Peter Stephan Jungk v kině s Antonínem J. Liehmem

Nedaleko opery, na Boulevard des Italiens, se ztrácíme v světlém sklepu jednoho multiplexu, abychom shlédli film Ridleyho Scotta „Labyrint lží (Body of Lies)“ – v Německu je tento film z neznámých důvodů promítán pod jménem „Der Mann, der niemals lebte“.

Dvě hodiny vysokého napětí. Thriller, který přenáší virtuózním způsobem na plátno neprůhlednou realitu Blízkého východu, díky satelitní technologii a nasazení až osmi kamer najednou. Předloha, román Davida Ignatia, působí v Scottově podání realisticky až příliš – jsou chvíle, kdy je lépe sklopit oči.

„Než začneme, tak Vám musím něco vysvětlit. Když jsem poprvé přijel do Ameriky před 40 lety,“ vzpomíná Antonín Liehm u malého stolku v přeplněné kavárně Starbucks, „tak jsem byl hned na začátku představen známému filmovému kritikovi Hermanu Weinbergovi, autorovi The Lubitsch Touch. Byl to již starší pán, zeptal jsem se ho: Na co bych měl zajít do kina? Právě jsem přijel. Které filmy byste mi doporučil? A on mi odpověděl: „Já do kina nechodím!" Proč ne, chtěl jsem vědět. „Film zemřel ve chvíli, kdy přišel zvuk!" myslel si. Teď jsem starý jako on – a mám pocit, že jsem v podobné situaci jako tehdy pan Weinberg: Mám skutečně problém s filmem, jako je ten, co jsme právě zhlédli, s celou jeho video technologií, s divokou střihačskou technikou. Po sto letech filmové historie přišla najednou video technika a já mám bez přehánění problém dívat se na to, rozumět tomu.“

„Jiná obrazová řeč, jiná řeč obecně. A zcela jiná estetika. Začíná to už tím, že se dnes již netočí kamerami, do kterých bylo nutné po osmi, nejpozději 10 minutách potřeba vložit nový film. Tím se všechno změnilo, scénáře, režie, střih, celkový průběh. Všechno se stalo najednou lehčím, méně těžkopádným. Někteří režiséři si vezmou jednoduše do ruky kameru, zmačknou tlačítko a jedou… Během deseti let stejně již nikdo nebude točit film na celuloid.“

Peter Stephan Jungk: „V USA jste vyučoval evropské filmové dějiny, napsal jste knihu o Miloši Formanovi. Jste s Formanem ještě v kontaktu?

AJL: S geniem nezůstává člověk přítelem. Genius má odvahu běhat nahý po ulici. Tato odvaha se páruje s určitým charakterem. Týká se vás pouze jejich dílo, nic a nikdo více. Forman patří k těmto lidem.

PSJ: Původní titulek – název  filmu Labyrint lží (Body of Lies) – mě přivádí k další otázce, která s filmem nijak nesouvisí. „Jak jste reagoval na obvinění svého dlouholetého přítele Milana Kundery?“

AJL:  „To je český posun – vývoj od komunismu do současnosti: dříve existovaly monstr procesy, dnes je to likvidace pomluvou – vražda pomluvou. Redakce tohoto hanebného magazínu Respekt vypustila do světa čistou lež, věřte mi. Kundera s to u věcí nemá nic společného. Kde jsou důkazy? Nějaká fotokopie? Směšné!“

Na schodech, které sestupují ke stanici metra Opera, na mě Antonín Liehm ještě volá: „Musíte bezpodmínečně vidět film od Jerzy Skolimowského Čtyři noci s Annou, tak poznáte, co se mi líbí.

Převzato z deníku Die Welt, přeložil Josef Zlamal
foto © Rossano B. Maniscalchi
Paříž 13. prosinec 2008