je ale všechno naopak, předvádí se právě jen značka, protože kvalitu nikdo nerozpozná. To platí i o vaší identitě: nemusíte se namáhat s jejím rozpoznáváním, udělají to za vás ostatní. Ale jak se prodíráte životem, dostanete se nakonec tam, kde jste měli začít, u své vlastní identity, kterou objevíte, pokud ovšem máte dost štěstí. Je v tom velká ironie, lidé jsou manipulováni světem obchodu, společností, a samozřejmě i politikou. Mám pocit, že svým způsobem je dnes, pro mladou generaci, těžší objevit sebe sama. Jedním z nástrojů, který tomu může pomoci a který je dostupný, je poezie.

OL: Váš festival spisovatelů se každý rok koná ve znamení jedné ústřední myšlenky. Jaká je ta letošní?

MM: Vycházíme z toho, že jedna silná myšlenka neexistuje a snažíme se přemýšlet o tom, na co lidé zapomínají, nebo by chtěli zapomenout. Letos to konkrétně znamená, že chceme představit spisovatele pocházející ze dvou starobylých civilizací, arabské a čínské, a zároveň se zamyslet nad historickými souvislostmi jejich díla - ve smyslu, co pro ně znamenají určující události z nedávné minulosti. Jako jedna taková událost se nabízí 11. září 2001. Řekli jsme si, že připravíme festival s názvem Dva tisíce a jedna noc: umění vyprávět příběhy. Spojujeme zde literaturu a historii a klademe otázku, co je to příběh. Jaké příběhy vlastně existují? Které příběhy jsou pravdivé? Naše letošní téma si také bere na mušku režim v Číně: jak jsou tam vnímána historická fakta, třeba události před dvaceti lety na náměstí Tchien-an-men, a co je vlastně skutečnost? Ale hlavně jsou zde dvě starobylé, velkolepé civilizace, jež jsou v našem vědomí také konstruované skrze obchodní zájmy.

OL: Je vaše téma motivováno více důvody politickými, zájmem o vzdálené kultury, nebo zde převažuje zájem ryze literární?

MM: Výběr tématu byl především motivován životem v Praze. Protože naším cílem je přivézt určité autory právě sem. Nechceme přinášet informace ani propagandu, přivádíme sem autory, aby zde byli fyzicky přítomni a aby každý vyprávěl svůj vlastní příběh. Mimo jiné proto, že v Praze osobní kontakt například s čínskými spisovateli a s autory z arabského světa neexistuje. Uvítáme zde skvělé spisovatele, aby vyprávěli své příběhy. Jsem po vzoru Osipa Mandelštama přesvědčen, že bytí samo o sobě spočívá v porovnávání.

OL: To je všechno úžasné, ale přece si neodpustím otázku, proč právě 11. září jako ústřední bod pražského Festivalu spisovatelů? Mám pocit, že to zrovna není příběh, o němž by si Češi mysleli, že se kolem něj točí svět (a literatura). Nechcete náhodou importovat novou značku?

MM: Třeba má to téma svoje místo právě v Praze, protože je tady tolik kasin. A když hrajete nine eleven - červená, černá, třeba vyhrajete. A my bychom chtěli, aby lidé vyhráli jackpot. Ale vážně, 11. září je strašně důležité datum, protože je užíváno na všech stranách jako východisko k budoucnosti. Od něj začíná válka proti terorismu, vězni na Guantanamu, celá otázka bezpečnosti, a kdo poskytne lidem bezpečí? Jedině stát.

OL: Nijak nechci polemizovat s významem zmíněných historických událostí, pokouším se jen podívat se na téma festivalu pohledem českého milovníka literatury, jehož imaginace se ubírá trochu jinými cestami.

MM: No právě, smyslem festivalu je mimo jiné také přivést české vnímání do skutečného světa, do skutečné politiky. Češi by samozřejmě chtěli zůstat mimo

OL: To snad ani ne, možná máme trochu jiná symbolická data?

