Rozhovor s Arnoštem Lustigem

Šárka Nevidalová: Pane Lustigu, když vás tak pozoruji, skoro vám závidím vaši energii. Odkud ji stále čerpáte?

Arnošt Lustig: Plýtvání s energií, to není vášeň ani póza, to je má životní nutnost. Neustále někam cestuji, jsem od vás v Čechách daleko a chci být blízko... Naštěstí mohu využívat zázraků moderní techniky, z Washingtonu, kde dnes bydlím a přednáším na univerzitě, jsem v Praze letecky za sedm hodin, to síly ušetří. Ale nedá mi to pokoj. Už nyní se těším zpět do Států, až zase ty své chytré studenty zavalím poznatky. No, snad si kontakt s mládeží vynahradím v Praze, i tady mám semináře a budeme diskutovat o smyslu života. To přece mladé lidi zajímá, ne?

Pobýváte v Praze, Izraeli, v USA... Existuje místo, kde se cítíte skutečně doma?

No ano, ve Washingtonu mám malý pokojík, vybavený českými obrazy a soškami, a tam je mi nejlépe. Tam jsem doma. Taky se mi tam výborně píše - pod velkým oknem nikoli do ulice, ale zelené zahrady. Bydlím v něm už třicet let... 

Třicet let... Znamená to, že v tomto pokoji vznikla většina vašich knih?

To ne. Já totiž píšu stále a na každém místě. Třeba během svých úředních hodin na univerzitě. Mí studenti mě v ten čas neobtěžují, protože vědí, jak jsem protivný, když tvořím. Píšu v kavárnách, píšu v letadle, a vlastně stále o tomtéž. Kdoví, zda to ještě má vůbec smysl...

Překvapilo mě, když jste svou knihu dnes v pražské kavárně uváděl anglicky. Vy přece píšete v češtině?

Výhradně, proto taky s sebou vozím svého překladatele Ewalda Oserse. Ale víte, tento festival je přece věnován především cizincům. A tak jsem mluvil anglicky. Tento jazyk mě netíží, je to ostatně jen instrument dorozumění, žádné prohlášení či přihlášení se k něčemu. Kdyby bylo po mém, stanovil bych jediný světový jazyk, a to češtinu. Líbí se mi ze všech nejvíce.

Na čem teď právě, pane Lustigu, pracujete?

V současnosti pracuji na románu Miláček, nejsem s ním stále spokojen. On už v Čechách vyšel, nicméně v roce 1948, a protože se vládní moci nelíbil, byl okamžitě zabaven. Pojednává o lásce pilota a novináře, nejlepších kamarádů, k jediné ženě. Jo, milostné trojúhelníky, to je moje!

Znají američtí studenti vaše dílo?

Musí, chudáci! Dostali to příkazem! A navíc musí znát mé filmy! A rozumí tomu, jsou inteligentní a přemýšliví, mají svěží mozky. Podobně jako čeští studenti, skutečně nejde o nějaký americký "odpad"!

Vytváříte nyní taky nějaký scénář?

Teď právě se chystám na film s Vítem Olmerem na motivy knihy Dívka z Hamburku. Jedná se o popis těžkých dívčích osudů - musí se rozhodnout, jestli budou mravné, a nepřežijí, nebo méně mravné, a přežijí.

Vaše rozsáhlé dílo si stále nachází své čtenáře. Nicméně, vyhledal byste v něm vy sám knihu, která už dnes podle vás není platná, kterou byste nyní nevydal?

Taková kniha v něm naštěstí neexistuje. Jenomže jen já sám znám ty desetitisíce rukopisných stránek, které skončily v plamenech, které se mi nepodařily, a tak jsem je sebekriticky a potichu zlikvidoval. Literatura má ale, podle mě, jednu obrovskou výhodu - počítá se jen to, co se vydařilo! Jistě, kritici nepovedené knihy odsoudí, ale to nejsou ti praví čtenáři. Ti si zapamatují, co je zaujalo, a co ne, to v klidu zapomenou...

Vraťme se ještě k vašemu psaní. Jde vám to snadno. a nebo se při tom občas pořádně zapotíte?

Víte, to máte jako když malujete obraz. Pořád něco měníte, přemalováváte. A nebo jako když něco chcete rychle vysvětlit mamince. V hlavě toho je příliš na to, aby výpověď byla srozumitelná. A tak se přeříkáváte, myslíte pointu, a stejně polovinu nevypovíte. Ale cenné je, když hovoříte pravdivě. Sice vás občas posluchači nepochopí, ale někdy to vyjde a pak je to kouzelné.

Jednou jste řekl, že motivací k vašemu psaní je především vztek...

Ano, především hrozný vztek. Na nacisty či kohokoli dalšího nespravedlivého a týrajícího. Ale na druhé straně mě k psaní nutí také potřeba vyslovit lásku, něhu, obdiv ke kráse. Víte, já velice obdivuji ženy pod tlakem, ženy, které musí řešit nějaký zásadní problém. Žena to má v životě těžší než muž, a přesto většinou svým potížím nepodlehne, nepoddá se jim. Ostatně, vždyť většina mých literárních hrdinů jsou právě dívky a dámy - no, nyní chci dát prostor také několika mužům. A uvidíme, jestli se mi je podaří vykreslit alespoň z části tak věrohodně jako ženské postavy.

převzato z deníku Svoboda 7. 4. 2001
připravila Šárka Nevidalová
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha