Proč není po roce 1989 náš život lepší, ptá se německý spisovatel Ingo Schulze

Alice Horáčková: Publikum se vás často ptá, proč jsou vaše postavy tak nešťastné. Tak proč?

Ingo Schulze: Jsou vážně tolik nešťastné? Nevím. Samozřejmě že literatura většinou líčí slunce skrze stíny. Neznám žádný velký román, který končí povzbudivě. Ale jako by nebylo v mých knihách štěstí stále znovu přítomné! – vždyť je postavy stále znovu ztrácejí; pravda, teprve zpětně prohlédnou, že to asi bylo štěstí...

V Berlínském Boleru píšete hodně o mobilních telefonech. Že třeba jedno noční zazvonění takřka rozloží vztah. Máte svůj mobil rád?

Ano, i ne. Potíž je v tom, že už se nemůžete rozhodnout, zda ho chcete, nebo nechcete. Nemít ho, to si pracovně může dovolit už minimum lidí, a soukromě se stanete fosílií, ztratíte "horký drát“. Chtěl jsem postihnout čas mobilů, začínající kolem roku 1996/1997, ale ukázat i rozpory techniky. Dokáže zachránit život, stejně jako zničit poslední intimitu. Přežijeme jen díky ní, ale možná se s její pomocí vyhladíme.

Odvíjely by se osudy vašich postav jinak, kdyby mobily nebyly?

Samozřejmě, protože naše každodennost by byla jiná. Dříve jsem zcela běžně komunikoval dopisy. Dnes se zděsím, když si mobil zapomenu doma. Totéž platí pro e-maily. Jako řidič jsem někdo jiný, než když jdu pěšky, s kardiostimulátorem a brýlemi jiný než bez nich.

Proč stávající Berlín přitahuje spisovatele jako magnet?

Je asi jednou z mála evropských metropolí, která má ještě hodně místa a dostupné nájmy. Berlín spojuje Východ se Západem, leží pouhých šedesát kilometrů od polské hranice, přitahuje mládež z celého světa, má tři operní domy, hodně orchestrů, divadel, kin, klubů, barů a tak dál. K tomu krásné okolí, hodně vody, dvě hodiny k Baltu. Narodily se tu mé děti, psali tu spisovatelé Alfred Döblin a filozof Walter Benjamin, žijí tu moji přátelé, má rodina... Berlín je nepřehledný, ať děláte cokoli, vždycky vám toho hodně uteče. Proto nikde nesedím tak klidně doma jako v Berlíně.

Berlín nemá žádné ale?

Berlín má rudo-rudou vládu a gaye jako úřadujícího starostu. ALE: dluhy města jsou obrovské a obec tím trpí. Bydlím ve čtvrti plné dětí, a přitom se tu právě zavřela knihovna. Protesty nic nezmohly. Nyní ji budou spravovat dobrovolníci, ale to nic neřeší. Berlín také nesmyslně zprivatizoval svoje zásobování vodou, veřejná doprava je drahá, napadá mě toho hodně...

Píšete často z východoněmecké perspektivy. A některé vaše postavy, třeba krejčí Adam, cítí přes všechnu úlevu z konce NDR i trochu smutku. Neprožíváte něco podobného?

Není to tak, že bychom vstoupili z říše Diktatury do říše Svobody, i když žiju raději v současném Německu než v NDR.

Takže?

Jde o změnu závislostí. Ekonomické závislosti dokážou deformovat stejně tak jako ty ideologické. Rozdílné zkušenosti se diskutují obtížně, protože se zdá, jako by jedna vylučovala druhou. V literatuře můžete různé pravdy ukázat tak, aby vznikl určitý prostor napětí. Musíme rozpory vydržet. Adam z mého románu byl proti NDR a trpěl, že musí sedět v Mnichově místo toho, aby v Lipsku demonstroval. Ale jako soukromý krejčí měl v NDR ráj na zemi. Na Západě je v jiné situaci, coby prosebník. Zatímco jeho žena jen kvete, může konečně studovat podle svého...

