Pozvednout slovy život

Jiří Macháček: Jaký je váš současný vztah k vlasti, toužíte po návratu? Cítíte, že přijde politická změna k lepšímu v oblasti lidských práv a svobod?

Ma Jian: Věřím, že se situace změní, že se musí změnit. Mít vlastní názor, vůbec touhu přemýšlet svobodně o světě, je jednou ze základních lidských vlastností a Číňané tuto potřebu mají nebo ji budou mít. Touha po svobodě vůbec je něco přirozeného, je to jako s ptákem v kleci, když ji otevřete, z klece vyletí. Takže změna musí nevyhnutelně někdy nastat. Bez ohledu na to, jak se čínská komunistická strana snaží zasahovat do svobodného myšlení lidí i s pomocí nejmodernější techniky, teď například kontrolou internetu, instalací programů, které zamezují návštěvu určité webové stránky. Potřeba svobody a svobodného názoru musí na povrchu jednou propuknout.

Co bylo vaším prvotním impulsem k napsání románu Pekingské kóma, který jste věnoval krvavým událostem na náměstí Tchien-an-men před dvaceti lety?

Román jsem napsal hlavně proto, že se v Číně ztrácí paměť národa. Tato událost je po dvaceti letech téměř smazána z paměti. Chtěl jsem na to upozornit, protože si myslím, že jediná možnost, jak člověk může bojovat s totalitní mocí, je právě v uchování si paměti. V Číně se o událostech na náměstí Nebeského klidu nesmí mluvit. Po tolika letech bylo potřeba napsat román zrovna o tom. Historie je pro národ něco jako kořeny pro strom a literatura je jako kmen, který roste z těchto kořenů. Kmen stromu stejně jako literatura je tím, co člověk může zkoumat, co zahlédne. Byl bych rád, aby literatura refl ektovala historii, a chtěl bych, aby moje pojetí literatury pomohlo odkrýt v historii to, na co se v ní zapomíná. Jak vnímáte okolnost, že píšete knihy, které nemohou být čteny ve vaší vlasti? Spisovatel disentu žije odtržen od života své země, což je hodně důležité. Ale přesto si do exilu bere s sebou její část, kterou má pořád u sebe. Pro mě moje země vlastně neexistuje, žije ve vzpomínce, protože tam nejsem. Vidím ale velký rozdíl mezi českými disidenty před rokem 1989 a současnými čínskými disidenty. V tehdejším Československu existovala samizdatová či undergroundová literatura, existovaly tu formy společenství, které šířily myšlenky zakazovaných autorů, to v Číně není. Alespoň část děl se dostávala do Čech, vědělo se o nich. V Číně je situace opačná: spisovatelé žijící v Číně a sami čtenáři disidenty programově odmítají a nečtou je. A když se pokusí nějaký exilový tvůrce v Číně publikovat, tak je vydavateli odmítnut a kritizován. Členové komunistické strany, vedení policie, nikdo se nezajímá o literaturu. Nejsou to státní instituce, kdo potlačuje hlas exilových autorů. Spíš to jsou samotné čínské literární kruhy, protože chtějí umlčet ty hlasy, které mluví o něčem jiném, domnívají se, že jsou jediní právoplatní zástupci literatury. V Číně můžete koupit na pultech všechny možné disidenty, včetně těch českých, jako Havel, Klíma, Kundera, jsou tam populární a velmi oblíbení, ale ti čínští nejsou v Číně oblíbení a publikovat nemohou.

Sám vlastně tvrdíte, že tržní hospodářství spolu s totalitou dokáže přinutit člověka k ještě větší vnitřní cenzuře, a to dokonce dobrovolně, bez vnějších tlaků… Je tomu opravdu tak?

