Rozhovor s Amandou Michalopoulou

V rámci řeckého dne se na pražském Festivalu spisovatelů představila i Amanda Michalopoulou z Atén. Její prózy jsou obsaženy v obou povídkových antologiích, které u příležitosti festivalu vyšly: v souboru s názvem Černé olivy z nakladatelství Vlasty Brtníkové i ve sbírce Vůně slunečnice, ve kterém nakladatelka Marie Chřibková sdružila povídky šesti řeckých literátek. V Praze ovšem Michalopoulouová četla ze svého románu Kolikrát to sneseš, který se částečně odehrává v Čechách a jedním z jeho hrdinů je český cestovní agent Ivo. Vystupuje zde prostřednictvím vyprávění své řecké přítelkyně, jež se za ním po krátké idylce v Aténách rozjede a následuje ho po Evropě.

Alexandra Büchlerová: Vaše hrdinka se v Aténách zamiluje do muže, s nímž se nemůže dohovořit, přesto za ním cestuje přes půl Evropy. Jak se staly dějištěm vaší knihy právě Čechy?

Amanda Michalopoulou: Pobývala jsem na stipendiu v Německu, kde jsem se setkala se spisovateli z bývalého východního Německa, kteří mluvili jen německy a rusky; s mou nedokonalou němčinou jsme se nemohli dorozumět. Napadlo mě tehdy: jestliže člověk naráží na překážky v běžné každodenní komunikaci, jaké to musí být, když se nemůžeš dorozumět s někým, kdo je ti blízký? Jak by vypadala například situace milenců, kteří nemluví stejným jazykem? K této myšlence jsem se pak vrátila, když jsem poprvé navštívila Prahu. Od první chvíle jsem si tohle město zamilovala, měla jsem pocit, že je důvěrně znám, že jsem tu už kdysi žila.

Ivo není ve vaší knize jedinou postavou z pražského prostředí. Dalším "přítomným nepřítomným" hrdinou románu je Franz Kafka.

K mému zájmu o Prahu přispěl samozřejmě i kafkovský mýtus, který sem láká všechny, kdo Kafku četli. Při pomyšlení na to, že chodím ulicemi, kterými procházel on, a pozoruji stejná místa, která kdysi pozoroval on, jsem s ním pocítila zvláštní spřízněnost. Tenhle pocit jsem měla také při čtení určitých pasáží z jeho deníků. Když Kafka píše o tom, jak leží na pohovce a znenadání má pocit, že ví, jaké to je být ženou, pocit, jako by měl na sobě sukni a uhlazoval si její neviditelné záhyby, jako by byl ženou v předešlém životě, nesmírně mě to dojalo. Přemýšlela jsem potom o síle představivosti, která nám umožňuje se vciťovat do jiných životů, doslova je prožívat, i o spřízněnosti, kterou může cítit jeden spisovatel s druhým.

Román Kolikrát to sneseš je také komentářem kulturní globalizace v rámci sjednocující se Evropy. Proč vyznívá vaše hodnocení procesu sjednocení spíše negativně?

Je těžké posoudit něco, co právě probíhá tedy formování nové identity, nejen řecké, ale celoevropské; jde o proces, který je teprve v počátečním stadiu. Chtěla jsem však ukázat, že pod povrchem společných snah evropských států se skrývá hlubší nedostatek komunikace a porozumění, který vyvěrá ze zásadních jazykových a kulturních rozdílů a který není vůbec snadné překlenout.

publikovala Mladá fronta Dnes 13. 4. 2000