Co přinesla revoluce východoněmeckým autorům? V jedné povídce máte větu: Už v květnu roku 1979 jsem snil o tom, že budu spisovatelem a pojedu do Vídně. Před pětadvaceti lety to ještě znamenalo něco jiného. Mohl bych také říci, že před pětadvaceti lety to vůbec ještě něco znamenalo...

Tuhle větu říká postava mého posledního příběhu o cestě z Budapešti do Vídně, já tenhle názor nesdílím. Jde o celníka, který jednoho cestujícího vyhodí z vlaku a druhého v něm ponechá. Co však dělat, když celník najednou chybí? Jaké je psaní bez celníka pro někoho, kdo pochází z Východu? V měnících se časech let 1989 a 1990 to vypadalo, jako by slovo silně ztratilo na významu. Člověk by skoro věřil, že jde jen o materiální starosti. Jenže i Západ se ptá: a jde o to, zeptat se na to podstatné, zpochybnit vlastní jistoty a domnělé "přirozené“ vztahy. Je například společnost, která se definuje především růstem, skutečně schopná budoucnosti? Nevedou myšlenky na dílčí efektivitu a zisk k celkové společenské neefektivnosti? Nakonec je tu otázka: Jakou společnost chceme?

Dá se vůbec dnes mluvit o východoněmecké a západoněmecké produkci?

Pro mě jde vždycky o konkrétní autory, o dané dílo či knihu, a příliš mě nezajímá, zda autor pochází z Východu, Západu nebo odkud vlastně je. Ale jako jeden ze zúčastněných nejsem asi správný adresát téhle otázky.

Jak hodnotíte po více než devatenácti letech ztráty a zisky sjednoceného Německa?

Nešlo o sjednocení, nýbrž o přistoupení NDR k SRN. Sjednocení by bývalo dalo větší šanci změnit k lepšímu i Západ, reformovat ho. Což se nestalo. O ústavě se nově nediskutovalo. S rychlým zavedením německé marky se během několika málo měsíců zruinovala většina východoněmeckých podniků. Co přežilo, hodilo se na trh. To způsobilo obrovský převis nabídky, žádné národní hospodářství nevydrží, když ho chcete během jednoho roku zprivatizovat. Ale nejde o to nově vybojovat staré bitvy. Katastrofa spočívala v něčem jiném: myšlenky, které hledaly alternativu k nadvládě trhu, se vyhlásily za navždy pohřbené. Platil jen trh a soukromé vlastnictví. Nemyslím, že privatizace je všelék, naopak. Doprava, energetika, zdravotnictví, zásobování vodou (a proč také ne zbrojní průmysl) by měly být pod společnou kontrolou – tedy obcí, spolkových zemí a státu. A samozřejmě se nesmí dovolit vydělávání peněz všemi způsoby.

Existuje dědictví NDR?

Z dědictví NDR nezůstalo vůbec nic. A po většině věcí ani netruchlím. Ale je tu paradox: byl to zjevně právě "ostblok“, jenž západní Evropu učinil tak sociální. Po roce 1989 už nikdo nemusel nikomu nic dokazovat. První, kteří chtěli mít zeď zase zpátky, byli západoberlínští taxikáři. Neměli ponětí, kde je na Východě jaká ulice, ale především měli najednou obrovskou konkurenci: nejenom mezi východními taxikáři, ale také mezi četnými novými pracovníky, kteří chtěli začít u západních firem. A když je nabídka moc velká, klesá počet jízd, protože na Východě si taxi dovolilo méně lidí.

Je takzvaná ostalgie nebezpečná?