Čína našla cestu úspěšné budoucnosti ve spojení totalitního režimu s tržním hospodářstvím. Má obrovskou moc, ovládá rozsáhlé pracovní zdroje, veškerý trh, půdu. Lidé jsou zároveň spokojeni, mají pocit, že žijí v moderní, rozvíjející se společnosti. Kapitalismus je to, co Číňanům poskytlo pocit spokojenosti, mají peníze a zdá se jim, že Čína jde správným směrem a že život se v Číně zlepšuje. A zároveň strana disponuje nástroji propagandy, apeluje na lásku k vlasti, na to, aby Číňané byli hrdí na ekonomický úspěch Číny. Takže spojení totality s tržním hospodářstvím vede k tomu, že lidé přestávají mít svědomí a nechtějí přemýšlet o závažných otázkách, nechtějí přemýšlet o lidských právech, morálce, tyto hodnoty pro ně nejsou důležité, i když už na první pohled všichni vidí, že se v Číně prodává falešné zboží. Odráží to celkový stav společnosti, že celá vláda je vlastně falešná, že celá společnost je krutá a že literatura se podřizuje tomuto trendu. V současné čínské literatuře se neřeší závažné otázky.

Ale toho čínského falešného zboží začíná být stejně i u nás, nejen v Číně, nezdá se vám, že se navzájem tyto světy sami sobě přibližují?

Myslím, že situace je jiná. Na Západě se pořádají festivaly, publikuje se spousta závažných děl k důležitým morálním otázkám. Možná ubývá čtenářů a lidí, kteří by se chtěli těmito věcmi zabývat, ale pořád tu nevidím tak velký úpadek morálky nebo úpadek schopnosti rozeznávat to, co je pravá hodnota, jako v Číně. Je pravda, že svobodná společnost umožňuje publikovat závažnou literaturu spolu s literaturou komerčně zaměřenou – i brakem – ale přesto je na Západě diskurs stále zachován, komercionalizace se dá na Západě pořád kritizovat, což v Číně možné není. V čínských novinách nenajdete kritiku na knihy exilových autorů, takže nový trend posledních dvaceti let je ten, že hlavní autoři, kteří dříve psali tzv. vážnou, uměleckou literaturu, se teď vůbec nezabývají proměnami společnosti, nekritizují negativní jevy. I vážní autoři začali psát komerční literaturu, která se dobře prodává. Toto by se na Západě nestalo. Ale i u nás existují autoři, kteří po roce 1989 najednou přestali být kritičtí a píšou zjevně komerční literaturu. Podle mého názoru je to ovlivněno také tím, že spisovatelé ztratili nepřítele, kterého dříve kritizovali. To je důvod, proč přestali psát takovou literaturu. Je tu ale důležitý rozdíl: v Číně autoři mají strach, protože za napsání něčeho nevhodného mohou jít do vězení, mohou být nějak postižení. A proto se uchylují ke komerci, protože je pro ně bezpečná.

Ve vašich povídkách z knihy Ukažte mi jazyk (1987) je přemíra krutosti. Proč?

Povídky jsem psal jako básně, lyrické obrazy. Vycházely z dojmu, že Tibeťané žijí mezi světem lidí a světem božstev. Strach ze smrti tam najednou získává jiný rozměr, smrt je něčím přirozeným, je tím, s čím se tam člověk setkává na každém kroku. Povídky představují nejranější fázi mého literárního vývoje, kdy jsem se zabýval obecně lidskými tématy, jako osobní svoboda, láska, smrt a víra. Čím dál se dostaneme fyzicky od své kultury, prostředí, myšlení, tím větší máme odstup, podobně je tomu i s horou, když je člověk na ní, tak ji nevidí, ale když je od ní dál, tak z tohoto odstupu vnímá a poznává horu úplně jinak. Cesta do Tibetu byla pro mne útěk, abych se mohl zamyslet víc nad sebou, nad Čínou. Krutost, která tam je, je něco estetického, je čímsi pravdivým. Nemůžeme změnit skutečnost, co ale můžeme změnit, je jazyk, kterým se o této skutečnosti vyjadřujeme. Jazyk je nejdůležitější prostředek pro vyjádření myšlenek, jejich formulaci. Slovy můžeme pozvednout život, dát mu vyšší estetickou hodnotu, kterou skutečnost sama o sobě nemá. Prostřednictvím jazyka a literatury můžeme dosáhnout toho, že posouváme meze skutečnosti, kterou vnímáme. Literatura je pak jako to, co nemůže změnit život, ale může aspoň změnit smýšlení o tomto životě.

Ptal se Jiří Macháček

revue Protimluv