MM: To je právě součást rozhovoru, který chceme rozvinout. My přivedeme zajímavé spisovatele a budeme jim klást otázky. Prostě chceme vyprovokovat rozhovor, konfrontovat protichůdné názory; konflikt je nezbytný k tomu, aby vznikl nový příběh. Jsme prostředníkem, průsvitným, inertním, usilujícím pouze o to, aby se rozvinula mnohostranná diskuse. V tom spočívá ono porovnávání, od toho jsme tady. Stále myslíme na to, že jsme v Praze: Češi jsou úžasní hostitelé, vnímaví a osobití, svět přichází do Prahy a Praha se zároveň ocitá ve světě. Vytváříme příležitost osobně hovořit se spisovateli, klást jim otázky, ukazovat skutečnost z různých perspektiv. Ale není to jednosměrná záležitost, spisovatelé se naopak dozvědí mnoho o pohledu na historii, jaký existuje v Praze. Budou zde po šest večerů a dojmy z nich si odnesou zpátky do různých koutů světa. Samozřejmě nevíme, jaké rozhovory se povedou, ale to, že se povedou, je úžasné.

OL: Ústřední téma je tedy především vaším tématem?

MM: Samozřejmě. Je to cosi velmi osobního, svého druhu poezie.

OL: Myšlenka provokovat a ukázat úplně jiný pohled je zajímavá. Ale vůbec se nesnažíte v něčem českému prostředí vyjít vstříc?

MM: Uvědomujeme si samozřejmě jednostrannost každého tématu. Chtěli bychom také upoutat větší pozornost k literatuře, aby literatura dostávala takovou podporu, jakou si zaslouží, myslím si, že to se nyní v Praze neděje. Našim cílem je podílet se na utváření zdejšího intelektuálního prostředí, zároveň jsme ale závislí na politicích a státních institucích. Zdá se mi, že zde existuje jen málo skutečného sponzorství, povědomí o spoluutváření kulturních hodnot zdola. Nakonec to dopadá tak, že jako by se společnost řídila zásadou všechny a všechno zbavovat jistoty. Kultura se dostává pod kontrolu skrze finanční mechanismy. Byli bychom rádi, kdyby literatura dostávala mnohem větší podporu z úplně nezávislých zdrojů. Náš festival je smrtelný jako každý jiný, jak by mohl potvrdit svatý Augustin, každý rok musíme začínat znovu, ve všech směrech, tedy včetně financí. Musíme znovu a znovu získávat podporu společnosti, politiků, všech kulturních institucí, jinak bychom nemohli pokračovat. Máme radost z každé nové spolupráce, protože to znamená pomoc festivalu a umožňuje šíření nových myšlenek.

OL: Kdo bude letos českými hosty festivalu? Nebo je to překvapení?

MM: Oznámili jsme už, že letošním hlavním českým hostem bude Jiří Suchý, ještě se chystáme oznámit druhého hosta, Jaroslava Rudiše. Suchý samozřejmě dobře zapadá k dalšímu hostu festivalu, Wolfu Biermannovi. Vystoupí spolu, protože byli přáteli už v dobách studené války. Wolf Biermann byl v podstatě vyhozen z NDR do Kolína nad Rýnem a Hamburku. Když se mu po letech dostaly do ruky spisy, které na něj vedla Stasi, našel tam dopisy od Jiřího Suchého, které nikdy nebyly doručeny. Wolf Biermann je také, stejně jako Jiří Suchý, úžasný performer, myslím, že to bude zážitek vidět je vedle sebe na jevišti. Podobně bude mít na festivalu svůj zahraniční protějšek také Jaroslav Rudiš, spisovatel a autor komiksů. Bude jím Robert Crumb, legenda amerického undergroundového komiksu.

OL: A další hosté?

MM: Jak jsem říkal, letošní lahůdkou jsou čínští a arabští spisovatelé, skvělí autoři, kteří přinášejí nové hlasy do diskuse napříč kulturami, ale v Praze jsou zatím téměř neznámí a my vůbec nevíme, kolik lidí se na ně přijde podívat. Mohli bychom sice festival zorganizovat bez podobných rizik, ale věříme, že právě oni otevřou lidem nové obzory. Součástí dialogu, o který usilujeme, jsou také naše webové stránky (www.pwf.cz). Těší nás, že za měsíc se tam podívá více než sto padesát tisíc návštěv. Navíc, festival má po pět týdnů každý den reklamu v Guardianu; myslím, že na světě není druhý literární festival s takovou publicitou.

OLGA LOMOVÁ

převzato z Literárních novin 2009-8