Ostalgii vymyslel jeden soukromý televizní program, probíralo se to před sedmi nebo osmi lety, dneska o tom nikdo nemluví. Ale zajímavá je westalgie. Nyní si všímáme, že nezmizel jen Východ, ale že mizí také Západ, Západ s důstojnou podobou. Na Západě se hodně touží po západním Německu před rokem 1990. A bezradně se ptáme, proč po roce 1989 není náš život lepší, nýbrž horší, ačkoliv odpadla zátěž studené války, závodů ve zbrojení, přestože se pro německé firmy otevřely obrovské trhy. Poslední měsíce to zjevně ukázaly. Zisky se zprivatizovaly, ztráty socializovaly. Společnost se v posledních letech obrovsky sociálně a ekonomicky polarizovala. Kdo by si ještě počátkem devadesátých let pomyslel, že Německo může mít potíže s chudobou. Dnes je máme! Kdo je déle než rok bez zaměstnání, přijde prakticky o všechno: na život má 4,25 eura denně.

Ve vašich knížkách se čas od času objeví spolupracovníci Stasi, kteří působí jako docela normální sousedé. Osobní zkušenost s nimi nemáte?

Na škole mě zkontaktovala Státní bezpečnost, protože si myslela, že chceme utéct na Západ. Jak jsem později pochopil, musel je informovat nejméně jeden spolužák ze třídy. V takovém okamžiku jste si uvědomila, že skutečně existují. V září 1989 za mnou přišel jeden zaměstnanec divadla s tím, že je nasazený na mě a na mou přítelkyni. Přišlo mi skvělé, že mi to řekl, hodně lidí to totiž neřeklo.

Nahlédl jste do vlastního svazku?

Skoro ve všech východoněmeckých městech se 6. prosince 1989 obsadily oficiální pobočky Státní bezpečnosti. Já byl při tom, v Altenburgu, malém městě jižně od Lipska. Svazky se převezly do Lipska – a tam potom zmizely... Myslím, že je dobře, že se dá nahlédnout do svazků, potíž je jen v tom, že jako východní Němec jste okamžitě podezřelý. Hodně novinářů považuje za normální se zeptat, zda jsem byl u Stasi. Na oplátku se vždycky zeptám, zda pracovali u tajné bezpečnosti. Vůbec prostě nechápou, jak urážlivý je ten jejich přístup.

Píšete občas trochu starosvětsky a rád se k tomu přiznáváte. Čím to je?

Pro mě neexistují zastaralé styly, jen nepřiměřené. Přiměřený může být absurdní dialog, tradiční short story, román v dopisech... Jde mi o to, vyvinout z námětu styl, stále znovu hledat ten přiměřený. Připadalo mi například, že se východní Německo počátkem devadesátých let podobalo Západu let padesátých, což mě přivedlo k povídce. Má první kniha, která se odehrává v Petrohradě počátkem devadesátých let (založil jsem tam první bezplatný inzertní list), se vrací k naprosto rozdílným stylům, protože v tehdejším Rusku panovaly na jednom místě naprosto rozdílné časy – a ty jsem jedním stylem nemohl prostě postihnout.

Tvrdíte, že život někdy napodobuje literaturu. Máte ve svých knížkách nějakou scénu, kterou rozhodně netoužíte prožít?

Těch je! Nemyslím, že musíte trpět, abyste tvořil dobré umění. Dost hrůzy je už na tom, že musíme zemřít. To mi vlastně jako problém stačí.

Mají dnešní vypravěči nějakou moc?

Rád bych odpověděl jako čtenář. Literatura, umění obecně, je tu především proto, abychom nezůstali sami s vlastními zkušenostmi, abychom v příběhu či básni našli zformulované to, co nedokážeme přesně vyjádřit odborným pojednáním nebo rozhovorem. Příběhy nepotřebujeme jen jako jedinci, ale také jako společnost, abychom porozuměli sami sobě. Vlastně se o nic nebojuje tolik jako o příběhy. Jsou podstatnou částí naší paměti, minulosti, a kdo je ovládne, má moc také nad současností.

Alice Horáčková

publikovala MF DNES 20. května 2009